TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Glosy

Nová česká studie o severské literatuře

Jedním z počinů české literární nordistiky tohoto roku je kniha Dějiny finskošvédské literatury v perspektivě bourdieuovské sociologie Jana Dlaska z oddělení finštiny na Ústavu germánských studií FF UK, vydaná v nakladatelství Pavel Mervart. Nabízí první ucelené českojazyčné dějiny literatury psané na území Finska švédsky od přelomu 19. a 20. století. I když se v této zemi psalo švédsky i dříve, nebyla švédskojazyčná literární činnost z ostatní vydělována jako svébytná – k tomu začalo docházet až na počátku 20. století. Ve studii je zaznamenán více než stodesetiletý vývoj menšinové literatury finských Švédů až do současnosti. Popisovány jsou mj. peripetie vzniku a vývoje významného literárního hnutí finskošvédského modernismu, z něhož je u nás díky básnickému výboru Země, která není (1987, 1990) známa hlavně Edith Södergran (1892–1923).

Autor si zvolil sociologický úhel pohledu a staví na koncepci literárního pole Francouze Pierra Bourdieua (1930–2002). Díky tomu má studie být též příspěvkem do diskuse o aplikaci bourdieuovských teorií v humanitních vědách. Finskošvédskou literaturu v tomto ohledu charakterizuje to, že má – podobně jako dřívější německá literatura v českých zemích – jak své centrum (v hlavním městě země Helsinkách), tak i svou periferii (především v oblastech severozápadního Finska). Vykazuje rovněž specifické rysy, co se týče sociálního původu autorů. Součástí publikace je také bibliografie českých překladů finskošvédské literatury.

***

Srdečně vás zveme[1] na křest knihy Dějiny finskošvédské literatury v perspektivě bourdieuovské sociologie, která zpracovává historii literatury švédskojazyčné menšiny ve Finsku. Autorem publikace je doktor Jan Dlask z oddělení finštiny na Ústavu germánských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Křest za účasti autora Jana Dlaska a nakladatele Pavla Mervarta se uskuteční ve čtvrtek 22. listopadu 2018 od 19 hodin v Kampusu Hybernská (Hybernská 4, dozadu do dvora). O finských Švédech pohovoří Susanne Kass. Vstup na akci je zdarma.

Na místě bude možné knihu od nakladatele Pavla Mervarta zakoupit za zvýhodněnou cenu.


Kam se hrabou mafie

Pokud bychom byli standardní vyspělou demokracií, pak by člověk kalibru Andreje Babiše byl v cele, a ne v čele vlády. Jako by nám před očima běžel drsný thriller z nejtemnějšího ruského podsvětí. Ale ouha, ona je to realita z vrcholu naši dnešní slovensko-české politické pyramidy. Častá srovnání s klasickou mafií neodpovídají skutečnosti. Pro mafii je rodina nedotknutelná, a je to organizace s přísnou a přesnou strukturou. Pro našeho posttotalitního východoevropského desperáta to neplatí. Jemu není nic hanba. A do svých rejdů zatáhl nejen svou rodinu, ale doslova celou zemi.

On i Zeman se svými věrnými kamarilami jsou vizitkou naší země, z níž až mrazí. Jak je to vůbec možné? Jak se to všechno vůbec mohlo stát? Zejména Babiš nám dluží mnohé odpovědi z temných stránek svého příběhu. Veřejnost, média, politická opozice a vlastně téměř my všichni jsme přijali to, že se odpovědím vyhnul a začal vyhrožovat svou mocí. A ono mu to fungovalo.

V kuloárech se šušká ledacos. I o dávných stále neobjasněných vyšetřováních závažných kriminálních činů. Některá jména obětí patří mezi legendární story uplynulých desetiletí. A to tak, že se bojíme je nahlas vyslovit. Sám jsem před několika málo lety zažil rozřezanou pneumatiku u auta s drsným vzkazem, abych přestal o někom raději psát. Nepopírám, že jsem měl tehdy skutečný strach. Dnes s odstupem doby si říkám, že můžu být rád, že mě někdo neodvezl na prázdniny na Krym.

