TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

David Bartoň

Články

Kodet 70 jako exemplum vítězné buranokracie

Pocta K. K. a manažerce ve státní instituci.

Za smrt papeže Františka a záchranu trestu smrti

V babišonovinách se rozjíždí echtkatolíci.

Skutečné křesťanství,

tedy to, které se inspiruje evangeliem Krista, je v tolika věcech protivné naší praxi. Tak třeba v dnešním čtení v kostelích zní z epištoly sv. Jakuba toto:

Když k vám přijde na návštěvu někdo uznávaný, oblečený draze a taky chudák v hadrech, tak byste nejspíš řekli té osobnosti: „sedněte si prosím na čestné místo“ a chudého byste asi odkázali k stání nebo někam na zem do kouta.

Copak jste tím už neudělali rozdíl mezi lidmi a copak tím už nemyslíte zle?
Poslyšte bratři, copak si bůh nevybral chudé na tomhle světě, aby byli bohatí vírou a dědici jeho království? toho království, které patří těm, kdo ho milují?
Jenže vy chudého nemáte v úctě. A přitom nejdou vám zrovna bohatí po krku? a netahají vás po soudech? a nevysmívají se zrovna oni všemu, co vy máte v úctě?

Jak by to vypadalo třeba ve zprávách, kdybychom Jakuba vzali vážně?

Namátkou mě napadá z minulého týdne v kultuře směšně truchlivý zasedací pořádek celebrit na jubilejním představení Dejvického divadla[1].

Kultura na veřejnoprávním ČRO Plus servírovaná šéfredaktorkou s příznačným jménem Vetešková nabídla včera v souhrnu nejdůležitějšího kulturního dění reportáž o soutěži celebrit v tanci (Star Dance). Primitivní zábava a lesklá veteš v první řadě. Kultura skutečná kdesi v koutě na zemi.

Jak bude asi vypadat zasedací pořádek na Svatováclavských slavnostech ve Staré Boleslavi? Nedostane za něj třebas primas od sv. Jakuba i letos za uši?


Ubíráme se

Básník a signatář Charty 77 Karel Šiktanc slaví 90. narozeniny.

Z jeho nové sbírky Ubírati se dáváme ukázkou titulní báseň a snad i pro srovnání se starší máchovskou ze sbírky Utopenejch voči:

Ubírati se

Jak už míň dokořán

sotva se dveřmi protáheš sám k sobě

A doma kuráž, stará panna,

a chuť si stačit, neprovdaná

omrzelé obě.

Ale nahoře v kopci mraky ve vilách,

velké prádlo!

A rozárium krčí mokré oči

a rozesmál se i vzduch

bělost obšírná jak svatební oběd.

Zalita bledným polednem,

vež chrámu po pás hrubě nahá

třpytá se, tyčí, hýří, kasá,

až hřích.

Skvost pohanství přímo ve svatém domě.

Na kurtech dvorců

kde jsem sloužil,

moldánky vymetených louží -

lajnujou...začíná turnaj:

moje stejskání má divokou kartu.

Jdem přes most, na tribunách

tma....vrátnice už tam není.

Jsme ještě dva, krápe,

ostrov Štvanice hraje nám piánko štandrle

v koncertním provedení.

Rád si tě hláskuju.

Rád si tě hláskuju ve starých dopisech,

v jejich doslovném znění.

Bože, ta nádhera mít slovo "ubírati se"!

Co skoro na umření.

 

Utopenejch voči

A to jest největší trápení ducha,

že hledám to, o čem vím,

že není.

K. H. M.

Češte si mě.

Aťsi zchudnu.

Žádám jen tu jednu studnu,

kde spí krev

a střelný kvítí.

Střelný kvítí

kvetlo v bázni -

krev kašlali němí blázni,

když jim přišlo

promluviti.

Co tu okouníte, pohůnci a koněbergové?

Zejtra jsou křtiny.

Krev chce spát.

Aby byla z kusu skála.

Aby v ní i lžíce stála.

Aby sedl k slzám růží

smrtný pot

i chcanky mraků.

To není jako u vás v revíru!

S nebíčkem na míru,

rozvěšeným po hácích jako syrové maso -

kde se oženete loktem

a hvězdy se řídce, smutně zašklebí

jako zvyrážené zuby!

Tady kvete karlátko

a utopenejch voči.

A v obrázkovém vesmíru

točí se bábin veselkový klobouk,

plný chvojí a krvavého ovoce -

jediná

jistá

nóbl relikvie lidstva.

Na hnoji pranýř,

jak byl dřív.

A v penziónu pro vzdálené bližní

na stolech plných žil

pnou pírka od husí

bělostné ubrusy  -

a na talířku,

čelem ke dřevu,

od světla do tmy prostřena psí luna.

Táhněte!

Z té křišťálové slánky zobou slavíci.

K smrti se štítí promenádních čub

a sršáňů

a černokněží z Mníšku.

Jde blázen Viktorka,

jde tichá

ke Chlumu,

kudy se oklikou

přichází k rozumu,

jde tlustá

o berlích,

šťastlivě směje se -

a voda vražedná

kývá jí ode dna -

a siví myslivci

smekají po lese...

Co vy o tom, srábci, víte?

I zlato odprejská -

oškubou rorejska -

však ouzkost k živým přirůstá

jak kůže

a zem,

když svléká si

přes hlavu šaty na trněný zip,

má tělo holčičí -

však ruce staře zaťaté,

až Ouvej!

Rve si i šperčí.

Z liliové tmy

hrnou se ňadra

jak dvě cizá bytí -

jichž hejno tlam

se chtivě zuby chytí,

a mlíko obtížné lije se do zlých trav,

že zalyká se potměchuť

i svízel.

To se to líže, líhni líná -

smetánka,

stehna,

karty,

paty,

to se to skládá

z cizích kostí

chrám v nadživotní velikosti,

to se to spásá

dědkům hrob!

Ký žal!

Že listí potmě musí

přimrzat k šínám,

by zem snila,

by po nocích se nebudila,

když z pancířových vlaků saze

jí běsní bozi

bosi

nosí

v parádních cimrách po podlaze...

Ach tmoucí srdce mé, panenko skákavá!

Češte si mě.

Aťsi zchudnu.

Žádám jen tu jednu studnu,

kde bdí krev

a lišej prachu.

Sám pan stárek z Malý Strany

do konvice květovaný

prosil si tu

křestní vodu

pro Ignáce Máchu.

Co dneska platí za nezávislost?

Adam Drda ve svém textu pro Bubínek Revolver Revue[1] přesně ukazuje zvrácenost logiky dnešních normalizátorů. Na adresu redaktorky Babišových Lidových novin Jany Machalické, která se v novinách šikovně drží, píše:

„Paní Machalická se podivuje nad tím, že nezávislý a (jejími slovy) „zásadový“ časopis otevřeně pěstující kritičnost přijímá dotace. Co tím vlastně sděluje? Že by snad RR, podporovaná veřejnými penězi, měla být méně „zásadová“ a opatrnější v kritických soudech? Jelikož pí. Machalickou platí Agrofert, čtu to především jako nepřekvapivé doznání: zatímco pí. Machalická ve svém psaní „zásadová“ není, neboť se nechává platit Andrejem Babišem a spořádaně píše s vědomím, že do ruky, která krmí, se nekouše, RR k tomuto pokročilému poznání ještě nedospěla.

Smůla pí. Machalické je v tom, že z veřejných (nikoli Babišových a nikoli vládních) peněz jsou kulturní časopisy včetně Revolver Revue podporovány v této zemi už skoro třicet let, a to z podobných důvodů jako například veřejnoprávní média: daňoví poplatníci tak přispívají právě na nezávislost, názorovou a kulturní rozmanitost a svobodnou kritičnost. Jinými slovy: dotace z veřejných rozpočtů, přidělované časopisům podle vcelku jasně daných kritérií, představují mimo jiné demokratickou pojistku v situaci, v níž hrozí, že veřejný prostor ovládnou účelové projekty, jako je mediální impérium zaměstnavatele pí. Machalické.

V České republice dnes demokracie dostává na frak, ale zatím se ji nepodařilo zcela zlikvidovat. Až skončí státní podpora pro nezávislé kulturní projekty (případně až budou podmíněny loajalitou k establishmentu), bude to mimo jiné těžko zpochybnitelný důkaz, že jsme se definitivně přesunuli k „ruskému modelu demokracie“.“


Co bychom si měli zakázat

343 novin se ve čtvrtek svými úvodníky přidalo k výzvě The Boston Globe, která se ohrazuje proti nařčení prezidenta Donalda Trumpa. Ten opakuje jako mantru, že: „novináři jsou nepřáteli amerického lidu“.

Sami novináři se titulují „free press“ a dokládají, že nezávislá žurnalistika byla mnohokrát v dějinách USA (od Jeffersona po Regana) prohlášena za klíčovou pro život demokracie.

Za povšimnutí stojí několik věcí:

Jednak to, že o sobě kdokoli referuje tak sebejistě – co dělám je nepostradatelné a jsem nezávislý. Výzvu v Čechách bez problému referovaly Lidovky – taky se mají za nezávislé a všichni víme, jaké notičky dostává Babišova tisková divize.

Zadruhé, text výzvy z Globu obsahuje jeden významný argumentační faul: Trumpovu hlášku „nevěřte, co vidíte na těchhle fakenews... pamatujte si, že co tam vidíte a čtete, není to, co se děje“ staví vedle slavné Orwellovy věty z románu 1984: „Strana vám káže odmítnout, co evidentně ukazují vaše oči a uši. To je poslední a nezákladnější přikázání.“ Kdo umí číst, chápe, že Trump popírá pravdivost mediálního podání skutečnosti, ne realitu. Orwellova Strana žádá oslepení a hluchotu poddaných. To je něco docela jiného, tedy pokud se média sama nepovažují za oči a uši lidu – pokud se za ně považují, a to zjevně aspoň v Globe považují – měl by jim někdo vysvětlit, že uši i oči a nakonec i mozek máme každý svůj.

Kdybych měl formulovat výzvu proti nejvážnějšímu ohrožení, které vnímám, nejen z útoků proti novinářům a nejen v USA, ukázal bych na tohle:

Zakažme si odpovídat na číkoli kritiku útokem na osobu kritika. Odpovězme výhradně na kritiku. Demokracie je diskuse a tohle je její první podmínka. Nemusíme mít nepřítele ani v úctě, ale stačí dodržet tohle pravidlo a diskuse bude zachována. Porušením tohoto pravidla diskuse končí.

Okupovali nás Ukrajinci? Jo, a za protektorátu Endéráci

Místopředseda sněmovny Filip nedal rozhovor Guardianu, aby předvedl, jestli mu projde vlastizrada, ale na poslední chvíli se lekl a od ní odvedl pozornost a zahrál něco protiukrajinkého. Prý nás neokupovali Rusáci, ale ukrajinští mužíčci v sovětských mundůrech a tancích.

Jen právníku bez pověstného „Filipa“ připomeňme, že schvalování jakékoliv okupace vlastní země se nejen říká, ale i to je dokonaná vlastizrada. A je jedno jestli se jedná o okupaci německou, ruskou, ukrajinskou, marťanskou... To ještě nebylo zrušeno!

Jinak můžeme ovšem rozvést Filipovu logiku – okupovali nás Ukrajinci, protože Brežněv byl Ukrajinec – dovést k pokračování:

V květnu 1945 nás osvobodili Ukrajinci, protože to byl výhradně 1., 2. a 4. ukrajinský front. Prokazatelně byli ukrajinské národnosti velitelé celého osvobozování ČSR od Dukly až po Prahu: maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij, Pavel Semjonovič Rybalko, velitel 3. gardové tankové armády, Dmitrij Danilovič Leljušenko, velitel 4. gardové tankové armády, Kirill Semjonovič Moskalenko, velitelé 38. armády a velitel 1. gardové armády Andrej Antonovič Grečko i generálmajor Sergej Kuzmič Buňačenko, velitel 1. pěší divize Ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska (VS KONR)  neboli vlasovců (z textu Jaroslava Šajtara pro Reflex).

