TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Glosy

V případě předčasného uvolnění úřadu

prezidenta znemožňuje současný zákon volbu občanského kandidáta.

Jak duševní, tak i fyzické zdraví prezidenta státu se stává častým předmětem diskuze. Tak či onak, neškodí si oprášit právní fakta procedurálního procesu, která souvisí s předčasným uvolněním úřadu prezidenta republiky, a to bez ohledu na konkrétní osobu.

Podle čl. 56 odst. 8 Ústavy „uvolní-li se úřad prezidenta republiky, vyhlásí předseda Senátu volbu prezidenta republiky nejpozději do deseti dnů poté a zároveň nejpozději osmdesát dnů před jejím konáním.“ Činí tak uveřejněním rozhodnutí o vyhlášení volby prezidenta ve Sbírce zákonů.  
Volba potom probíhá podle zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky. Všechny lhůty jsou stejné jako u řádné volby. 

To je ale velice nepraktické pro občanské kandidáty sbírající podpisy, kteří podle § 21 odst. 3 zákona musí podat kandidátní listinu Ministerstvu vnitra nejpozději 66 dnů přede dnem volby. Na sbírání podpisů tak mají 14 dní. 

Je pravdou, že podpisy lze začít sbírat předem, ale podle § 25 odst. 3 zákona na každém podpisovém archu musí být rok konání volby prezidenta. 

Tolik k volbě.  V době, kdy není úřad prezidenta obsazen, vykonává jeho funkce podle čl. 66 Ústavy předseda Poslanecké sněmovny u nekontrasignovaných pravomocí a předseda vlády u kontrasignovaných pravomocí. Některé nevykonává nikdo, jak je patrné z výčtu v čl. 66. 

Dle právníka a ústavního experta JUDr. Jana Wintra se oba ujímají prozatímního výkonu funkcí automaticky bez nastolovací procedury, včetně slibu. Nově zvolený prezident se pak ujme úřadu složením slibu (čl. 55 Ústavy). 

Vy tomu říkáte otroctví, ale to je normální obchod

Nelze jen tak přejít obří akci, která má Babišovu hnutí ANO vyhrát volby v Praze. Už to není pouhé heslo Prostě to zařídíme! Teď se na věc jde se zapojením jiných orgánů, nežli je mozek voliče ANO, který měl být aktivován před čtyřmi lety – ale jen na chvíli, pro schlamstnutí tohoto slibu. Tehdy se to povedlo, dnes za tím každý vidí Adrianu Krnáčovou a to už začíná haprovat i první signální.

Babišovci nyní dělají tzv. sousedské večeře pro obyvatele hlavního města. To je politický podnik. S neoriginálním názvem (zase opisovali?)[1]. Ale šéf Babiš stále opakuje, že není politik, tak to můžeme říct lidově, jak je to zjevně také vnímáno pořadateli i konzumenty. Jsou to veliké žranice zdarma[2]. Ale samozřejmě v mezích zákona. A kde je nabídka, tam bude bezesporu poptávka. Ušetří se.

Moc se mi líbil postřeh[3]. S kolegou souhlasím, je v tom všechno. Mimo jiné i osten pro Andreje Babiše. Jak dlouho je možné klesat v hledání klientely stále níž a skončit u těch, kteří z politiky pochytí jen „My máme maso. Ó, my se máme!“? Vlastně Babiš už na tomto levelu je. Stačí poslouchat jeho projevy o tom, že se všichni máme dobře a jen nějací štváči tvrdí, že máme problémy.