Přemýšlím o těch anoistech a služebnicích ve všech divizích Babišova impéria (včetně té mediální). Jak se budou jednou obhajovat? Budou používat stejnou rétoriku jako obžalovaní spoluhráči vůdce v norimberském procesu? Jak se jim asi spí? Vědí, že slouží ďáblovi? Anebo je jim to už jedno, hlavně že jsou v první řadě u koryta? Nevím. Tak mě napadá, že by si chlapci a děvčata z ANO pak mohli založit novou partaj. Nejmenovala by se ani ANO 2, ani strana NE, ale nejlépe by ji charakterizoval název NEVÍM. Strana NEVÍM.

Najděte si ty starší texty o jeho kauzách, ty otevřené dopisy i výzvy k veřejnosti, aby nebyla netečná a nenechala se sebou manipulovat. Zadejte si jméno vlkodlaka v souhrnu informací na www.mapovani.cz. Udělejte si tu časovou osu od osmdesátých let až po dnešek, přečtěte si knihy, které o něm vyšly, ptejte se na Slovensku, co si myslí o svém rodákovi z východu. A když to všechno uděláte, tak vám garantuji, že vás dnešní nové informace o jeho nejznámější kauze (jen jedné z mnoha dalších!) vůbec, ale vůbec nepřekvapí. Jestli bude pokračovat náš transport do poměrů barbarské despocie, záleží jen a jen na nás. Na nás všech. A to doslova. Dnešní výzva je osudová a musíme si ji vybojovat sami. Abychom si tu svobodu zasloužili a nenechali si ji ukrást někým, kdo nemá vůbec žádné zábrany.

Vedoucí lékařka Protopopová

V Národním ústavu duševního zdraví pracuje MUDr. Protopopová od 2016 – dosud jako „vedoucí lékař denního stacionáře pro pacienty s psychózou (DS 3), NUDZ“[1], a to přesto, že ji obvinil jejím ruským manželem unesený člověk – pacient, syn premiéra ČR – z toho, že o něm vydala lékařskou zprávu policii a podílela se na únosu jako lékařka (patrně jej injekčně zfetovala).

Jak to, že české zdravotnictví, ředitel ústavu a ministr zdravotnictví nadále zaměstnává lékařku podezřelou z podílu na únosu na vedoucím místě ve psychuškách?

Neznáme zneužívání psychiatrie tak dobře z dějin SSSR, ČSSR, dnešního Ruska a Číny? Strpíme to u nás?


Co kdyby si pučisté přestali říkat „platforma Zachraňte...“ a prostě vymajzli

Celá platformo "Zachraňte ČSSD", zachraňte prosím ČSSD tím, že z ní vystoupíte! Spíše bych ovšem řekl: vylezte, ale pěkně rychle!

Zimola, Hašek… představují nikoli tu horší, ale tu nejhorší část strany. Charakterizuje je neustálé aktivní štěpení. Ignorance k jakýmkoli idejím, takže vše pouze v péči o sebe, o moc a o „žvanec“ za každou cenu. Za cenu demagogie a lhaní, za cenu klientelismu a korupce, za cenu rozkladu strany a jejího poškozování v očích soudných a slušných lidí.

Do dějin ČSSD se zapisují vedle poválečných agentů KSČ a logicky ba se měli uklidit mezi své bratry do SPOZ neboli do Zemanovců. Stejné cíle, stejné metody podle mého ovšem SPZ, Strany Práv Zkorumpovaných.

Bez odporu k nim možná ČSSD opravdu zmizí z naší politické scény.