Endéráci nás nejvíc týrali za protektorátu, protože největší stvůry gestapa za okupace, generál SS Heidrich a šéf pražského gestapa, vyhladitel Lidic Geschke, pocházeli z měst v někdejší NDR.

A na závěr – co se podle docela jiné logiky píše jinde: Brežněv jako Rus narozený na Ukrajině, jak je uváděn všude krom Filipových interview, po okupaci naší země provedl i sovětskou okupaci Afghánistánu roku 1979, která tuto zemi po krvavém komunistickém puči přivedla k úplnému rozvratu. Při hašení tohoto požáru už neumírají ani Sověti ani Rusové, ale třeba i Češi z jednotek NATO.

Jako když hezký holky začnou nosit umělý plnovousy

Bohumil Doležal v rozhovoru pro německou veřejnoprávní rozhlasovou stanici BR pravil k osmičkovým oslavám a výkladům:

„Pro generaci starší, než jsem já, byli niterným problémem Němci. Pro mě a pro mou generaci nejsou vůbec problém Němci. Pro mě a pro mou generaci jsou problém Rusové – tedy nemyslím ruský národ, ale ruskou imperialistickou politiku. A pak jsou tady mladší lidé. A jak se teď rozhlížím kolem sebe, zdá se mi, že pro ně není problém nic. Možná uprchlíci, kteří tu nejsou. Ale protože pro ně není zrovna problém nic, tak si budou muset holt pořádný problém zažít. A předtím si ten pořádný problém nechtě vytvořit. Mám skoro pocit, že už na tom mohutně pracují.

Chráníme svou kulturu tím, že ji zrazujeme?

Karel Schwazenberg poskytl HN rozhovor, ve kterém pojmenoval tyhle základní problémy české politiky:

1) Uprchlíci a Evropané jako naši bližní

„Příkré odmítnutí přijmout jakéhokoli uprchlíka považuji zaprvé za blbou politiku, protože si všude jen uděláme nepřátele. Je to opravdu nerozumná politika.

A zadruhé, je to proti zásadám, na kterých je naše strana postavena... Pro mě je nepřijatelné říkat ne, ne, všechno odmítáme...

My jsme výslovně řekli, že naše politika, TOP 09, stojí na židovsko-křesťanských základech a k tomu patří milosrdenství. Když čtete Starý zákon, je to tam často zmiňováno, buď vlídný k přistěhovalci, ujmi se cizince a tak dále.

... Já jsem byl také proti kvótám. Když ale pan Babiš v Bruselu říká, že se sami dobrovolně rozhodneme, a pak zároveň řekne, že my beztak nechceme přijmout vůbec nikoho, tak to není seriózní politika. Stáváme se v Evropě nedůvěryhodnými.“

2) Uprchlíci jako zastírací manévr zlodějny

„Když jste na velkých třeboňských rybnících lovili kachny, mohlo to být těžké, protože kachny byly uprostřed rybníka. A tak se nechal pobíhat takový bílý psík, kachny ho pozorovaly, přiblížily se a pak se střelily.

Samozřejmě že pan Babiš ví stejně dobře jako já, že imigrace není náš velký problém. Ale ví, že tím může − a také zásluhou velké pomoci pana prezidenta − celou republiku krásně zaměstnat. Všichni koukají na bílého psíka a pan Babiš mezitím dělá své věci. Bohužel to platí i pro média, tady musím zahrát míč i do vaší novinářské brány. Abyste více mluvili o faktech, zabývali se opravdovými problémy Česka, a ne imigrací, protože to je klasický český ,neproblém̓, mám-li použít Klause.“

3) Polsko není Maďarsko

„Mně vadí, když se mezi Polsko a Maďarsko klade rovnítko, ty situace jsou totiž naprosto odlišné. Počínaje tím, že v Polsku se nekrade, zato v Maďarsku bezostyšně, v nejvyšších patrech. Za další, Kaczynski (předseda vládní strany Právo a spravedlnost) vždy zastával stejná stanoviska, zatímco pan Orbán (předseda vládní strany Fidész) založil liberální stranu a udělal z toho nacionalisty.

... Kaczynského národní demokraté byli v Polsku už od 19. století velmi silným proudem, jenže dlouho nebyli u moci, stáli vedle. Teď se konečně dostali k moci, a je to prostě TKM strana – Teraz, kurwa, my!“

Nejen Malá je malá, ale celá věc vzdělání je nízká

Plagiátorství a tituly na dluh.

 

Ke vzteku bojovníků se zlem

Pro mnohé, kdo se zaplétají do půtek se zlem (s papalášskými zavilostmi prezidenta a mrzkosti vlády nevyjímaje), může znít osvobodivě i varovně slovo Josifa Brodského, že bojovníci se zlem se tím ještě nestávají dobrými, ačkoli by si tak rádi připadali.

Nebo si snad vezmeme poučení z Holanovy novely Lemuria (renesanční rčení):

Každý moudrý má nač pomysliti

kdyby ho pobídlo hovno v zápas jíti

porazíš-li je, co z toho budeš míti

a pakli ono tebe porazí

hned do lázně musíš jíti.

 

 

Kdo myslí na smrt, myslí na život

Memento mori, memento vivere.

O co jde křesťanům

Ze včerejšího zápisu kněze Ladislava Heryána si dovolím citovat:

„K otázce křesťanských kořenů Evropy: Dnes je památka lyonského biskupa, mučedníka, sv. Ireneje (asi 130–200). Z jeho díla Adversus haereses (pro latiníky, z mého latinského breviáře):

Vivificat autem Dei claritas: percipiunt ergo vitam qui vident Deum. Et propter hoc incapabilis et incomprehensibilis et invisibilis visibilem se et comprehensibilem et capacem hominibus praestat, ut vivificet percipiéntes et videntes se. Quoniam vivere sine vita impossibile est, subsistentia autem vitae de Dei participatione evenit, participatio autem Dei est videre Deum et frui benignitate eius. (...) Gloria enim Dei vivens homo, vita autem hóminis visio Dei.“

Můj pokus o český překlad (v českém breviáři je to přeloženo trochu nepřesně):

„Boží jas však oživuje: tudíž ti, kteří vidí Boha, vnímají život. Nepostižitelný, nepochopitelný a neviditelný, se proto lidem činí viditelným, pochopitelným a postižitelným, aby ty, kteří jej vidí a postihují, oživil. Žít bez života je totiž nemožné, vždyť udržení života spočívá v účasti na Bohu, účastí na Bohu je pak vidění Boha a zakoušení jeho dobroty. (...) Slávou Boží je totiž živý člověk, a životem člověka patření na Boha.““

Zvracejte učebnice!

Vracíte také s dětmi s úlevou učebnice zpět do školních skladů? Podívejte se, bez ohledu na to, co jste vyfásli z dějepisu, co se z nich dá dozvědět a v čem poučit. 

Dnešní učebnice dějepisu nejen pro střední školy jsou úpravou hnusné a stylem zoufale nudné a obsahem bezzubé, hloupé – dávají se v nich informace a vůbec se v nich nemyslí, ani k myšlení nijak nevede.

Bolševické dějepisy byly zas agitka na jedno brdo – z dějin se vycuclo jen to, co často až po úplném překroucení potvrzovalo ideologii – dějinami hýbe (třídní) nenávist, spějeme k beztřídní společnosti, revoluce nás hrnou kupředu, když se kácí, tak lítají třísky.

Když si ale od prvorepublikového a ještě c.k. doktora historie Jaroslava Kosiny[1] přečtete výklad (řeckých) dějin charakteristiku úpadku demokracie (v Athénách), pochopíte, proč bolševik jeho učebnice zakázal a postbolševik nepřevzal:

„Pod zástěrou svobodného smýšlení kalné vody vynesly na povrch i mnohou hlavu prázdnou. Snadno získané bohatství – přivleklo za sebou rozmařilost a otupilo mravní sílu národa. Demokracie se zvrhla v demagogii, kdy svedený lid kráčel slepě za svými vůdci, jímžto byl jen stupněm, po němž spěchali výše za svými cíli – ne vždy šlechetnými…“


Učešte mi uši

V době, kdy je lidské slovo vzácné, mi zní až neuvěřitelně inspirativně, co pověděl A. Mitrofanovovi jeden z hrdých Rusů a nemnoha přátel naší země Viktor Fajnberg[1]:

Jste-li v bezvýchodné situaci, zkuste zůstat sám sebou. Pak buď zemřete, nebo zvítězíte. Proto nerad poslouchám řeči o odvaze. Každý člověk touží po tom, aby zachoval svou jedinečnost a nezměnil se do podoby někoho jiného.“ 

Mitorfanov dodává ve svém komentáři pro ČRO Plus: „Současný ruský režim si podle Fajnberga svou zákeřností a surovostí v ničem nezadá s někdejší totalitou. Proto neváhal ostře odsoudit českého prezidenta Miloše Zemana, kterého v roce 2014 vyzval, aby už „konečně sundal ten šaškovský převlek, ve kterém hraje tu frašku napsanou Putinovými lidmi“.

Týž rok předal Fajnbergovi Andrej Kiska medaili prezidenta republiky za celoživotní úsilí při obraně demokracie a lidských práv. Od současného českého prezidenta se ocenění dočká sotva. Martinu Stropnickému patří poděkování za včasnou akci.

Před čtyřmi roky jsem Viktorovi vyprávěl o rozšířeném stanovisku, že Rusko a Ukrajina jsou daleko a Čechy by neměly zajímat. Zareagoval: „To je stejný postoj, jaký svého času zformuloval Chamberlain: ‚Proč máme bojovat za nějaké Československo, když lidé ani nevědí, kde leží?‘“

Báseň Vladimira Majakovského, kterou Mitrofanov vystihuje charakter Viktora Fajnberga, zní takhle:

Přišel k holiči, klidně požádal:
„Buďte tak hodný, učešte mi uši.“
Kulaťoučkého holiče ihned stihla žáha,
Srdce mu v hrudi zběsile buší.

„Je to blázen! Ničema!“ lítají slova.
Zášť rozvolněná v srdcích hárá.
A hihňá se dlouho něčí hlava,
Z davu ční jak ředkvička zvadlá a stará.


Po nocích vidět

Podtrženo v Plzni – výstava Luboše Drtiny.

Vatikán výslovně proti predátorům á la Babiš, ZEMAN BOYS, Putin & tutti quanti

„Dnešní člověk, který neví kým je a proč je na světě, už ani neví, jak správně jednat, a zůstává nakonec vydán na pospas svým chvilkovým rozmarům a zájmům vládnoucím trhu,“ řekl arcibiskup Ladaria při prezentaci dokumentu věnovaného ekonomii a financím. Svatý stolec v něm nabízí základní etickou orientaci v ekonomické a finančnické oblasti.

„Oeconomicae et pecuniariae quaestiones“ – tedy Otázky ekonomiky a financí, tak je nadepsán dokument Kongregace pro nauku víry a Úřadu pro integrální lidský rozvoj. Jak vysvětluje podtitul, věnován je „úvahám o etickém rozlišování některých aspektů aktuálního ekonomicko-finančního systému“.

Kardinál Turkson zrekapituloval úhelné kameny katolického sociálního učení: Už Pavel VI. v encyklice Populorum Progressio (14) poukázal na skutečnost, že rozvoj nesmí být omezován pouze na ekonomický růst, nýbrž musí mít na zřeteli rozvoj každého člověka a celé jeho osobnosti. Ghanský kardinál, který stojí v čele jednoho z nových vatikánských úřadů vzešlých z Františkovy reformy, odkázal také k etymologickému významu slova ekonomie, odkazujícímu ke způsobu péče a správy našeho domova. „Vezmeme-li v potaz náš společný původ, naši vzájemnou sounáležitost a společný osud, můžeme rozvíjet nová přesvědčení, hodnoty a způsoby života a rovněž nové ekonomické systémy, které podporují skutečný, což znamená integrální lidský rozvoj,“ právě na této ideji je založen nový dokument.