Má-li někdo snahu pochopit, co se ve společnosti děje, neprohloupí, když sáhne po knize 50 let staré. Ústřední postava novely Arkadije a Borise Strugackých Druhá invaze Marťanů, učitel v důchodu Apollón říká toto svému zeti Charónovi, který se snaží probudit lidi jásající nad tím, že nyní nemusí nic dělat, jen pravidelně odevzdávat žaludeční šťávy marťanským okupantům (vřelé díky patří panu Ivo Železnému, který dokázal protlačit český překlad k vydání ještě v roce 1981):

„Zkuste pochopit, že člověk nejvíc ze všeho na světě potřebuje klid a jistotu, že zítra bude mít práci. Vždyť se nic tak strašného nestalo! Vy říkáte, že z lidí jsou teď fabriky na výrobu žaludečních šťáv. To jsou příliš silná slova, Charóne! Ve skutečnosti je to docela jinak. Lidstvo se dostalo do úplně nových podmínek existence a v nich se mu nabízí vynikající způsob, jak využitkovat svoje fyziologické předpoklady pro upevnění své pozice v tomto novém světě. Vy tomu říkáte otroctví, ale každý rozumný člověk ti řekne, že to je normální obchod, který samozřejmě musí být vzájemně výhodný...“

Mohli by si to přečíst i voliči ANO. Vždyť symbolem Babišovy kampaně je v podstatě kniha. Ta vedle bachoru.

Očima Saši Mitrofanova.


Na hrubý pytel hrubá záplata

K incidentu, který se odehrál během návštěvy prezidenta Miloše Zemana první školní den na základní škole v Praze 6, kdy jedna maminka vykřikla „fuj, táhni“, se Alexander Mitrofanov vyjádřil velmi trefně:

Na to [incident] měl veřejný prostor posléze různé názory. Jedni říkali, že mají pochopení pro tento emoční výbuch. Jiní zase, že to nebylo vhodné. Na to má lidová moudrost dvě přísloví. První: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A druhé: Na hrubý pytel hrubá záplata. Tak dlouho provokoval Miloš Zeman svou hrubostí, až musel počítat s tím, že mu přilétne reakce ve stejné stylové skupině. A pokud jde o vhodnost či nevhodnost prostředků. Lenin se kdysi vysmíval demokratům, že kdyby chtěli revolučně obsadit nádraží, tak si stejně musí předem koupit perónní vstupenku. A v únoru 1948 v Československu měli velikou starost demokraté, aby vyjádřili svůj protest proti sílícím komunistům vhodnou formou. A víme, jak v obou případech demokraté dopadli.[1]

U příležitosti výročí, která v tomto roce slavíme, je dobré si uvědomit, že vyjádřit pravdu (tak, jak prostě je) na „vhodnou formu“ přitom nehledě, je mnohdy víc na místě, než se ze všech sil snažit být přehnaně korektní.


50 syrských sirotků

Češi pomáhají je nepolitická, nezávislá občanská iniciativa, která se začala rodit asi před rokem a půl – po sarinových útocích v Sýrii začal profesí kamioňák a poloviční Rom Jaroslav Miko hledat způsoby, jak pomoci dětem ohroženým válkou.

Do širšího povědomí se dostala o tomto víkendu v souvislosti s debatou o (ne)přijetí padesáti syrských sirotků. Není to nezisková organizace, není to vlastně vůbec žádná formální organizace. Jen volná skupina několika lidí, kteří se propojili ve snaze pomoci válečným uprchlíkům a podpořit věcnou diskusi o tom, komu, jak a za jakých podmínek má Česká republika poskytnout ochranu.

Loni v létě se iniciativě dostalo letmé mediální pozornosti, když zveřejnila svou výzvu (tehdy ještě Sobotkově) vládě, aby splnila vlastní závazek a zcela nezávisle na evropském dohadování o kvótách přijala asi 1500 válečných uprchlíků ze Sýrie. Nikoli ekonomických migrantů, ale lidí utíkajících před válkou – to je rozdíl, který je v českém prostředí třeba neustále připomínat.

(redakčně upraveno)

Celý článek Ondřeje Vrtišky, jednoho ze členů Češi pomáhají, naleznete zde.

Donekonečna opakovat je nutné

Mečiarizmus je iba symbol, príznak či syndróm závažnejších chorôb: od nacionalizmu cez korupciu až po hrabivosť a to, čomu sa hovorí populizmus. Áno, porazili sme Mečiara, ale príčiny ostali a dôsledky veselo prežívajú. A budú tu prežívať aj naďalej. Ilúzie o tom, ako raz dobro zvíťazí nad zlom, patria do ríše rozprávok pre malé deti, naivky a manipulátorov.