Kunderova i Babišova strana a vláda

V sobotu 10. 11. 2018 přineslo ČTK zprávu, že kolaborant s okupačním režimem a bývalý spolupracovník  StB  Bureš, v současné době vystupující pod krycím jménem Babiš, dostal v průběhu státní pařížské návštěvy pozvánku od Milana Kundery, který, věren svému tehdejšímu komunistickému přesvědčení, dle dochovaného dokumentu ze dne 14. 3. 1950 označil za nepřítele státu Miroslava Dvořáčka, jenž byl na základě tohoto udání odsouzen k 22 letům těžkého žaláře. Na této události je zajímavé pouze to, proč Kundera odmítající veškeré kontakty nejen s novináři od okamžiku, kdy je přestal potřebovat, ale také s životopisci a historiky, Burešovi vůbec poslal. Někdejší komunista, který dnes vystupuje v převleku ochránce kultury a tradice, dle vlastního vyjádření slíbil Kunderovi navrácení občanství, o něž byl bývalý komunistický veršotepec Burešovými komunistickými spolustraníky v roce 1979 připraven, aby již nemusel cestovat do vlasti inkognito. Vzhledem k tomu, že československý stát v prosinci roku 1992 zanikl a vzhledem k Burešovu slovenskému původu a jeho podnikatelským aktivitám v Čechofertu, není jasné, zda bude usilovat o navrácení občanství slovenského nebo českého. Na jaký cestovní doklad cesty na rodnou Moravu světoznámý spisovatel podnikal či podniká, se zjistit zatím nepodařilo.

Návštěva v americkém kriminále

Po přečtení článku pana Stránského „Návštěva u notáře“[1] jsem si vzpomněla na svou vlastní zkušenost z amerického lochu. Chodila jsem za Ferrym, mým bývalým manželem, do amerického vězení za přestupek řízení auta pod vlivem alkoholu. Bylo to v malém okresním vězení ve městečku Monticello, NY. Stála jsem tam venku u okopaných dveří a za mnou se postupně hromadili další návštěvníci kriminálníků. Bylo mi řečeno, že až se ozve bzučák, musím honem vrazit do dveří, nebo se jinak samy neotevřou a všichni budou čekat další dobu, než si někdo vevnitř vzpomene zabzučet znovu.

Mezitím jsem četla špinavou ceduli, že do vězení se nesmí nosit trička s urážlivými nápisy jako Fuck you nebo I am sexy, ale v přiměřeném oblečení, a rozhodně ne „v plavkách“. Zabzučelo, vrazila jsem do dveří a všichni za mnou, kteří již věděli kam a co. Zívající tlustý policajt v okénku mi řekl, že kabelku a jiné osobní předměty musím vložit do kovové skříňky a podal mi zámek s klíčem. Ptal se, na co mám knihy?

Měla jsem tři, v češtině. Pravila jsem, že je to pro trestance Ferryho.

Zakroutil hlavou a pravil, zda jsou v papírovém obalu nebo „v tvrdých“.

Došlo mi to a řekla jsem, že v tvrdých. Zase zakroutil hlavou a pravil, že tedy jo, ale jedině bez obalu. Stála jsem tak nechápavě, a tak mi sám sebral knihu z ruky a jedním trhnutím urval desky z knihy na ukázku. S těžkým srdcem jsem urvala i další.

Musela jsem ještě zout boty, jestli tam nemám schovanou zbraň. Nevím, jak by se mi tam vešla, leda, že bych měla tu českou plastickou třaskavinu, co je jako žvýkačka, ale do satiry jsem se s nimi nepouštěla. Už jsem skoro stála u vstupu do další místnosti, když mne znova oslovil se slovy, že i ten řetízek na krku mám dát do plechové skříně. Ptala jsem se proč, že je to jen malý zlatý pavouček od babičky. Zakroutil zase hlavou a pravil, že kdyby to byl křížek, tak ten můžu na krku mít, jinak šup s tím do plechu. Konečně jsem stanula před jakýmsi pultem, za kterým seděli trestanci v oranžových kombinézách pod neonových žárovkami a vypadali jak mimozemšťani a u zdi se opírali unudění tlustí policajti, neb v Americe jsou jedině tlustí policajti a policajtky.