Za základ zdravého ekonomického systému dokument označuje  všeobecnou dostupnost společných dober, které encyklika Laudato si´ (č. 93) označila za zlaté pravidlo sociálního soužití. Dokument proto nabízí určité linie, které z etického pohledu mohou napomáhat v rozlišování, jak spravovat světové zdroje ve svobodě, zodpovědnosti, spravedlnosti, solidaritě a lásce, stejně jako ukazovat, jak čelit ekonomickému systému, který je založen spíše na spekulaci než na službě reálné ekonomice. Text tedy obrací pozornost finančnického světa na etické aspekty, ale vybízí rovněž, aby se poučil z posledních finančních krizí, které ukazují, že pouhý svobodný trh není s to zaručit skutečný pokrok – jak to konstatuje již Kompendium sociální nauky církve vydané před 15 lety. „Finanční krize z let 2007/8 v tomto smyslu poskytly příležitost k rozvoji nové ekonomiky, pozornější k etickým principům, a nové cesty k regulaci spekulativních finančních praktik a virtuálního bohatství.“ Nový dokument se situuje právě do tohoto nového horizontu: upozorňuje na potřebu vypracovat nová kritéria, která se liší od současného finančního systému; ukazuje, jakým způsobem se finance mohou stávat etičtější; zdůrazňuje, že finance nejsou samy sobě cílem – a jak řekl již Benedikt XVI.  – musejí se znovu stávat nástrojem sloužícím rozvoji (Caritas in Veritate, 65). Spolu s papežem Františkem chceme usilovat o ekonomický systém, skrze nějž bychom mohli odpovědět na křik dnešních chudých a naší planetykardinál Turkson.

Rovněž ekonomická problematika, podle konstituce Gaudium et spes (č. 64) – spadá do morálního řádu. Dokument proto chce jasně poukázat na to, že šíření nepoctivých a predátorských finančních praktik má původ především v krátkozraké antropologické vizi, jejímž důsledkem je postupující krize lidství. „Zisk nejsilnějšího převládl nad autentickým dobrem a stal se určujícím faktorem ekonomicko-sociálních vztahů. Tímto způsobem společné dobro v mnoha oblastech zmizelo z horizontu, konfliktnost vztahů narostla a nerovnosti se staly zřetelnější.“ V situaci, kdy pouhých deset lidí disponuje téměř polovinou světového bohatství, chce proto Vatikán upozornit a formulovat „některé elementární antropologické skutečnosti“, z nichž vyplývají další úvahy napomáhající etické orientaci rozlišování v komplikovaném ekonomicko-finančnickém světě, dodal arcibiskup Ladaria. Církev je povinována dávat lidem orientaci k dobrému životu, který je nezbytným předpokladem každé sociální formy, jež se snaží být co nejméně nespravedlivá, řekl prefekt Kongregace pro nauku víry při prezentaci nového vatikánského dokumentu o ekonomii a finančnictví.

Zdroj: Radio Vaticana.

Svatojánské slavnosti NAVALIS

„Svatojánské NAVALIS jsou slavnosti svatého Jana Nepomuckého, které se konají každoročně 15. května v Praze, v předvečer svátku světce.“ Tak pro revue Babylon pan Vojtěch Pokorný[1], předseda Svatojánského spolku, vypráví o jedné z významných tradic nejen pražského, ale zemského dosahu. Pokračuje: „Výraz navalis je přejatý z latinského označení Lodní hudby – Musica navalis in honorem Sancti Ioannis Nepomuceni (Lodní hudba k poctě sv. Jana Nepomuckého).

Jak tato velkolepá tradice vznikla?

V roce 1627 se 5. května v Praze konalo první hudební vystoupení na lodích u příležitosti přenesení ostatků sv. Norberta do Strahovského kláštera. Organizátoři se inspirovali v Benátkách, kde lodní hudby byly už dávno s úspěchem provozovány.

V roce 1683 byla na Karlově mostě vztyčena první socha. Nebyla to kupodivu socha žádného světce, ale Jana Nepomuckého, který tehdy ještě nebyl svatořečen. To svědčí o Janově tehdejší mimořádné oblíbenosti.

První Svatojánské slavnosti se konaly 15. května 1715 u příležitosti zahájení beatifikačního procesu tohoto nejznámějšího českého světce. V dlouhé historii slavností stojí za pozornost rok 1743, kdy se této slavnosti zúčastnila i císařovna Marie Terezie, několik dní po své korunovaci. Kult oblíbeného svatého Jana vytvořil z 15. května v Praze spektakulární den, kdy tisíce Pražanů i poutníků z venkova mířily k Vltavě oslavit mučedníka, který byl lidu zvláště blízký. Tohoto velkého shromáždění v roce 1868 využili osvícenci a organizátoři stavby Národního divadla, kdy byla slavnost spojena s položením základního kamene této budovy.

...

Letošní ročník bude již jubilejní desátý obnovených slavností. Do Prahy přivezou benátčané slavnostní lodě typu bissone, které jsou ozdobou slavností v Benátkách. Poprvé v dějinách opustí tyto válečné gondoly Benátky a vymění slanou vodu za tu naši sladkou, vltavskou. Kryštof Marek složil novou symfonii ,Venezia di San Giovanni Nepomuceno‘, která učiní večerní koncert na Vltavě k poctě svatého Jana ještě podmanivější. Symfonie je napsaná jako pocta Prahy Benátkám, kde Jan Nepomucký obě města spojuje.“


Pitomosti, nálepkování, granty

Nálepkování úplně znemožňuje rozlišovat? Chcete důkaz?

Jan Čulík se chtěl vyjádřit k přidělování dotací Ministerstvem kultury[1]. Letos je v odůvodnění nepřidělení několik hodnotících soudů komise o názorovém zaměření časopisů. Je tu podezření na cenzuru svého druhu. Čulík bez udání důvodu onálepkoval časopisy, které nic nedostaly: jeden jako ultrapravicový (Babylon), druhý jako neokomunistický, resp. ultralevicový (Literární noviny). Pak se vyjádřil, že dotovat „jednostranné“ stát nemusí. Hlavně ale v komisi nemá sedět David Zábranský. Má totiž nálepku od Čulíka: „...autor prvního opravdu fašistického, špatně napsaného a hnusného románu v českém jazyce.  Autor, který by byl v normální společnosti ostrakizován...“

Při té vášni s nálepkami zcela zmizela podstata: Babylon není „ultrapravicový“ ani „ideologicky jednostranný“ (publikují tam monarchisti, komunisti, anarchisti i lidi, co jsou všechno tohle dohromady nebo nic z toho).

Literárky komise nedokázala odmítnout férově – dostávají dost za proruskou propagandu odjinud, tak proč jim přidávat. Komise se zbaběle uchýlila k zástupným polopravdám.

Zábranskému by měl někdo argumentovaně napsat, proč je jeho román fašistický a hnusný.

Ale hlavně by v té komisi přece neměli sedět a rozhodovat lidé spojení s časopisy, které se ucházejí o dotaci ve výši 15 miliónů – letos ji dostali všichni ti, kteří měli své lidi v komisi.

Odůvodnění rozdělených miliónů je zcela bez argumentů, bez důkazů a odkazů – textík na pár řádek. Vynechávám, že se tam na několika místech vysloveně lže (např. Babylon až na výjimky nepřetiskuje na papíře, co má už na webu, ani vice versa). Takové „odůvodnění“ soudný člověk nepodal ani na vyúčtování stokorunových vydání.

Ministrovi v demisi střety zájmů komise ani invalidní odůvodnění zjevně nevadí. Logicky: sám je, jako celá jeho vláda, ve střetu zájmů a invalidní. Britské listy zas nejradši nálepkují nebo kážou.


Komokřesťanství – komunistická verze křesťanství v Číně

V zemi, kam se náš prezident „jezdí učit, jak stabilizovat společnost“, už zas „zítra znamená včera“.

Komunisté po století krvavých represí dovolí vyznávání i jiných kultů a náboženství na území své říše. Dovolí to, ale jen když jim věřící dříve konkurenčních náboženství budou přinášet oběti a sloužit:

  1. Přinesou oběť a zřeknou se všeho, čemu věří a co odporuje komunistické ideologii a praxi. 

  2. Budou sloužit: krmit všechny chudé, ošetřovat všechny nemocné, učit číst a psát všechny negramotné. Učit ale jen to čtení, psaní a počítání – nic nad to.

Komunistům tím zůstane víc času a peněz na to, proč tu jsou: na rozdmýchávání (třídní) nenávisti mezi poddanými a v nekomunistických zemích v duchu svého hesla „čím hůř, tím líp“.

Za touhle masivní kouřovou clonou jsou teprve ty správné podmínky, aby se komunističtí papaláši zmocnili co největší soukromé moci a majetků. Ani císařům se o takové říši nezdálo!

K tomu přichází komentář z Radia Vaticana[1]:

Dvě protestantské církve v Číně se rozhodly provést cenzuru Bible podle směrnic komunistické strany. Odstranily proto veškeré duchovní kontexty, které nelze převést na práci pro chudé. Operace je součástí širšího plánu tzv. sinizace, která chce křesťanství v Číně přepólovat a vytvořit čínské křesťanství, píše agentura Ucanews.[2]

Pětiletý program si klade za cíl skloubit křesťanství s komunistickou stranou skrze podporu socialistických hodnot a sepsání tzv. světské verze Bible, hlásání socialismu a čínského patriotismu v kostelech, ale také akademické zpracování a vyučování čínských dějin, filosofie a theologie. Součástí plánu je rovněž šíření stranicko-křesťanských propagandistických materiálů pod nálepkou vzdělávacích programů.

Kromě eliminace nadpřirozených prvků a jejich zastoupení jakousi socialistickou kulturou, jsou v plánu také kulturní změny. Mají se projevit v církevní hudbě, architektuře, malířství, kaligrafii a dokonce i v oblečení, aby se čínskému křesťanství zajistily veškeré možné výrazové formy. Dokument nicméně hlásá, že charitativní a sociální práce se má řídit heslem: „Miluj bližního jako sebe samého“.


S exotem a stopařem po této zemi

Jak znovu si položit otázku, co je skutečné?

„Děkuji za Vaši nabídku, ale rozhodl jsem se ji nevyužít.“

Filosof Julius Tomin (roč. 1938) se nedávno obrátil na dva reprezentanty University Karlovy (vedoucího Ústavu filozofie a děkanku fakulty), aby mu dopřáli možnost přednést argumentované výsledky svého mnohaletého bádání na katedře svého oboru. Byl odmítnut vedoucím katedry J. Jirsou.

Odmítnutí zamrzí, ale nepobuřuje. Ne tak už způsob – slovní znění – tohoto odmítnutí: „Děkuji za Vaši nabídku, ale rozhodl jsem se ji nevyužít.“ To je celé. Nic jako vysvětlení, nic jako žádost o podrobnější popis věci, nic jako lidský přístup – katedra i vedoucí se zabývají etikou.

Blazeovaná formulace a neochota říci, proč kvalifikovaného představitele jiného názoru odmítám, proč mu bráním vyjádřit se k zásadnímu tématu na půdě university – je bez nadsázky do nebe volající. Smrdí z toho papalášská nadřazenost říznutá cynickou (neplést s kyniky!) formálností. Rozmohlo se to jako plevel – sprostota bez sprostých slov, ale tím horší.

Mentální obezita funkcionářů projevovaná bezostyšným kamarádíčkováním a přezíráním těch mimo vlastní partičku je už běžná, stává se zvykem – tedy v původním smyslu slova etikou.