Podstatné je čosi iné: to, že v každej dobe majú symboly a príznaky aj svoje konkrétne príčiny, konkrétne prejavy a konkrétnych nositeľov. Vtedy to bol Mečiar (nezabudnime však, že Václav Klaus mu sekundoval) a jeho Melody Boys. Môj bože, ako radi by už na to mnohí mečiarovci a mečiarovkyne zabudli! Dnes sú nositeľom toho všetkého Fico, Kaliňák, Danko, Zeman, Babiš, ale aj takí, ktorí nesú pochodeň toho istého myslenia: Orbán, Trump a plejáda ďalších. Keby toto už vtedy neexistovalo aj za hranicami, tak by si dnes Slováci mohli mädliť ruky a skandovať: Slovakia First!

Lenže obete zväčša mlčia a „hrdinov“ všade pribúda neúrekom. A rovnako tak slabne naša pamäť. Dokonca aj tá moja, samozrejme, inak by som sa nenechal nachytať napríklad Milanom Kňažkom na výmenu mien, akými boli Svěchota či Cibula, ktorí tomu odpornému HZDS pomáhali dostať sa na výslnie. Treba donekonečna opakovať, že ľudia Mečiarovho formátu dokážu rozsievať vietor s neuveriteľnou vytrvalosťou – kedykoľvek a kdekoľvek. Viac ma však trápi, ako ľahko sa na ich stranu pridávajú noví „Boží bojovníci“ a koľko ich v kritických okamihoch zovšadiaľ vypučalo.

Stačí sa pozrieť okolo seba. Treba azda menovať súčasné dôsledky? Od „vynovených“ náckov priamo v slovenskom parlamente cez nevyšetrené kriminálne a politické zločiny až po takzvanú „imigračnú krízu“ (som Český občan a kauza sýrskych sirôt ma rozpálila do biela). Našťastie láska a súcit sú večné a napriek tomu, že to vyznie ako klišé, platí tiež, že život je dar. Prehajdákať ho v jalových sporoch sa mi nechce. To radšej vyrazím do ulíc a rozdám si to so súčasnými symbolmi a príznakmi nacionalizmu, korupcie, hrabivosti a populizmu.

Původně napsáno pro týdenník Týždeň (www.tyzden.sk)

 

Průhledná manipulace

Doufám, že každý, kdo nad Babišem pohoršeně volá "fuj", poslal na syrskou pomoc alespoň stovku nebo dvě. Pak má na své rozhořčení svaté právo. Ti ostatní by měli hledat především zrcadlo. (Špokův blog zde)

Této figuře se říká SPIN. Nejde o názor, jde o jeho vpletení do autorem utkané sítě souvislostí: Když nedáš na charitu, máš máslo na hlavě a nemáš právo na názor o ní. Naopak, jdi a styď se. Přestože je zatracený rozdíl mezi osobní dobročinností, právem na názor a politickou proklamací.

Ohání-li se kolega Dalibor Špok Havlovou argumentací po prodeji Lucerny, šlo tehdy vskutku jen a jen o SOUKROMÝ obchod, o transakci, která se netýkala prezentace naší země navenek a jednoduše řečeno šlo o soukromé prachy, a ne o státní principy.

Navíc na pomyslné misky vah nemusí občan s názorem klást svou hlavu, neboť proti sobě stojí nabídka Wintonových dětí a veto přistěhovalcům z úst přistěhovalce Babiše.

Já se také mohu ptát všech psycholidí, kde byli, když tady spolek dobráků deroucí se nahoru demogogicky manipuloval se strachem z imigrantů, kterých je tu všehovšudy dvanáct? Co víc, islamizují nás od rána do večera. Žejo! Zatím několik vražd je na kontě psychopatů českých.

Když si pan kolega nastaví zrcadlo, jak nabádá lidi s názorem jiným, než má pan Babiš, nebude jeho huba úplně rovná a možná na ní uvidí i toho, kdo to zaplatil. Pan Babiš není osobní charita, on je bohužel představitel tohoto státu. Jsem přesvědčen, že špatný a že to je české neštěstí.