Ferry přišel k pultu poslední. Už jsem měla strach, že zase něco někde propásl a přišla jsem zbytečně. Usmíval se od ucha k uchu a česky na celé kolo zařval: „No tě bůch, tak sem tu! V lochu!“ Policajti sebou trhli, ale nevystřelili. Všichni kolem mne se bavili jako by se nechumelilo, a tak jsme se taky bavili. Česky. První, co jsem řekla, že je blb, že tu je za jízdu v opilosti, že mohl sedět místo toho v letadle do Prahy, kam se chystal další den. Ferry se uchechtl a pravil, že tu mají lepší jídlo, než v letadle a oba jsme se tomu tak rozchechtali, že policie zpozorněla, ale nezakročila.

No a tak jsem přes bzučák docházela každý týden s knihami celých šest měsíců, s vyrvanými obaly, které jsem pak doma pečlivě vlepovala zase zpátky. Tak Ferry přečetl skoro všechnu moji beletrii, kterou normálně nečetl. V cele mu prý říkali „Raša“, protože Česko neznali a přiřadili ho k Rusku. „Raša“ měřil týdny na zmrzliny, neb každou neděli po obědě dostali „kopeček“. Takže dvacet čtyři týdnů. Po skončení konečně odlétl do Prahy a tam už auto nemá, jen kolo.

Psáno v New Yorku.


K pohřbu našeho vojáka

Podle pamětí diplomatky Magdy Vašáryové se Československá socialistická republika podílela (mimo jiné ze svých účtů u bank ve Vídni) na financování teroristických skupin různě po světě[1]. Vašáryová záhy po svém nástupu jako polistopadová velvyslankyně tyto účty rušila a následně čelila hrozbám smrtí od příjemců peněz.

Boj proti mezinárodnímu teroristickému násilí, který stojí naši zemi peníze a i životy vojáků, většinou připomínáme jako povinnost a závazek vůči spojencům z NATO. Často k tomu cynicky dodáváme, že tito spojenci dříve vedli a vedou imperiální politiku a tváříme se, jako bychom zejména Britům, Francouzům i Američanům velkoryse nebo spíš z donucení pomáhali řešit jejich letité chyby a napravovat jejich hříchy v zemích, kde to včera nezvládli a dnes se tu z toho líhnou teroristi.

Tento postoj je do značné míry falešný. Nejen svědectví Vašáryové připomíná, že jsme před rokem 1989 byli padesát let součástí impéria, ačkoli jen satelitní. Vyráběli a dodávali jsme zbraně a pověstný Semtex pro většinu agresí „naší“ Varšavské smlouvy a SSSR. U nás, nejen ve sklepních tělocvičnách zrušeného dejvického semináře, se cvičili atentátníci – teroristé. Financovali jsme třeba světoznámého Carlose řečeného Šakal a mnoho jiných masových vrahů civilistů, se kterými jsme tehdy sdíleli nepřítele – demokratický Západ a cíle – zastrašení jeho obyvatel[2].

Naše současné oběti splácejí naše tehdejší spojenectví s teroristy. Náš podíl byl menší, protože jsme menší stát, ne že bychom byli lepší. Nynější naše ztráty taky nejsou stejné. Kšefty s čertem se holt splácejí nutně, třeba po letech, ale krví. Tvářit se jako nevinné oběti cizích vin je falešné.


Zeman je hňup, který nečte a nemá svědomí ani povědomí

Básník, hudebník a disident z Číny žijící od roku 2011 v německém exilu poskytl Seznamu rozhovor[1].

Za báseň Krveprolití, ve které zachytil masakr na náměstí Nebeského klidu, mu napařili 4 roky těžkého žaláře.