Z dřívější nejistoty o reálné hodnotě titulů a zdrženlivosti k moci a postům v 90. letech jsme se dostali do doby, kdy už se mnozí chytli svých židlí a budou se jich držet jako o život. Ostych a bázeň se vytratily, hanebnost neargumentovaných projevů moci málokoho přiměje ke spontánnímu zvracení. Patroni těchto způsobů Babiš a Zeman můžou spoléhat na to, že noví papaláši budou čím dál věrnější zaměstnanci kohokoli. Doba sympatické nejistoty a tím i otevřenosti je zdá se dnes pryč. Příklad z katedry zabývající se etikou na nejstarší universitě (normotvorná instituce) je něco jako důkaz o nových normách nové normalizace.

J. Tomin na svém webu píše o celé věci takto:

Jsem přesvědčen, že možnost co nejnáročnějšího vzdělání na Karlově univerzitě v každém oboru na Univerzitě přednášeném je v zájmu každého občana naší republiky. ‚K zamyšlení‘ je určeno těm, kdo jsou téhož přesvědčení.

Na pana Jirsu, ředitele ÚFaRu, jsem se obrátil s následující žádostí: „Včera jsem dal na svou webovou stránku www.juliustomin.org dvě stati: ‚Platonova obrana idejí v dialogu Parmenides‘ a ‚Platon a Dionysios‘. Jsou k nalezení pod kolonkou TEXTY V ČEŠTINĚ. V obou těchto statích přináším nový pohled na Platona; stati jsou tedy po výtce diskusního charakteru. Obracím se na Vás proto se žádostí, abyste mi umožnil tyto dvě stati na ÚFaRu k diskusi přednést. Bylo by skvělé, kdybyste Vy sám nebo jiný odborník na Platona mému podání Platona oponoval.“

Pan Jirsa promptně odpověděl: „Děkuji za Vaši nabídku, ale rozhodl jsem se ji nevyužít.“ Panu Jirsovi jsem odepsal: „Mohu Vás požádat, abyste své rozhodnutí zdůvodnil?“

S panem Jirsou mě pojí zájem o etiku. Pan Jirsa v tomto semestru přednáší následující kurzy: ‚Etika a politická filozofie‘, ‚Political philosophy of Central European dissidence‘, ‚Summer School in Ethics‘.

Pokud si dobře pamatuji, svou diplomovou práci jsem nazval ‚Úvod k vědeckému zkoumání morální oblasti‘. Vedoucím mé diplomní práce byl Milan Machovec, jako oponenta jsem si zvolil Jana Patočku. Nemýlím-li se, bylo to v roce 1965. Jak jsme s Milanem na Patočku čekali, prošel kolem nás Karel Mácha, který oponoval jinému Milanovu kandidátovi. Jak kolem nás procházel, procedil mezi zuby: „Milane, jak se mohlo stát, že tomu člověku (Patočkovi) bylo dovoleno překročit práh této budovy.“ – To jenom na dokreslení té doby.

V centru mé diplomní práce byl princip odpovědnosti a povinnost skládat ze svých rozhodnutí a ze svého jednání účty jak před sebou samým a vůči sobě samému, tak i před těmi a vůči těm, koho se rozhodnutí a jednání toho kterého člověka týká. Myslil jsem to vážně, otázku obhajoby mé diplomní práce nevyjímaje. S Janem Patočkou jsem se seznámil v rámci mé práce redaktora filozofie v Nakladatelství ČSAV. Patočka na Filozofickou fakultu patřil, proto jsem Milanu Machovcovi řekl, že svou práci budu obhajovat jen v případě, že Patočka bude mým oponentem. Milan věděl, že to myslím vážně; Patočkovu oponenturu prosadil.

Podíváte-li se na mou webovou stránku, zjistíte, že se Platonem a Aristotelem a celou tou kulturní oblastí starověkého Řecka zabývám řadu let. I naprostý laik, přečte-li si stati, které jsem panu Jirsovi nabídl, uvidí, že v nich přináším zcela nový obraz na Platona. Já chápu, že je svým způsobem ‚nefér‘ chtít po filozofech na Ústavu filozofie a religionistiky FF UK, kteří mají tolik jiné práce, starat se o granty, o stipendijní pobyty v zahraničí, o emaily, o svou kariéru, aby se střetli v otevřené diskusi nad Platonem a Aristotelem s někým, kdo se mohl těm věcem soustředěně věnovat takřka padesát let.

Uvedené stati jsou výsledkem mé usilovné práce posledního roku; dílčí výsledky jsem zveřejňoval v angličtině na svém blogu. Svým způsobem jsou však tyto stati výsledkem takřka čtyřiceti let mého studia Platona. Se základní myšlenkou – že je třeba vzít vážně Platonovo ujišťování o tom, že diskuse vedená v dialogu Parmenides mezi mladičkým Sokratem, Zenonem, a velmi starým Parmenidem je ve své podstatě autentická – jsem totiž přišel již ve své 'Vzpomínce na Patočku' z roku 1977 (též k otevření na mé webové stránce).

Proto jsem paní docentce Mirjam Friedové, děkance Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, napsal:

„Mohla byste požádat pana Jirsu o zdůvodnění jeho rozhodnutí?“

Paní děkanka odpověděla: „Děkan do záležitostí jednotlivých ústavů nezasahuje, a rozhodně už ne v tom, jaké nabídky k prezentaci mají či nemají přijímat a proč. Taková rozhodnutí jsou zcela v kompetenci ředitelů akademických pracovišť.“

Je však fér vůči studentům Univerzity Karlovy vzít jim možnost takového diskusního střetu, stát se jeho svědky a účastnit se ho?

O málo lepší otroci

„Postupně došlo k tomu, že pracující, osamoceni a bez pomoci, byli vydáni na pospas nemilosrdným zaměstnavatelům a stali se oběťmi nenasytného, nekontrolovaného kapitalistického soutěžení. Najímání pracovníků a řízení výroby je soustředěno v rukou poměrně malého počtu lidí; malá skupina velice bohatých lidí je tak schopna ovládat masy chudých pracujících a vkládat na jejich bedra břímě jen o málo lepší než otroctví...“ píše v roce 1891 v listu Rerum novarum  papež Lev XIII.

Dnes jako by se ukazovalo totéž, jenže nejen, ani hlavně, v zemích kapitalistického západu, ale prudčeji v bývalém komunistickém bloku – v Číně a Rusku.

Citováno podle: https://babylonrevue.cz/desivy-rudy-trojuhelnik/.

Umění měřeno kavárenským provozem

O hlavách, stromech, krajině a myšlení.

Poprava novináře – splněné přání prezidenta Miloše Zemana

„Žurnalistov mnogo, nado ich likvidirovať,“ svěřil se Zeman Putinovi a světu. Není to rusky ani česky, ale je to svinstvo. Bude muset svůj dementní výrok dementovat?

Čeští novináři vyjadřují soustrast rodinám a všem blízkým zavražděného[1] investigativního reportéra serveru Aktuality.sk Jána Kuciaka i jeho přítelkyně Martiny Kušnírové. Připojují výzvu k vypátrání zločinců, ale také k zajištění bezpečí lidí pracujících v médiích.

Níže uvedený text zformuloval Nadační fond nezávislé žurnalistiky, připojila[2] se k němu řada českých novinářů včetně členů redakce HlídacíPes.org:

Vyjadřujeme touto cestou upřímnou soustrast rodinám a všem blízkým zavražděného slovenského novináře Jána Kuciaka i jeho přítelkyně Martiny Kušnírové. Během několika měsíců je to již druhá vražda investigativního novináře v Evropské unii. Slovenský policejní prezident Tibor Gašpar prohlásil, že vražda Jána Kuciaka nejpravděpodobněji souvisí s jeho investigativní prací.

Útoky na novináře a jejich slovní napadání kvůli jejich práci jsou útoky proti svobodě slova. Jejich vraždy kvůli práci jsou pak holým barbarstvím, které nesmí být v demokraciích chápáno jako tiše přijímané riziko povolání. Připojujeme se proto k výzvám slovenských kolegů a spolu s nimi věříme, že slovenská policie udělá všechny potřebné kroky nejen k vypátrání zločinců, ale také k zajištění bezpečí lidí pracujících v médiích.

Dodáváme:

Ryba smrdí od hlavy. Zastrašování nepohodlných novinářů i celých nezávislých žurnalistických projektů, organizovaný tlak na jejich donátory, či vulgární urážky a útoky na mravní integritu novinářů. Rozdělování novinářů na ty žádoucí a na ty nežádoucí…

Toho jsme svědky dnes a denně i v Česku.

V čerstvé paměti je fyzický atak na novináře, který měl na svědomí příznivec Miloše Zemana. Kritičtí novináři jsou především Hradem a premiérem v demisi vykreslováni jako nepřátelé světlých dnešků i zítřků.

To vše vytváří podhoubí, ze kterého mohou vyrůst i myšlenky na likvidaci nejen ekonomickou, ale i fyzickou. A je logické, že první na řadě vždy budou investigativní novináři a novinářky.

Zeman málem padl ještě před prvním kolem

Pokusila se jej obejmout demonstrující polonahá žena. Štěstí, že atentáty na prezidenty u nás mají tak legrační podobu. Proto je zarážející, jak se okolo agresivně vyhrožujícího (likvidování novinářů) a gestikulujícího (hůlčičkou Sobotkovi, pěstičkou všem) prezidenta prosazují nejen agresivní poradci a mluvčí, ale také neschopní a agresivní policisté – šikana Čechů za návštěvy Číňanů, při prohlídkách na Hradě, při pouštění Kubišové a teď znovu...

Podívejte se, jak policista klečící na zátylku už zcela „zpacifikované“ ležící dívky přenáší váhu z kolene na koleno tak, že dívka pod tíhou jeho a dalších dvou vazounů křičí bolestí – „It is painfull“ – to přece musí bolet, ne? Skvělá vizitka mladých policejních elit s tvářemi podobnými prezidentovu prvnímu poradci a výrazem nas**ných vyhazovačů z bordelu. Vzteklí, že byli zase pomalí, se mstí na slabé holce – inu, kde chybí inteligence a zkušenost, tam se uplatňuje síla a msta.

Prezident, zdá se, šíří kolem sebe pěkně hnusný virus, nedáme ho konečně do karantény?

Zdroj:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/na-zemana-skocila-polonaha-zena-ve-volebni-mistnosti-s-vykrikem-zeman-je-putinova-dev-41615

V době vládnoucích žvástů a skutečné anorexie myšlení

nás latina učí trojí pravdě: primátu slova, ušlechtilosti politiky a ústřednímu postavení času. Jen Bůh sám ví, nakolik to dnes máme zapotřebí – řekl italský filolog, profesor Ivano Dionigi, který je rektorem Alma Mater Studiorum, nejstarší evropské univerzity v italské Boloni. Papež Benedikt XVI. ho jmenoval prvním předsedou nově ustavené Papežské akademie latinských studií. Klasický filolog pro Vatikánský rozhlas hovořil o „kulturní anorexii”, která zachvátila dnešní společnost a nevyhnula se ani církvi. Chceme-li tuto tendenci zvrátit, musíme se vrátit hodně daleko nazpátek. A – proč ne – také k latině.

Myslím, že první směr, kterým by měla vést náprava, je opětovné zavedení latiny do řeholních institutů a především do seminářů. Je nemyslitelné, aby kandidát kněžství neuměl latinsky. Nejenom kvůli tomu, že v tomto jazyce hovořili církevní Otcové a že byl znamením univerzality, nýbrž i proto, že církevní Otcové latinsky psali, a to rovněž pro liturgii. To je tedy první věc, o kterou budeme usilovat. Pak je tu ještě druhé nasměrování. Tato Papežská akademie by podle mého názoru měla vybudovat mosty s laickým světem, zejména s univerzitním a akademickým prostředím. Zde se otevírá prostor pro klasickou filologii – čili nejenom latinskou, nýbrž i řeckou kulturu. Měli bychom se snažit zachránit tento trojúhelník Atény-Jeruzalém-Řím a zužitkovat to nejlepší z jeho odkazu.