Převzato z blogu R. Honzáka.

Arogance, drzost a Ladislav Jakl

V pátek 14. září odpovídal čtenářům Aktuálně.cz jeden z pražských kandidátů pro letošní senátní volby Ladislav Jakl, nestraník za SPD[1]. Zatímco jiní čtenáři serveru se pošklebovali Jaklově vizáži, má otázka zněla takto: „Patří do politiky arogance?“ Jaklova odpověď byla: „Česky to znamená drzost. Do politiky patří lidé. Takoví, jací jsou.

Jinými slovy: člověk do politiky patří, i když je „kanál“ (a možná čím větším „kanálem“ je, tím víc do politiky patří). Rozumím, i když Jaklův názor nesdílím. Na druhou stranu: že by arogance znamenala skutečně drzost? Vzal jsem k ruce Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Arogance znamená povýšeneckou nadutost, domýšlivost, zpupnost či arogantnost, drzost urážlivou smělost. Synonyma to tedy nejsou. Arogance je například bez požádání druhé poučovat o významu cizích slov, drzost je poučovat o něm navíc chybně (protože je to v konečném důsledku i urážlivé).

Bere-li SPD vážně obranu českých národních zájmů, měla by si uvědomit, že je při ní velmi důležitá také obrana češtiny jako národního jazyka. A že ti, kdo neznají její jemné odstíny, jsou vlastně pro naše národní zájmy potenciálním nebezpečím, mnohem větším než případní migranti, u nichž se dokonalá a bezchybná čeština zcela přirozeně nepředpokládá. Na rozdíl od publicisty a bývalého prezidentského tajemníka.

Možná je to arogance, a možná je to i drzost, ale přesto tu řečnickou otázku položím: nekálí si SPD tak trochu do vlastního hnízda, když kandidovala právě Ladislava Jakla?


Kdo zachránil jeden lidský život, zachrání celý svět

Níže naleznete vzkaz Ruth Hálové, jedné z Wintonových dětí, která apeluje na to, aby česká vláda přijala dětské oběti válečných konfliktů. Sama přežila druhou světovou válku díky dobrovolnému nasazení britského občana Nicholase Wintona, který na vlastní pěst zachránil před koncentračními tábory 669 československých dětí.

Premiér Andrej Babiš se včera vyjádřil, že ČR nepřijme ani jednoho uprchlíka, včetně syrských sirotků. 

VIDEO s Ruth Hálovou zde: https://www.facebook.com/cesipomahaji/videos/309933429508719/

 

zm*d, sr*čka, oj*bal...

Tuze rád bych věděl, co se honí v hlavě čtenáře, když v novinách narazí na záhadné šifry typu: zm*d, sr*čka, oj*bal, ku*da, k*rvy, ko*oti, ho*ado, zk*rvit....

Protože nevinná dítka z četby tiskovin nepodezírám, musí být určena lidem dospělým a seriózním. V úvahu, řekl bych, přicházejí pouze dvě možnosti: buď ctěný čtenář umí špatně česky a text se pro něj stává nesrozumitelným, nebo česky umí a sprosťárny si správně doplní jako tajenku v křížovce, jak od něj mravopočestný autor nejspíš očekává. V prvním případě je záměr pečovatelů o veřejné blaho na hovno, v druhém v prdeli. Stále mi však není jasné, jestli autoři zmiňovaných článků chtějí hájit přisprostlé dacany, kteří se pomocí těchto výrazů na veřejnosti nestydatě obnažují, nebo chránit pohoršlivé příjemce těchto kódovaných vzkazů. Někoho však šanovat musí, jinak by se na hvězdičkování dozajista vysrali.