„V roce 1989 jsem vůbec nechtěl protestovat. Já nebyl politický autor. Ale ve chvíli, kdy jsem slyšel výstřely, kdy jsem slyšel ty zprávy, tak nešlo jinak a musel jsem napsat báseň Krveprolití. Pochopitelně jsem netušil, že mi ta báseň změní život. Ale jestli bych teď zpětně něco změnil, tak nikoli. Takové horory a taková zla člověk prostě musí zaznamenat.“

K počínání lidí, kteří se nemístně sklánějí před čínskou diktaturou, včetně českého prezidenta Miloše Zemana říká:

„Já jsem spisovatel a s někým, jako je váš současný prezident Zeman, bych se setkat nechtěl. Nesetkal bych se s člověkem, který nemá povědomí, nemá svědomí, který nečte… S takovým ‚hňupem‘ bych si neměl co říct.“

Liao I-wu

Foto: Jozífek Radek, ČTK

Liao I-wu si myslí, že se situace ohledně svobody a lidských práv v Číně dál zhoršuje. Na svědomí to má podle něj přímo současný prezident Si Ťin-pching. „Vidíme, jak se ty šrouby dál utahují, a říkáme si, že to snad už není možné. Druhý den pak zjistíme, že je to ještě horší. Ale pořád si říkám, že takhle přemýšlet nemůžeme. Nemůžeme si zoufat a naopak musíme pokračovat v boji a udržet si naději. Nesmíme se dívat, kam společnost a čínská vláda směřují. Vezměme si mého přítele Liou Siao-poa. Ten si také zoufal, ale stejně šel a sepsal Chartu 08. Člověk by se měl ptát, co by mohl udělat sám, a nedívat se, co se děje kolem. Když takových hlasů bude víc, tak se jednou ty šrouby přestanou utahovat,” řekl v rozhovoru pro Seznam Liao I-wu, který do Česka přijel na plzeňský veletrh Svět knihy.

 

Jak dojemné! Jak úspěšné! Milý Jarku!

Co je to básnění a jak myslí bard? Vybavuji si zástupy dojatých lidí šeptajících se zapalovači rozžatými na koncertech Jarka Nohavici. „Když zpíváš něčí píseň, stáváš se částí jeho duše“ – tak mi to vysvětlil milovaný bard.

Prozradil tak svou taktiku: říci něco hodně tklivého tklivě. To nevadí, že to nedává smysl – přece zpíváním zesnulého Vysockého, ani živého Nohavici se do jeho duše nenabourám / jeho částí se nestanu.

Když to domyslíte, je to vlastně hrozba – když se necháte dojmout mými písněmi, praví Nohavica – stanete se částí mne, požeru vás.

Vysockij ani Ukudžava ani Puškin nemají pranic společného s důstojníkem KGB bez mimických svalů. Jarek se dojal, a s vlastním blábolem zatměnou myslí a očima plnýma slz nad svým úspěchem to vše nějak přehlédl. Nechal se dekorovat Putinovou medailí za zásluhy.

Básnění není sentimentální, záměrně nesrozumitelné blábolení působící dojetí nad sebou u co největšího množství lidí. Proto ne Nohavica, ale Josif Brodskij byl básník hodný odkazu Puškinova. Jenže tomu za jeho nekompromisní umění Putinovy soudruzi zaplatili pracovním táborem a vyhnanstvím.

Smysl mi dává Nohavicův výrok naruby – stáváme se částí toho, kým se necháme oceňovat. Chudák Jarek byl tedy kusem zástupů fňuken na koncertech a teď je na vrch ještě kusem tyrana.

Je-li to tak, je to až ďábelské.

Pane Bartoši, blahopřeji!

Reaguji na zprávu, že se v oblibě dotahujete na Babiše (tady toho pana vynechávám, musel bych napsat Pána). Jen ti vaši sousedé v oblibě mě děsí, hned vedle máte Okamuru a jinak jste v sevření politiků ANO[1].