V listě motu proprio, zakládajícím novou akademii, Benedikt XVI. upozorňuje, že v dnešním nadmíru technologickém světě latina zažívá renesanci.

Vypadá to, že se skutečně vrací zájem o latinu, klasická studia a klasickou filologii. Návrat, který je předznamenán dvojím přístupem. Na jedné straně jsou lidé, kteří v latině vidí příslušnost k elitám, známku jistého postavení a úrovně. Na druhé straně lidé chtějí číst klasické texty. Dnešní literatura je totiž natolik chudá a ochuzující, že proti tomu četba Augustina, Seneky či Lucretia nabývá přímo výbušné aktuálnosti. Jejich spisy odolávají času a módám a hovoří k člověku takovým jazykem, který bychom v naší každodennosti hledali jen stěží.

Klasičtí autoři nás – díky pluralitě svých myšlenek – učí přemýšlet. Škoda, že toto dědictví tak zanedbáváme, uzavírá předseda Papežské akademie latinských studií, prof. Dionigi. 

Za svobodu rouhání!

Patrik Ouředník píše ve svém novém Antialkoránu:

„Francouzský zákon …  trestá projevy rasizmu – včetně náboženského-, avšak umožňuje urážet náboženské symboly a artefakty. »Korán je blbost« je dovoleno. »Muslimové jsou blbci« je zakázáno. »Mohamed je krvelačný šílenec« je dovoleno. »Muslimové jsou krvelační šílenci« je zakázáno. Zákon chrání konkrétní lidskou bytost včetně bytosti věřící – leč nikoli náboženství.

Svoboda slova nebyla nikdy úplná či bezpodmínečná. Spíše než prosazovat abstraktní princip nedotknutelnosti svobody projevu.... , je dnes naléhavější hájit právní stát a jeho zákony, zpochybňované právě tak islámskými organizacemi ve jménu náboženství jako čím dál kategoričtějšími adepty politické korektnosti.  Spíše než o svobodě projevu bylo by přesnější hovořit o svobodě rouhání...

...vezmeme-li v potaz řadové evropské muslimy a jejich požadavky o přizpůsobení světského prostoru jejich náboženským zájmům. Až na vzácné výjimky jsou zajedno v tom, že rouhání by mělo být zakázáno.“

Více tu: http://www.volvox.cz/knihy/mimo/ourednik_antikoran.php

Monopol ekonomů

Vykladači světa a jejich chatrné čivy. 

Best účelovka

Všechno je jinak, ví bezpečně americký novinář Erik Best. Pod fotografiemi jaksi ustrašeného Besta a šplhounsky ulízaného Klesly, otiskly Lidovky zásadní rozhovor s americkým novinářem.

https://www.lidovky.cz/erik-best-o-slozeni-vlady-rozhodnou-obchodni-zajmy-f8h-/zpravy-domov.aspx?c=A171103_154254_ln_domov_sij

Best za Babiše v jeho novinách tvrdí, zkráceně řečeno, jen vlastní motto A.B.: Všichni politici kradou, všichni jsou jen nástroji byznysu, všichni novináři se prodávají. Takový je holt svět.

Best nic nedokládá argumenty, protože to prý „všichni vidí“. Babiše vykládá jako toho, kdo „chce někomu konkurovat, vyčistit nebo zrušit něčí byznys“, ale všude je zakopaná „ČSSD, a. s.“  Best tímto názvem označuje podle něj reálně působící, léty sehranou, neuvěřitelně širokou vlivovou skupinu od ČEZu a lidí kolem něj, Romana,  Pokorného, Sobotku, Bakalu a Kalouska – prostě všechny, kdo jsou jakkoli „proti Babišovi“. Těm slouží všechna nebabišova média. Konspirace je na světě – megaúčelovka na Andrejově...

Best tvrdí, že získáním Práva na svou stranu (jak neříká) Babiš konečně dosáhl (spravedlivého) poměru 50 na 50 v mediálním světě. Best si to takhle spočítal, protože veřejnoprávní rozhlas i televizi započítal do 50 procent přisluhovačů protibabišovské „ČSSD, a. s.“.

Best na návodné otázky Babišova zaměstnance o tom, komu a proč vadí jeho zaměstnavatel, ochotně odpovídá řízným koktejlem primitivního marxismu, konspirace.

Best si vysvětluje svět primitivním marxismem, protože jen ten nabízí vidět za veškerým životem společnosti kšefty a prachy pod škraboškou nemateriálních důvodů. Pro chudáka Besta opravdu není nikoho v celých Čechách, kdo by se nechal vést třeba jen hnusem z Babišova vystupování, řeči?

Erik Best je typický konspirátor, protože bez jediného vyřčeného důkazu obviňuje veřejnoprávní média, (která podléhají kontrole podle zvláštního zákona a kodexu legitimně zvolenou radou), ne z nevyváženosti, ale rovnou z komplotu. Jejich novináře viní z prodejnosti a služebného psaní ve prospěch „ČSSD, a. s.“. Chová se tím podobně uboze jako Okamura, Zeman nebo Babiš.

Besta obvinil Šafr, že je agentem Ruska. Na to, jak je obvinění zjevně nadnesené, se Best hájí dosti potrefeně a zároveň nepřesvědčivě. Prý by se to přece o něm v USA vědělo... No mně připadá důležitější, že budou-li smýšlet o politice podobně nízce jako Best všichni – neboli, nechá-li se primitivním materialismem a konspiracemi oblbnout valná většina lidí – bude už jedno, kdo je a kdo není agentem Ruska, protože už tím budeme v jeho moci.

Čínští špióni potřebují více místa ve středu Prahy

Jejich projekt už běží: ANO, Krnda prodává střed Prahy 1, Lomecký TOP starosta souhlasí, kupujícími jsou mafiáni ze Slovenska – tentokráte Penta, neboli Pětka – asi podle známek, které by pětice „podnikatelů“ dostala z chování, kdyby nestudovala v SSSR v ústavu pro výchovu kádrů KGB. Krytí poskytuje megalomanská architektka Hadid. Střed Prahy obohatí megakravín s jakýmsi nazlaceným přehozem, kde místo dobytků budou v devíti patrech kancly – nejdříve Penty, za pár měsíců je koupí Čínská rozvědka převlečená za firmu. BIS pak bude mít o čem psát čínským tajným Zemanovým prostřednictvím. Ale to už budou hoši z Číny pohodlně ustájeni.

Základ je k vidění:http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10782831463-nedej-se-plus/217562248410032-praha-mesto-v-defenzive/titulky

Nemohl by jim někdo k oslavě celého podniku udělat pěknou výstavku pro potěšení v nedalekém Obecním domě?

Třeba zase Richard Drury jako nedávno v Sečuánu (http://www.pritomnost.cz/cz/kultura/1075-ceska-facka-do-cinskeho-ksichtu)?

Třeba zase „Panoptikum“ od pro všechny režimy světa „nejlidštějším“ způsobem pracujícího Andrleho? (http://www.obecnidum.cz/cz/obecni-dum-uvede-retrospektivu-jiriho-anderleho-1404047898.html)

A potom hned výstavku nějakého disidenta, kterému ta kombinace jeho obrazů s kýčem výtvarným i etickým vůbec neva – třeba zase Šafránka? Vždyť „svět je tak barevný“!. (http://www.obecnidum.cz/jan-safranek-barevny-svet-lidi-1404048179.html)

Nejen Angličanovi nemusím vysvětlovat, že už to vše (možná nejen mně) připomíná Orwellovu hospodu, kde se už nepozná, kdo z hostí je farmář a kdo prase. Hospodským je tu pochopitelně bývalý studentský vůdce Ježek, ředitel RePre.

Vláda hlouposti

Vláda hlouposti, které přihlížíme, vypovídá o stavu toho, čemu říkáme lid nebo národ. Obojí je těžko uchopit.

F. Peroutka k tomu napsal:

„...Není možné vážně uvažovat o lidu a přitom mu nepřetržitě lichotit. To je snad cesta k tomu, aby se člověk stal poslancem, ne však k tomu, aby poznal pravdu. Skutečně solidní uvažování o demokracii počíná teprve v okamžiku, kdy připustíme občasnou hloupost lidu. Je-li lid občas hloupý, pak v některých chvílích demokracie znamená nepochybně vládu hlouposti... K vládnutí je třeba zcela speciálního talentu, který se může vyskytnout právě tak u filozofa jako u prodavače krupice... Filozofové, obávám se, často by vládli světu proti srsti. Jednou ze sociálně nejnebezpečnějších věcí je osamocený rozum, který pracuje v prázdnu a bez blahodárného styku s realitou... Lid je jako člověk vůbec: je v něm vznešenost i ohavnost, moudrost i hloupost. Může být inspirován k činům velikým i nízkým. Chyba je, myslíme-li, že už od přírody je dobrý a vznešený... Víme, že v demokracii jsou obyčejně povoláni k řízení státu ne lidé, kteří nejvíce vědí nebo mají ryzí povahu, ale ti, kteří dovedou nejlépe řečnit; demokracie často dává vysoké prémie na dobrou hubu. Víme, že lid bývá nevděčný ke svým nejlepším lidem a že, je-li ve vášni, nezná ohledů. Bývá nakloněn tomu, kdo mu lichotí. Tyrani obyčejně začínali svou kariéru tím, že lichotili lidu. Lze důvodně předpokládat, že trváním demokracie vady demokracie budou mizet... Musíme ovšem jít správným směrem: dělat z lidu zodpovědné jedince a nikoliv zesilovat jakousi záludnou mystiku lidu.“

Vybráno z textu Co je to lid? 25. 12. 1924.

Zásahovka si pomůže a ochrání sebe

Dva elitní policisté ve vedoucích funkcích zásahové jednotky použili zbraň a hmaty na řidiče, který je přistihl při agresivním podjíždění vozu invalidy a upozornil je na to problikáváním. Neblokovali autem s policejními znaky, ale černou limuzínou. Průkaz ukázal jen jeden, a to až dávno po pistoli a nadávání. Je to také další příklad agrese na silnicích a stresu ve společnosti. Na případ opakovaně upozornil pořad veřejnoprávní televize Reportéři (http://www.ceskatelevize.cz/porady/1142743803-reporteri-ct/217452801240033/video/578295).

K věci existuje záznam z kamery z vozu postiženého řidiče, záznam koluje na sítích a je celkem jednoznačný. Policisté to silně přepískli. Reakce policejního prezidenta i mluvčích policie je zcela chybná. Oba policisté měli být postaveni mimo službu (nejsou) a podrobeni psychotestům a omluvit se. Nic z toho se nestalo.

Hlavní problém je v tom, že policie o své lidi nepečuje správně – ozbrojenci mají mít podporu nadřízených, ale hlavně vědět, že nejsou nadřazeni zákonu, ale slouží lidem v Čechách a pořádku v přesně vymezených mezích. Stresu nebude ubývat a každý, kdo má zbraň musí vědět, že si nemůže dovolit zneužití své ozbrojené síly. Zastrašovat, ubližovat, povyšovat se nemůže nikdo. „Příklady táhnou“ říká se, táhnou k ještě většímu stresu a strachu.

Radost a úsměv

Co je to umění? Kdo je umělec? Nevím, je to těžká otázka. Prezident Zeman to ale ví a dal to při letošním vyznamenávání jasně najevo: umění je to, co „dává úsměv a radost“.

Každý se ale (zatím) může smát, čemu chce, a důvody k radosti máme taky různé. Abychom mu rozuměli správně, musel Zeman na příkladech ukázat, čemu se on sám směje a z koho má radost – příkladné umělce tedy ocenil vyznamenáními.