Trvalo bezmála sto let, než si spisovatelé prosadili, že budou psát navzdory útlocitné tradici a cenzuře jazykem obecným. „Jak mám svému šestnáctiletému synovi vysvětlit, co je to kundička?“ dotíral dotčený čtenář na Bohumila Hrabala v Morytátech a legendách. Ale už je to zase v hajzlu. Dozorci nad mravností možná navzdory svému vynikajícímu vzdělání zřejmě netuší, že jazyk je výrazový prostředek umožňující stručně a elegantně charakterizovat mluvčího. Kdyby se citovalo na plnou hubu, hovno by se stalo, pouze by byla menší prdel.

Ono je totiž možné být odpudivě vulgární bez použití jediného sprostého slova i mít hubu nevymáchanou a uhájit si charakter proti nájezdům jak prasat a dobytků, tak puristů a  puritánů. Jenže jestli umravňovači něco opravdu od srdce nesnáší, pak je to rozmanitost lidských povah a složitost života.

Otázky stylu nejsou otázkami abstraktními, protože často jde o hubu. 

Nadvláda hlupáků je založena na tom, že moudřejší ustoupí

Je to tak, že agresivní hlupáci spoléhají na ústupové pozice moudřejších, na jejich šlechetnost, korektnost a ohleduplnost. To vše totiž považují za slabost. V politice není hloupost handicapem, nýbrž spíše kvalifikačním předpokladem. A hlupáci volí hlupáky. Tak to je. Svůj k svému. Hlupák se těší a raduje, když mu někdo hodně slibuje. Hloupý člověk nemá pochyby, kdežto moudrý váhá a pochybuje. Je to věčné téma lidského rodu. Nejnebezpečnější druh hlupáka je ten, který si o sobě myslí, že je rozený vůdce a génius.

Jako vůdce a génius se dnes a denně prezentuje Andrej Babiš, v režii svého marketingového mága Marka Prchala a jeho týmu. Občas slyšíme, že ten Prchal je fakt borec, který se trefil do poptávky se svou nabídkou, že vlastně stvořil ten obraz spasitele a lídra českého národa. To je samozřejmě kolosální nesmysl. Prchal je jen velmi snaživým učedníkem agentury PSB ze Spojených států, která stála za vzestupem Babiše v roce 2013. A náklady na ten vzestup nebyly malé, pohybovaly se v řádech sta milionů Kč. Kdo ten cirkus platil? Určitě ne Babiš sám.

Agenturu PSB tvoří její tři zakladatelé – Mark Penn, Douglas Schöen a Michael Berland. Zaměřují se na marketingové strategie, politické konzultace a průzkumy trhu a veřejného mínění. Pracovali pro různé politické lídry, včetně např. Silvia Berlusconiho nebo u nás před časem pro Jiřího Paroubka. Agentura PSB působila i na Ukrajině, v Srbsku, ve Venezuele, v Kolumbii, v Číně či Indii. Kromě politiky vytváří různé strategie v oblasti zdravotnictví, potravinářství, IT, v bankovnictví, v médiích atd.

Hlavní tváří agentury je bezesporu Mark Penn. Je znám svými výroky, kterými propaguje účinnost tzv. negativní kampaně: „masivní negativní reklama dokáže utvářet názor voličů, aniž jim předložíte jediný důkaz“, anebo tento: „řekněte lidem co chtějí slyšet, lidskost a odpovědnost do kampaně nepatří“. Zkratkou tohoto přístupu je zaklínadlo o tom, že všetci kradnú, tedy kromě spasitele samozřejmě. A pak ta známá finta o tom, že slibem nezarmoutíš, základní mantra populismu.

Lháři a podvodníci mají vždy náskok a výhodu. Mohou lhát a podvádět a nemusí se trýznit otázkou, jak o své pravdě přesvědčit ostatní. Slovo pravda nemají vůbec ve svém slovníku a způsobech uvažování. Tak je to i s profíkem Prchalem a jeho zaměstnavatelem. Zadání je jiné – přetvořit realitu, relativizovat nezpochybnitelné hříchy obrazu vůdce, zostudit a pošpinit oponenty a kritiky a odklánět obrazy tam či onde. Útok je nejlepší obranou. A pak je třeba stvořit trochu toho umělého soucitu, empatie a nepátrat v ničem nikdy do zbytečných detailů. A to stačí. Můžeme tomu říkat PR, pochopitelně za pomoci placených účastníků různých internetových diskusí. Nová doba si žádá nové metody. Jo, a ještě je třeba ho naučit česky a dát mu včas prášky na uklidnění. Pro jistotu, jeden nikdy neví, aby náhodou nevybuchl jako Serena Williams, která taky nerada prohrává.