Jako hyperkritický člověk si ovšem neodpustím malý komentář. Něco mne trochu děsí i na vás Pirátech – to, že máte v programu rovnou daň. Přestože se prakticky ve všem ostatním snažíte být soudní a vyvážení, toto je nepřijatelné a jako velmi podstatná věc vás to de facto definuje. Aniž to „inzerujete“, přitakáváte tím Novému světovému řádu, který dnes už neúměrně dělí lidi na hrstku nejbohatších a zbytek. Dělí společnosti a už jen tím je silně oslabuje. Rozdělená je Amerika, rozdělené jsou mnohé evropské země, rozdělené je Česko. A je to nevýhodné i pro vás samotné – byť zatím jen málo, protože důsledků rovné daně si vaši voliči moc nevšímají nebo neuvědomují – neboť dříve nebo později se tím připravíte o ten „zbytek“ (ten je přece mnohem početnější než boháči).

A jako psycholog z Vašeho vystupování po volbách cítím jistou míru narcismu. Tady Vás musím přátelsky varovat: dejte si na to obrovský pozor, úspěchy v politice až na výjimky oslepují.

Třetí věc: přinejmenším stejně velký pozor si dávejte na kariéristy, zejména na ty zkorumpovatelné. Dodnes mne bolí, jako na to svého času doplatila Unie svobody. Už to očividně bourá i ANO.

Na závěr přece jen něco pozitivního. Slovo blahopřání je jedno z nejkrásnějších a svým obsahem nejkladnějších českých slov: přát někomu blaho.

To přeji Vám i nám všem.


Ontologický důkaz

Památník národního písemnictví vás srdečně zve na komentovaný večer věnovaný představení knihy

Eugen Brikcius /Ontologický důkaz

6. 11. 2018 od 18.00,
sál Boženy Němcové Strahovské nádvoří 1/132 Praha - Hradčany

Knihu představí Ivan Chvatík.

Následuje rozhovor s autorem, prokládaný ukázkami z autorova (nejen filosofického) díla za hudebního doprovodu Josefa Janíčka (The Plastic People of the Universe). Moderuje  Radim Kopáč.

Občerstvení zajišťuje restaurace U Bansethů.

V roce 1982 obhájil Eugen Brikcius na londýnské University College svou práci Ontologický důkaz.

V roce 2017 ji přeložil do češtiny. V roce 2018 práci vydala knižně Moravská  zemská knihovna v Brně. Předmluvou ji opatřil Ivan Dubský. V závěrečném rozhovoru autor říká:

Když jsem text po pětatřiceti letech překládal do češtiny, musel jsem se držet, abych nepředbíhal, jak to bylo napínavé čtení. Byl jsem absolutně napjat. Věděl jsem samozřejmě, oč se v práci jedná, ale takový vývoj jsem nepředpokládal: Jakmile vstoupil do textu Norman Malcolm a já začal jeho postuláty vyvracet, všiml jsem si, že vyvracím i ty své. Kdybych si toho všiml tehdy, před pětatřiceti lety, šel bych se asi oběsit na půdu, dnes jsem ale reagoval hlasitým smíchem, byl jsem grandiózně pobaven.

Vzpomínky starého novináře

Právě vychází nová kniha Martina Nekoly Rudolf Kopecký: Vzpomínky starého novináře s podtitulem „Proti Benešovi, nacistům a komunistům“.

Rudolf Kopecký pracoval na svých pamětech nazvaných „Vzpomínky starého novináře“ od počátku 60. let až do své smrti. Jedná se o osm dílů o 2350 stranách strojopisu, v nichž autor velmi čtivou formou popisuje dětství, mládí, studia, život v Rakousku-Uhersku, osobnosti, události, aféry první republiky, dále činnost v zahraničním vojsku za druhé světové války a konečně i různé aspekty poúnorového exilu, které ani v odborné literatuře nebyly detailně rozebrány. Kopecký píše kritickým pohledem, netají se odmítavým postojem k Edvardu Benešovi, přináší zase jiný, unikátní úhel pohledu na moderní československé dějiny. Vzhledem k enormnímu rozsahu nebyly Kopeckého paměti dosud publikovány. Tato kniha přináší výběr nejzajímavějších kapitol pamětí, opatřený poznámkovým aparátem a medailonky významných osobností. Kniha bezpochyby vzbudí zájem odborné i laické veřejnosti, vyvolá řadu diskusí a kontroverzí.