Výběrem vyznamenaných dal první muž země najevo, že mu působí radost a úsměv pohled na ty, kteří:

- hrají směšné blbce (Sobota, Čech);
- blbce asi nehrají (Troška, Hůlka, Margita, Kukura, Hašková-Coolidge);
- jsou prodejní (Vondráčková, Schröder, Vondruška, Žantovský).

Nevím, co mu dělá radost a čemu se usmívá nad Nohavicou.

Vím ale, že smát se a radovat z nešťastně zbabraných životů plných blbosti a prostituce prozrazuje velice nehezký rys Zemanova charakteru. Blbost a prodejnost vskutku neformují krásné životy. Povýšencova radost z pohledu na lidi ještě blbější a prodejnější než je sám, je odporná.

Radosti a úsměvů bylo ve Valdštejnském sále dík vyznamenávajícím i vyznamenávaným až po stropní žebroví. Kancléř Mynář pak ukončil zrychlené dekorování zasloužilců po papalášsku: „Navždy se zapsali do dějin!“

Představil jsem si „navždy“ po naší zemi bloudící echa koktání Luďka Soboty a udělalo se mi šoufl. 

Pohrdání lidmi?

Nad tím, že si lid vybral k učiněnému vepři na hradním sviňském vrchu ještě i několik desítek hnusáků do Strakovy akademie a sněmovny mne pro sebe napadá varování: 

„Nebezpečí, že si necháme vnutit pohrdání lidmi, je opravdu veliké. Víme dobře, že k tomu nemáme nejmenší právo, a že se tím dostáváme do nejméně plodného vztahu k lidem. Před tímto pokušením nás může uchránit tato úvaha: Když pohrdáme lidmi, dopouštíme se právě hlavní chyby našich protivníků. Kdo pohrdá člověkem, nedokáže z něj nikdy nic udělat. Nic z toho, čím pohrdáme v druhém člověku, není docela cizí ani nám. Jak často očekáváme od druhých více, než jsme sami ochotni vykonat. Proč jsme dosud tak málo střízlivě smýšleli o člověku a o jeho slabosti v pokušení? Musíme se učit přihlížet více k tomu, co lidé musí vytrpět, než k tomu, co činí a co zanedbávají. Jediný plodný vztah k lidem — a právě k slabým — je láska, tj. odhodlání sdílet s nimi společenství. Ani sám Bůh lidmi nepohrdl, nýbrž se kvůli nim stal člověkem.“

To napsal Němec Dietrich Bonhoeffer v nacistickém kriminále L.P. 1944.

Otrávení si zamilovali traviče

Podivuhodná proměna se stala redaktoru Janu Tunovi. Kdysi snaživě sbíral blbiny v nováckém „zpravodajství“, dnes má pořad na stream.cz, který ukazuje na opomíjené, ačkoli nejpodstatnější věci. Tunův tým má pořad A DOST! V posledních dílech nezkratkovitě nechává odborníkům na vodu a půdu (ze státních vědeckých institucí) říci nahlas a přesvědčivě doložit měřeními, že nám AGROFERT a jemu podobní otrávili chemikáliemi vlastní výroby (Spolana aj.) spodní vody a půdu na většině území republiky. Dokládají, že obnova by se udála až za léta – pokud s ní vůbec začneme – byl by to konec cyklického kšeftu ANO. Dokládají, že ministr za KDU Jurečka nesplnil slib a nenařídil ANI označování polí před postřikem, takže při samotném postřiku jedy v okolí polí i vdechujeme.

Tunovi stojí za to vyslovit dík a pochválit mu i nového bíbra. 

Zvenku huj, zevnitř fuj

Ke knize J. Šafaříka  Sedm listů Melinovi.

Obrana Havlovy podpory Su Ťij

Musím se vyjádřit k článku Jakuba Wolfa „Havlova posmrtná hanba", který vyšel u nás v Přítomnosti a byl hojně čten.
Dnes je zvykem na Václava Havla a na posledních 25 let plivat, nebo je zneužívat k odstranění demokracie a nastolení jednoduchých soudů. Nesouhlasím s oním textem a připojuji omluvu Václavu Havlovi za titulek i argumentaci v něm.
J.W. vystupuje proti Havlovu někdejšímu doporučení nynější předsedkyně barmské vlády Aun Schan Su Ťij . Argumentuje tím, že si V. Havel tehdy nezjistil, kdo byl její otec a že jsou ona i její otec předmětem něčího kultu.
Vztahovat vinu otce na dítě je, zcela nepřijatelné. Navíc ani založení Komunistické strany v roce 1939, ani vyjednání nezávislosti země na Britech, kterých se otec Aun Schan Su Ťij dopustil nejsou přece automaticky zločinné.
Genocida Rohigyů je samozřejmě zločinem, podíl Aun Schan Su Ťij na ní se ukazuje, ale doporučení Václava Havla tehdejší vězeňkyně na Nobelovu cenu není dnes žádná hanba. Nálepkování nebožtíků a určování „posmrtné hanby" mi připadá odporné, protože nikdo nemá na svědomí v co se změní druhý člověk a protože tahle kategorie připomíná soudy exhumovaných protivníků.

Loď, déšť a srdce na vlnách

Jak a proč číst symboly v kresbách nejen od Václava Sokola.

Že nevědomost hříchu nečiní?

Obrazy toho, co se i peklu hnusí.

Muslimové proti náboženskému násilí

Podle informací vatikánské agentury Fides (26.6.2017) předložili učenci z univerzity Al-Azhar, hlavního teologicko-akademického centra sunnitského islámu, prezidentovi egyptské republiky návrh zákona, který chce zamezit ospravedlňování násilí a násilné sektářské propagandy ve jménu náboženství. Cílem zákona, schváleného káhirskou univerzitou koncem minulého týdne, je zamezit projevům násilí a nesnášenlivosti ze strany extrémistických skupin a poukázat na občanský princip jako na základ pokojného a plodného soužití Egypťanů, náležících k různým náboženským skupinám.

Pětičlenný právní výbor, který pracoval na návrhu zákona, byl ustaven v polovině května a vedl jej právní poradce vrchního imáma káhirské univerzity, Mohamed Abdel Salam. Členové výboru při sepisování návrhu přihlíželi ke všeobecně platným dokumentům – jako Všeobecné deklaraci lidských práv, egyptské ústavě a trestnímu zákoníku. Návrh zákona upouští od přesné definice trestů za podněcování k náboženské nenávisti a zločinů s ní spojených, neboť tento krok přísluší egyptské justici. Univerzita Al-Azhar se nicméně celou iniciativou evidentně zamýšlí distancovat od teorií a propagandy, které v rámci islámské komunity ospravedlňují zášť a násilí pomocí citací z Koránu a jiných náboženských argumentů, uzavírá vatikánská agentura. (Radio Vaticana)

 

Náboženství & erotika

Řeč k dílům, která ukazují na oboje ve výstavě Úniky.

Nedostatečná Valachová

Odstupuje ministryně, která vypadá jako celkem slušná žena a přesvědčená sociální demokratka. Ale položíme-li si otázku, co školám všech stupňů v poslední době nejvíc uškodilo, je bilance této ministryně školství hrozná. Výčet škod, které způsobila nebo jim nezabránila by mohl být takový:

  • omezení pravomocí a zodpovědnosti ředitelů škol, které neumožňuje vznik a udržení skvělých škol, ale táhne ke dnu všechny

  • podoba státních maturit (otázky na nesmyslné, našprtané detaily, chyby v zadáních), jejich nepoužívání a nepoužitelnost našimi i zahraničními vysokými školami

  • místo podpory různosti a kvality oborů i škol neustále, umanutě prosazované srovnávání všech se všemi jako bychom neučili a nevychovávali individuální lidské bytosti, ale vyráběli stejné = snadno vyměnitelné součástky do stroje a výroby

  • žalostná omezenost pedagogů většiny pedagogických fakult doložitená jejich zoufalými texty a zcela nudnými výklady – většinou to má souvislost i s tím, že právě učitelé a učitelé učitelů byli skupinou nejlépe prolustrovaných- nejzotročenějších intelektuálů normalizace. Zůstali na svých místech a ještě stoupli. Jeden děsný případ za všechny: Soudružka prof. Anna Hogenová – letitá vedoucí Katedry filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, zároveň po léta vedoucí téhož na Husitské f. UK a donedávna také vedoucí téhož i na Fakultě tělesné výchovy a sportu... možná ještě zároveň i někde jinde – když filosofa Patočku usoužila Stb, plivla mu na rakev svou kariérou ve strukturách normalizační pseudofilozofie a pak ještě jednou svým opět kariéristickým kotrmelcem k Patočkovi těsně po „plyšáku“. Vždy u krmelce etiky, péče o duši atd...

  • prosazení povinného „pedagogického minima“ pro všechny a tím vypuzení specialistů, kteří rádi učili ze škol a opruzování dalších drahým (cca 15tisKč), přes rok trvajícím „kursem“, který dávají většinou učitelské trosky

  • kariérní řád“ jehož zásady jsou ušity pro ty, co učí z nedostatku jiných příležitostí, neradi a hlavně pro peníze – rozhodují odkroucená léta a přízeň vedoucího ne schopnosti, kvalifikace, sebevzdělávání...


Zeman padá jako Castro...

...buď kecá, nebo opakuje staré věci

O stavu psýchy našich politiků a prezidenta spolu rozmlouvali dva staří psychiatři v časopise Vital takto:

Doc. MUDr. Miloš Vojtěchovský, Csc. : Psychické zdraví našich politiků je pro národ neobyčejně důležité, protože v kritických chvílích rozhodují o životě a smrti nás všech. Němečtí psychiatři po pádu Hitlera požadovali, aby každý příští kandidát na vedoucí funkci byl podroben expertíze. To se ale neděje a psychiatrické profily nejvyšších státníků jsou často velmi problematické.

Doc. MUDr. PhDr. Kamil Kalina, Csc.: Náš současný prezident vás v této souvislosti zajímá?

M.V.: Zajímá. Samozřejmě se mohu mýlit, ale náš prezident pravděpodobně trpí alkoholovou encefalopatií s degradací charakteru. Má velkou kognitivní rezervu, takže žádné poruchy paměti zatím nemá.

K.K.: Souhlasím. Poruchy paměti nemá, zatím, ale nemá mentální kreativitu ad hoc. On buď kecá, nebo opakuje staré věci.

M.V.: Také zřejmě má moriatické nálady. A projevuje se u něj diabetická porucha zraku – retinopatie.

K.K.: Rozhodně. A ta neuropatie v nohou se také prokazatelně zhoršuje.

M.V.: Padá dopředu při chůzi ze schodů, podobně jako padal Castro. Je ctižádostivý a dělá mu dobře moc, kterou získal. Ale není sám, je jich více, kteří hybris (řec. Pýcha) podlehli.

Doc. MUDr. Miloš Vojtěchovský, CSc.
Narozen 1925, je psychiatrem působícím převážně v oboru geriatrie, zabýval se ale i neurologií, internou, farmakologií, thanatologií a lékařskou etikou. V roce 1950 promoval na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze. Kandidátskou disertační práci obhájil v roce 1963. Docentem v oboru psychiatrie se stal v roce 1969. Přednášel, publikoval 250 odborných článků.

Doc. MUDr. PhDr. Kamil Kalina, CSc.
Narozen 1945, psychiatr, psycholog a psychoterapeut. Působí na 1.lékařské fakultě UK (Klinika adiktologie) a v nestátní organizaci SANANIM. Jako mladý lékař pracoval v letech 1970-1976 v psychiatrická léčebně Horní Beřkovice, kde byl v té době doc. Vojtěchovský primářem.

 

Zakecaná abdikace

Premiér se rozhodl, rozhodnutí i jeho důvody překryla lavina keců.