Rudolf Kopecký (vl. jménem Kauders), syn prodavače, se narodil v Praze 27. prosince 1893. Studoval na Technické univerzitě v Praze, avšak studia nedokončil, protože byl odveden do rakouské armády. Během 1. světové války Kopecký chvíli sloužil na ruské frontĕ, ale kvůli zranění strávil většinu války rekonvalescencí. V samostatném Československu pracoval pro periodika Tribuna, Čas a Národní listy, politicky se hlásil k národně demokratické straně Karla Kramáře a tedy do „protihradního“ tábora. Byl také aktivním svobodným zednářem a angažoval se v budování československého svobodného zednářství po roce 1918. Významně se zapojil do hnutí „Volná myšlenka“, které spoluvytvářel. Na jaře 1939 se přidal k zahraničnímu odboji v Polsku, Rumunsku, ve Francii a konečně ve Velké Británii, kterou již neopustil. Rozešel se s koncepcí Edvarda Beneše a odmítal příklon k Sovětskému svazu, pročež se ani po konci druhé světové války nevrátil domů. Z Londýna otevřeně kritizoval poválečné poměry v Československu, vydával čtrnáctideník Národ, založil skromný think-tank a informační centrálu Czech Liberal Information Service, kde se mělo soustřeďovat jádro národních demokratů, které zamýšlel obnovit jako politickou stranu v těžkých podmínkách exilu. Podílel se na československém vysílání BBC, přispíval do celé řady pravicově orientovaných exilových tiskovin. Zemřel v Londýnĕ 25. listopadu 1981. 

Slavnostní křest proběhne v prostorách pražské knihovny Libri prohibiti (Senovážné náměstí 2) v úterý 6. listopadu 2018 od 18 hodin. Úvodní slovo pronese PhDr. Jan Cholínský.

Interaktivní prezentaci knihy, včetně její obsáhlé ukázky, si můžete prohlédnout zde:
http://www.machart.cz/knihy/kopecky_vzpominky_stareho_novinare.pdf

Martin NEKOLA: R. Kopecký: Vzpomínky starého novináře. „Proti Benešovi, nacistům a komunistům“. Vydalo nakladatelství Machart v roce 2018.

 

Když prší

Když prší,

rybník

jako by se z neštovic

právě vystonal.

Dole pod hrází

s deštěm mlaskají tloušti.

Posléze

se dívkám měsíc zjevuje,

jenž všecek tíhne

na panenskou slámu.

A v kolínkách

jak něžně praská sláma!

Dole pod hrází

vyplouvají ale

bílá těla

utonulých žen.

                        ***

Zbyněk HEJDA: Básně. Torst, Praha 1996.

16. listopadu tomu bude 5 let, co Zbyněk Hejda zemřel. Více o něm zde.

„Nejsme jen Trump“

Je brzy ráno na druhé straně zeměkoule, měsíc ještě nevybledl a Amerika klidně pospává. Klidně?

Obávám se, že ne – probouzí se do dalšího dne s hrůzou, co se stane v dalších dnech tak, jak se stalo minulý týden. Máme pouhých deset dnů před volbami do Senátu, které ovlivní i Kongres. Boj mezi dvěma tábory lidu – republikánů a demokratů. Buď nadále půjdeme cestou násilí, zloby a nenávisti, která stoupá s rétorikou prezidenta Trumpa, nebo se obě strany uklidní a smíří natolik, že se tyto hrozné události nebudou dít.

Republikánský fanatik „jen tak“ zastřelil v obchodě dva černošské obyvatele, aniž je znal, a snažil se dostat i do černošského baptistického kostela, kam se mu naštěstí vstoupit nepodařilo. Zase jeden z těch, kteří sdílejí štvavé řeči prezidenta, který denně svými projevy na nesčetných kampaních osočuje demokraty z „podplácení“ ilegálních emigrantů, prohlašuje se hrdě za „nacionalistu“, již z historie špatný to název z krajní pravicové politiky. Jeho demagogické démonizování emigrantů, politických oponentů a hlavně tisku v jeho nestydatých lžích dokazuje, že půjde tak daleko, jak jen může, aby udržel svou moc a hlavně svůj „kult osobnosti“. Prezident tak činní nevědomě, neznalý historie lidstva, ale i vědomě, neb to je jeho povaha.