Byl jste prostě blbec?

Můj osud – to je svědectví pro dvě velké víry naší doby. A tak se dostáváme k tomu strašnému slovu – komunismus ... Právě v tomto století, v jeho nejbližších dekádách, se na dobu několika generací rozhodne, zda lidstvo bude komunistické, nebo zda svět zůstane svobodný, zda v tomto boji bude civilizace, jak ji známe, naprosto zničena nebo naprosto proměněna. Naším osudem je žít v éře tohoto předělu.

Já chápu komunismus jako ohnisko koncentrovaného zla naší doby. Zeptáte se: Tak proč se ale lidé stávají komunisty? Jak je to možné, že vy, laskavý a milovaný otec rodiny, jste byl komunistou? Byl jste prostě blbec? Ne, nebyl jsem blbec. Byl jste mravně zkažený? Ne, nebyl jsem mravně zkažený. Naopak: vzdělaní lidé se stávají komunisty z morálních důvodů. Cožpak jste nevěděl, že zločiny a hrůzy komunismu jsou mu bytostně vlastní? Ano, věděl jsem to. Tak proč jste se stal komunistou? Spíš by mi pomohlo, kdybyste se ptali: Jak se to stalo, že se toto hnutí, toto pokleslé blábolení politických outsiderů, stalo tak obrovskou silou, která dnes ovládá lidstvo?“ Napsal W. Chambers v předmluvě svým dětem ke knize Svědek roku 1952.

(V překladu M. Freiové viz: http://www.obcinst.cz/svedek-2/)

 

Hulváta mají hlupáci za charakter

Hulváta mají hlupáci za charakter, kdežto přemýšlivější lidé jim připadají mdlí. Hulvát vsází na to, že jeho milí omezenci dovedou prosazovat řevem jeho jednoduchá řešení složitého světa. Spoléhá třeba na to, že rozumní lidé, kteří nechtějí vypadnout z Schengenu, EU, ani NATO a se svou vlastí skončit v izolaci, by svou případnou prohru v referendu přijali bez řevu a demonstrací, kdežto hulváti budou řvát vždycky.

Otázkou je proč proti hulvátům v tolika zemích dnešního světa nasazují protivné (zatím) většiny ne osobnost, ale prázdnou figurku.

Jistě, Clintonová je prázdná a patrně i Macron, Horáček, Drahoš...

I neblbci si pak řeknou, že nulu volit nebudou, a hulvát spolehlivě míří k vítězství.

 

O lvu a nápisu

Socha lva s křídly na pražském Klárově se tváří velice podrážděně. K podrážděnosti se může přidat leckdo, když se před ní zastaví a zamyslí se.

Je s podivem, že za tři roky někdo neopravil chybu v nápisu na soklu, která z „2500“ československých příslušníků RAF (- Britského královského letectva za II. světové války) dělá z neznalosti rovnou ze všech „letce“ a vzápětí jazykovou neobratností členy britské komunity, která pomník věnovala.

Ale mnohem více je s podivem, že tak rozlícenou šelmu doprovází na soklu bronzovými písmeny opatrnické vyjádření: „mnoho následně trpělo během komunistického režimu“.

Diskriminací různého stupně trpěli všichni (od kriminálu a mučení až po degradaci na občany nižší kategorie), ne jen někteří, ani mnoho z nich. Trpěly s nimi celé jejich rodiny a přátelé; to je přece také fakt. Jakoby se i britská komunita v dnešních Čechách bála napsat, jak se věci měly, a pak se musela schovávat za naštvaného lva.

 

Čtyřrohé umění

Nad grafikami Lukáše Tůmy.

Opona padla

Značná část sboru Divadelní katedry na Ankarské univerzitě byla vyloučena. Stalo se tak novým ustanovením a vyloučeno bylo na sedm akademiků, což představuje podstatnou část tamní divadelní katedry. Bakalářské programy tak utrpěly citelný zásah a postgraduální jsou takřka znemožněny. Za tento citelný zásah tureckému divadelnímu světu zbývající členové divadelní katadry viní zejména rektorát Ankarské univerzity a požadují okamžité navrácení svých bývalých kolegů do jejich původních funkcí.

K vyloučení došlo na základě opatření, jež mají perzkuovat subjekty spojené s teroristickými organizacemi a jinými uskupeními vyjmenovanými národní bezpečnostní radou a označené za hrozby národní bezpečnosti. Autoři prohlášení z divadelní katedry toto jednání odsuzují jako nespravedlivé a pomýlené i mezích svědomí.

Samotný akt vyloučení kolegů není ojedninělý, ale jde o proces šířící se tureckým vzdělávacím systémem a vedoucí k hromadným vyhazovům či profesním likvidacím.

Jmenovitě v tomto případě jde o tyto akademiky: prof. Dr. Selda Berk Öndül, prof. Dr. Tülin Sağlam, prof. Dr. Beliz Güçbilmez, Dr. M. Elif Çongur, prof. Dr. Süreyya Karacabey a odborní asisenti Ceren Özcan a Şamil Yilmaz.

Zdroj: Culturenet.

 

Ano jenom krndá

Smog zalehl většinu krajů. Dobrá zpráva je, že třeba v Praze to pochopilo velké množství lidí - hned ubylo výrazně aut v ulicích. Špatná zpráva je, že primátorka za babišovo ANO Krnáčová, která hlásá nepolitickou akčnost firemního řízení - „Prostě to zařídíme!“, jenom slibuje hromadnou dopravu zdarma až bude nejhůř a ono už je týden zle. Už po několikáté se tak ukazuje, že se nová garda babišových zaměstnanců od starých politiků tradičních stran liší tím, že jsou drzejší a cyničtější.

Spor jako příznak života

K tomu, co lze zahlédnout na obrazech Michala Tomka.

Čína na jedné a svoboda na druhé straně dohody

Následující komentář a vyjádření ukazují, že naši milovníci „politiky tisíců azimutů“ si pletou třísku s trámem:

„Peking (KAP) Šanghajský biskup Thaddeus Ma Ta-čchin byl roku 2012 vysvěcen se souhlasem Říma i čínské vlády. Po vysvěcení ovšem vystoupil z prorežimního Vlasteneckého sdružení čínských katolíků a byl od té doby držen v domácím vězení. Uprostřed letošního června Ma Ta-čchin překvapivě provedl „sebekritiku“ a opět odpřisáhl věrnost prorežimní církvi. Jednal prý předtím pod cizím vlivem, lituje toho a chce nyní nabídnout „konstruktivní příspěvek“ ke sjednocení církevního života. Vatikán reagoval velmi zdrženlivě – pouze vyjádřil přání situaci nedramatizovat a počkat na „vyjasnění“.

Tento postoj Říma kritizoval emeritní hongkongský arcibiskup kardinál Joseph Zen. Na svém blogu napsal: „Vatikán by měl věci vysvětlovat a dávat orientaci, oč jde: o pravdu, spravedlnost a morální dobro pocházející z lásky. Měl by chránit pověst církve i pověst biskupa Ma a zvládat vzniklý chaos a pocit zastrašení v čínské církvi. Neříkat teď nic je zcela nezodpovědné.“

Cituji revue Getsemany (http://www.getsemany.cz/node/3343).

 

Potěmkin ve školství

Na začátku školy běží po všech médiích souzvuk, že pedagogové dostanou přidáno, ředitelé mají zájem o kvalitu, ministerstvo navyšuje prostředky na to všechno a brání dlouholeté praxi zaměstnávání učitelů od září jen do června a učitelek jen na půlrok, když nejsou v tom.
Ve skutečnosti jsem si na pražském soukromém gymnáziu (se školným bezmála 30 tis Kč za rok) sáhl na realitu dosti jinou:

1)ani řádka, za celé prázdniny, k mnou vypracovaným anotacím předmětů, ani posouzení ani kritika, nezájem...

2)ani vysvětlení toho, že a proč lakonicky nabízejí smlouvu od září do června s hodinovou sazbou na půlce sazby levnějšího instalatéra (proti vyhlášením ministerstva)

3)kvalita výuky a podkladů vůbec nebyla předmětem hovoru, blahosklonný nezájem o výsledek i metodu, prý si to každý učitel nějak odučí

Jen se strašně se divili, že jsem tam nenastoupil učit...
Co dělají ve školách lidé, které vlastně výuka (způsob a cíle) vůbec nezajímá?

 

Rudé trenky s hnědým flekem

Logika Peroutkova odhalení je nesmlouvavá, proto straší i na Hradě.

Poznej se! Starej se o sebe!

Jak myslet a psát, když žijeme jen jednou. Vzpomínka na Z.V..

Vidět tak smítko v cizím oku...

...ale trám ve vlastním ani ne. Nad dopisem pobouřené čtenářky.

„Za Československo“!

Další estébák a zloděj bojuje uměním a žene se do diplomacie.

Nezajímavá společnost - nezajímavá kultura

K čemu poukazuje souhled tří malířských svědectví.

Hraje se dnes jen na nálepky?

V nedávném utkání pánů Teličky a Kmoníčka v Otázkách VM na ČT mne udivila debata nad tím, jestli komunisty ovládaná Čínská ekonomika je tržní. Telička řekl s vážnou tváří, že tento status nelze Číně přiznat, protože jinak by nás (Evropu) ekonomicky zlikvidovala. Kmoníček radostně zauvažoval nahlas, za co by se takový status dal Číňanům prodat. Ani jeden z aktérů neměl potřebu říci, jestli a proč Čínská lidová republika je nebo není svobodnou tržní ekonomikou srovnatelnou třeba s námi (Evropou). Proč? Kdo myslí tak, toho už zjevně skutečnost nezajímá. Cynickému handlíři jde pak jen o víceméně obchodovatelné nálepky. Prodá je ovšem se ziskem pro sebe, který zaplatíme my ostatní. Protože kdo lže, ten obvykle i krade.

 

Prezident radí vyhánět čerta s ďáblem

Na ruské ambasádě Miloš Zeman pronesl výzvu na základě dvou tvrzení, která se ukazují lživá, jakz hlediska zdravého rozumu, tradice křesťanského učení i zkušenosti z (českých) dějin. M.Z. pravil:„Chtěl bych vyzvat, abychom překonali všechny konflikty a problémy, které vždy rozdělují nejenvelké státy. Nic nespojuje víc než společný nepřítel. A my takového společného nepřítele máme vpodobě mezinárodního terorismu… doufám, že se zde a na dalších vyslanectvích jednou sejdeme koslavě dne vítězství nad mezinárodním terorismem.“

B. Doležal Slova M.Z. Okomentoval: „ani islámský stát, ani mezinárodní terorismus není anináhodou takovou hrozbou, jakou z ní Zeman dělá. Skutečnou hrozbou je neschopnost Západu (vtomto případě především Evropské unie) čelit obrovské migrační vlně, která má spíš povahupřírodní pohromy než invaze, ale je samozřejmě využívána těmi, kteří mají vzhledem ke svým mezinárodněpolitickým zájmům na oslabení Západu zájem (především Rusko, Čína, a pakregionální velmoci jako Írán a Turecko). Pan Zeman vyvolává už delší dobu mlžnou hysterii, která podporuje ruské zájmy, a dělal to i teď na ruské ambasádě.

A za druhé, jen nesmysl, že nejlépe spojuje společný nepřítel. Společný nepřítel vede kespojenectví, které se opírá o dílčí zájmy a ne o společné ideje a zásady. Proto je třeba neustále dbátna to, aby se člověk v zápalu boje nepřipodobňoval svým dočasným spojencům a těchto idejí atěchto zásad bezděčně nevzdával. Přesně to se stávalo případ od případu západním demokraciím v druhé světové válce, a zvlášť osudově se to tenkrát stalo české politické reprezentaci: ta se vzdala svých idejí a zásad v podstatě sakumprásk, a podle toho to s ní i s námi taky dopadlo. Pan Zeman láká české hejly na tu samou vějičku, na níž se už jednou chytili - v letech druhé světové válkya bezprostředně po ní. A navíc to dělá v těch samých službách. Jsme opravdu nepoučitelní?

Zcela podstatné totiž je: společný nepřítel není ani náhodou to hlavní. To hlavní jsou společnézásady a ideje. Hlavní není to, koho nenávidíme, ale to, koho a co milujeme. Je ovšem otázka, zda vůbec ještě nějaké společné ideje a zásady máme.“

 

 

Ztroskotání společnosti – jak si přivodit peklo

Roku 1629 ztroskotala plachetnice Batavia. Většina posádky přežila havárii, zachránili zásoby i náklad a v poměrně pohostinných podmínkách je čekala (na trosečníky) docela solidní existence při čekání na záchranu. Svým přičiněním se ale ocitli v pekle. Běsnění i charaktery se staly pro spisovatele Simona Leyse tématem esejů o nichž píše M. Hybler:

„Leysovo líčení ztroskotání Batávie (Les naufragés du Batavia, Arléa 2003) je možné číst jako jakýsi laboratorní experiment vytvoření totalitní minispolečnosti. Na jeho základě lze konstatovat několik zásadních rysů, které jsou pro ni nezbytné:

1. Zkompromitování, selhání, absence či demise instituované legitimní moci, které v daném případě představuje opuštění trosečníků kapitánem, zmocněncem společnosti, důstojníky a všemi schopnějšími námořníky.

2. Přítomnost vůdčí osobnosti velmi charakteristického profilu. V dobovém slovníku Cornelisze popisovali jako „heretika“, dnes bychom spíše mluvili o psychopatickém profilu, narcistickém člověku s výmluvností, schopností svést a manipulovat druhé, přitom ale naprosto necitlivého k jejich utrpení a osudu, neschopném konstruovat opravdový mezilidský vztah.

3. Zdrojem jeho rétoriky (či její „výplní“) je jistá předem vypracovaná ideologie, ovšem dostatečně neurčitá, aby dokázala „legitimizovat“ prakticky všechno, včetně nejhorších zrůdností.

4. Skupina poskoků, vykonavatelů, morálně slabých nebo nezkušených lidí, spíše mladších, bez zábran, kterým vyhovuje zejména, že se jim v „novém režimu“ dostává postavení a moci, a k nimž by se za normálních okolností pravděpodobně nikdy nedostali. Leys poznamenává, že to jsou lidé nenápadní, kteří by v běžném, „civilizovaném“ režimu pravděpodobně fungovali zcela normálně. V situaci totality se z nich ovšem rychle stávají ochotní vrahouni.

5. Nepřítomnost opozice a pasivita většiny, která má tendenci podřídit se a akceptovat i ten nejnelidštější režim. Pokud se opozice vynoří, konstituuje se na základě elementárních mezilidských hodnot starosti o druhého a vzájemné solidarity a velice rychle ohrozí stabilitu totality.

6. Stabilita totalitní společnosti je prekérní, je založená na neustálém útěku dopředu a je k ní nezbytné masové vraždění, jehož hrozba je jedině schopná držet ji pohromadě.“

Více na: http://www.bubinekrevolveru.cz/trosecnici-z-batavie

 

Je suis Böhmermann

Jeden komik v Německu vzkázal tureckému prezidentovi, který se chová spíš jako sultán, že v jehosvobodné zemi na rozdíl od dnešního Turecka, svobodní lidé požívají ochranu zákonů a mohou bezurážky ale svobodně říci, co si myslí. Nerozhoduje to, jestli se někdo cítí uražen, ale jestli opravdupadla urážka. Protože si ten president zvykl urážet se i nad oprávněnou, slušnou a pravdivouvýtkou, komik mu schválně předvedl příklad opravdu nehorázných urážek. Mohl je cílit na sebe, aleto by asi přešla nezájmem veřejnost i urážlivý vládce.O našich - evropských poměrech vypovídá to, že komikova vláda ho chce soudit (vydá ho pakspřátelenému sultánovi k potrestání?), spoluobčané mu nadávají do sprosťáků a všichni šmahemdali k dispozici svá vysvědčení ze základní školy nerozlišujíce větu vyřčenou jako urážku odpříkladu urážky. Jak se při takové zabedněnosti mohou na čemkoli dohodnout?Například: Co kdo je to „kozomrd“?

 

Zemanův dávný úpis

Dnes stojí jediná silnější demokratická strana  - ČSSD před bankrotem a hrozbou, že ji zcela zchudlou porazí ve volbách zbohatlé hnutí miliardáře. Kdysi dala úpis advokátovi, že mu zaplatí nehorázné peníze, když jí vysoudí dům, který jí celkem nesporně právem náležel. Bylo to zbytečné přeplácení? Proč?

Dávný hřích je často všem znám, ačkoli se málo bere v potaz. Po převratu 89 prognostik Miloš Zeman snadno uchvátil obnovitelům předúnorové sociální demokracie tuto značku a ovládl ji s lidmi, které pak jednoho po druhém stíhal svým hněvem a záštím, stíhala je i policie nebo dokonce obojí zároveň. Dnes je tento zavilý stařec na Hradě a za čerta si nechce vzpomenout, že a proč přiřkl jménem strany ve smlouvě advokátu Altnerovi onen neuvěřitelný honorář.

Můžeme se odůvodněně dohadovat proč: Zeman nevěřil ve spravedlnost, protože se sám úspěšně podílel na jejím opaku. Když si tedy uvědomil na čem se podílí a jak dobře mu to vychází shledal, že v této zemi není spravedlnosti.

Spravedlivě jednající věří ve spravedlivý proces, podvodníci do něj nejdou dokud napřed nepřeplatí advokáty a koho můžou, protože ve spravedlnost nevěří.

 

Nevěřte intelektuálům, věřte mně!

Proč se Zemanovi vyplatí chovat se po způsobu nacionalistů, fašistů a komunistů?

Česká facka do čínského ksichtu

Majestát i skromnost“- tak jsme se předvedli v Sečuánu desítkám tisíců i sobě.

 

Věřte tomu nebo ne

Co je jednoduchost a co zjednodušení při pohledu na svět kolem i uvnitř.

V prach se obrátíš

O tom, kdo tráví papežovu matku zatímco si mudrlanti poměřují teorie.

Loutky

K výstavě Jiřího Sozanského v GASK Kutná Hora, která právě začala.

Do knih se nečárá!

Ilustrátorovi Jiřímu Šalamounovi k osmdesátinám u příležitosti jeho výstavy v GASK Kutná Hora.

Obrazy a stavy mysli

Marcel Duchamp prorokoval, že „skutečný umělec zítřka sestoupí do podzemí“, půjde do undergroundu. Jistě, ale nepůjde tam sám?

Kampak a odkud?

Podivuhodná umělkyně Věra Nováková má do konce srpna výstavu v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře. Mottem je cesta provazochodce.

Kampak a odkud?

K devadesátinám umělkyni života Věře Novákové.

Rozhazování perel sviňským způsobem

Hurá na další pomstu Reynkovi do senátní konírny!

Tradičně lepší než bible

O jedné z knih Tomáše Halíka k jeho dnešnímu (14. 5.) velkému dni.

Obtížné záhady života

Boží slávou je člověk v plném žití.“ „Gloria enim Dei vivens homo“ (Irenej Lyonský)

Za komunistů bylo líp?

S Karlem Strachotou z Člověka v tísni o ztrátě paměti a způsobech její léčby.

Jíti mimo, ne proti

Státnické dary jsou většinou projevem většinového vkusu, resp. nevkusu. Výjimka by už proto stála za pozornost.

Církve a jejich restituce

Co se konečně ptát po tom, co je podstatou církve, kdo je její hlavou a co vlastně ten Ježíš učil a co z toho ještě platí pro nás a co ne?

Europa Jagellonica

Sloupek k zahájení výstavy Europa Jagellonica.

Hněv užitečných jednorožců

Klaus nejen komentuje jako žádný jiný. On nám tím i poradí, co by nám nikdo jiný neporadil. Padouch nebo hrdina, vypadá to.

Zmizely-li klenoty, král nebude!

Rozhovor s restaurátorem Andrejem Šumberou z Pražského hradu o možných fatálních následcích stavu Koruny české.

Pomsta na Reynkovi

Kurátoři-vetešníci ve službách sentimentálního kýče. Výstava B. Reynka v Domě U Kamenného zvonu.

Jak myslet a psát podle Frýborta?

Kdybys býval mlčel, mohls platit aspoň za spisovatele. L. Frýbortovi a jeho životnímu hloubání, vystupujícímu z Neviditelného psa.

Koho se i peklo štítí?

Může být četba překladu Dantovy Komedie užitečná, pokud máme čelit otázkám, co stát po univerzitách chce a co by chtít měl?

Bestie k pláči

Film Lidice přivádí národnostního démona přímo na plátno. A k tomu i do škol. Sloupek.

Mele se na sucho, až práší od huby

Co si v MF Dnes myslí o křesťanských církvích a jejich náboženství.

Čemu učil beránek?

Co se slaví?
Velikonoce jsou svátky „vzkříšení“. Jsou přibity ke zcela unikátní události přibližně z Léta Páně 33 a skrze ni nově k cyklickému povstávání přírody. Unikátní událost znamená, že se stala jen jednou, což je pro moderního historika i přírodozpytce skoro totéž, jako by se nestala nikdy. Slavením Velikonoc se připomíná, že po smrti Ježíše (Jozue), syna Josefova, se s ním jeho přátelé znovu setkávali a bylo to, podle jejich svědectví, setkávání zcela nečekané a neobvyklé. Neměli pro ten fenomén slovo (doteď je nemáme), takže užívali několika paradoxních novotvarů: „vzkříšený (jakoby utonulý) z mrtvých“, „vstal (z mrtvých)“ a tak podobně.
Pro žádnou jedinečnou skutečnost nemáme název, slovo. Slovo je vždycky pro víc věcí, stavů, zkušeností téhož druhu.

Omezit prezidenta

Na Putnově kauze (Zeman mu odmítá podepsat jmenování profesorem) je jasně vidět totéž, co na jmenování soudců ministrů, amnestii aj.... totiž, že vůbec nejde o Putnu, ale o to, že prezident, který nenese žádnou odpovědnost za nic z toho, co udělá nebo neudělá.

Český prezident tremens

Proč se nemá opilci půjčovat (ani) koruna? Před čím se třesou i Klaus se Zemanem?

Ve službě nepiji!

Jáchym Topol je tvůrcem programu Knihovny Václava Havla. O jejím programu a celkovém směřování je následující rozhovor.

Novoroční receptura

Spánek, který je s to dát náboženství je z nejhlubších, fanatik je arcispáč. K novému roku: Opilý křesťan – recept na opojení bez alkoholu!

Co je prostředek a co účel

Clintonová v Praze, aneb: Co mají společného restituce s prezidentskou volbou? Kult, hysterii, nerozum. Politika očima české veřejnosti.

Politický živočich

Pavel Vošický vystavuje v MeetFactory do 18. 11. 2011 Patapolitický komix, obrazy a kresby skoro plakátové nebo komixové.

To je Mella!

Kdy vlastně člověk začne uvažovat jako ekonom? Je to, zdá se, jen tehdy, když má strach. Většinou strach, že nevyjde s penězi.

Byl pozdní večer...

Rozhovor s Ondřejem Cikánem doplňuje video s ukázkou čtení jeho německého překladu Máchova Máje na Nové scéně.

Reforma výuky a čím dál kvalitnější biflování

Rozhovor s Danielem Kroupou, filosofem, chartistou, politikem ODA.

Monopolní vykladači světa a jejich kompetence

Sedláčkova nová kniha je snad zajímavá i pro normálního člověka.

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1