Při projevech naznačuje a obdivuje fyzické násilí, křičí a vysmívá se, ukazuje prstem do davu a protestanty prohlašuje za demokratické MOB, neboli bandu nezřízenců, a to vše za řevu a skandování jeho přívrženců: Zavřít je! Zavřít!

Další Trumpův fanatik tento týden rozposílal dvanácti politickým činitelům, včetně Baracka Obamy, Hillary Clintonové a jiným, obálky s podomácku vyrobenými bombami, které naštěstí nevybuchly, a dotyčný byl druhý den dopaden.

Hned další den, tuto sobotu, byl národ opět zděšen dalším aktem násilí. Šlo o masakr v židovské synagóze v Pittsburghu, kde zfanatizovaný rasista při ranní modlitbě zastřelil jedenáct lidí, protože prý prezident Trump „nedělá dost“!

Člověku se nechce věřit vlastním očím, jak se za vlády prezidenta Trumpa rozmáhá „bílý nacionalismus“ a v národě panuje strach. Nebylo snad již dost neštěstí, válek a totalitních režimů? Nepoučili jsme se natolik, abychom se jako lidi snášeli bez ohledu na to, odkud pocházíme?

Opakuji totéž, odsud z Ameriky, co napsal pan Stránský v článku „Nejsme jen Zeman“[1]: Máme svou kulturu, krásnou zem a řeč (...) vládneme si sami (...) pomáháme sobě doma a pomáháme i ve světě (...) ale na druhé straně nůžky mezi bohatými a chudými se rozevírají, je tu rostoucí nacionalismus, pravda se zamlžuje...

Také: „Nejsme jen Trump“!

Měsíc již zcela vybledl a bojím se pomyslet, co se zase dnes může stát.

Psáno 28. 10. 2018 v New Yorku.


Umírající nejčastěji litují těchto pěti věcí

  1. Kéž bych měl odvahu žít skutečně podle sebe, ne podle toho, co ode mě očekávali druzí. To byl nejčastější povzdech vůbec. Když si lidé představí svůj život, uvědomí si, kolik snů zůstalo nesplněných. Většina si nesplnila ani polovinu z toho, co chtěla. Zdraví přináší svobodu, kterou si málokdo uvědomuje, dokud o něj nepřijde.

  2. Přál bych si, abych tak tvrdě nepracoval. Přišli o mládí svých dětí a společnost svých partnerů.

  3. Přál bych si, abych měl odvahu vyjádřit své city. Mnoho lidí své city potlačuje, aby udrželi smír s druhými. Někdy to mívá za následek nespokojený život nebo hořkost ve vztazích k druhým. Též řada nemocí souvisí s hořkostí a resentimentem, jež z toho plynou.

  4. Přál bych si, abych zůstal v kontaktu se svými přáteli. Lidé si často až v posledních dnech uvědomí, jak bylo důležité mít v životě přátele. Na konci života ale nejde snadno stará přátelství obnovit. Mnozí byli tak zaujati vlastními životy, že nechali přátelství stranou, a později litovali, že mu nedali čas a péči, které si zasluhovalo.

  5. Přál bych si, abych byl šťastnější. To je překvapivě časté. Mnozí si až do konce neuvědomují, že štěstí je volba. Zůstali připoutáni ke starým vzorcům chování a zvykům. Zvyk a pohodlí zaběhaného života překryly jejich vlastní emoce a pozměnily jejich život. Obava ze změny je vedla k tomu, aby předstírali sobě i druhým, že jsou spokojeni, zatímco hluboko uvnitř tomu tak nebylo.

 (The Top Five Regrets of the Dying)

Umírání.cz

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1