Takže přidáme všem a slíbíme všechno všem, aby konečně měli ty Čehúni ten svůj blahobyt, však si to sami platí, a ta pravda a láska nech ide do p… .Česko 2018, prchalovský babišismus.

Moudřejší ustoupili a teď nevěřícně zírají na to, co všechno je možné. Zažíváme restart normalizační mentality v plné parádě. Hlupáci jásavě tleskají jako kdysi na prvomájových průvodech. Staví se do fronty na guláš. Vědí, že zase vyhráli. Hloupost není jen nezkušenost či nevědomost, je to trvalý stav mysli. Hloupost je neporazitelná, neboť je nekonečná. Hlupák nechce znát pravdu, to je zbytečná komplikace. Jeho modla je prý estébák, karierní komunista, podvodník, lhář a kdo ví co ještě. No a? Nikdo jiný mu nedal koblihu a guláš, tak běžte s těmi svými pravdami do pryč. Pro ně je to frajer, superstar. Říkali to i na Nově, Primě, Barrandově, psali o tom i v Mladé frontě a Lidových novinách. Takže to něco znamená. Nebo ne? A fandí mu i borec Krajčo nebo Jágr. A to je tutovka.

Nevěřícně na nás zírá i Evropa. Kombinace Zeman a Babiš to je tedy síla! Češi jsou first! Ale v čem? Řekl bych, že v míře ostudy. Žijeme v zemi, kde nic není hanba a tohle je výsledek. Hlupáci a bezpáteřní šíbři se spojili do nové jednotné národní fronty. Hurá! Ať žijí nové světlé zítřky. Kupředu, zpátky ni krok. Filip, Babiš, Okamura, Zeman, Foldyna, …v čele průvodu. Čechy krásné, …

Ovčáček od neděle tajným křesťanem

Veřejný drzoun, nactiutrhač, sprosťák a lhář z komunistických Haló novin a Zemanovy prezidentské kanceláře Jiří Ovčáček se zcela soukromě, podle vlastních slov: „bytostně osobně“, stal vojákem Kristovým rukou kněze Badala. Ten je léta zcela osobním tajemníkem kardinála a primase českého a biskupské konference[1].

Biřmování je v katolické církvi odedávna a celosvětově svátostí, jejímž přijetím se duchovně dospělý vyznavač Ježíšova učení stává potvrzeným hlasatelem katolické víry. Katechismus jej závazně charakterizuje takto: „Kandidát biřmování (biřmovanec), který dosáhl věku užívání rozumu, má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe svůj úkol Kristova učedníka a svědka ve společenství církve i v časných záležitostech.“

Prezidentův mluvčí bude v těžké situaci: veřejně bude satanistou jako dosud a „zcela soukromě“ bude asi něco jako tajný křesťan s tajným vědomím kardinála.

Plzeňský biskup bývalé domovské církve pana Ovčáčka Československé husitské, kde zaparkovaly takové veličiny duchovního života jako ing. Paroubek (momentálně vypovídající na policii o miliónech Ducha svatého ve svém sejfu) nebo ing. Klaus, popřál katolíkům k nové posile dostatek sil. Sám si neumím představit, kolik sil je v tomhle případě dostatek.

Josif Brodskij za sebe napsal, že „jestli je generální tajemník UVKSSSR člověk, pak já člověk nejsem“. Ve stejném duchu by se chtělo říci: jestli se z úst a ksichtu pana Ovčáčka zračí něco křesťanského, tak já rozhodně křesťan nejsem. Na tom právem záleží sotva mě, ale třeba nepochybuji sám...

Asi by to měl nějak vyjasnit sám pan „nejvyšší duchovní autorita v České republice – kardinál Dominik Duka OP, 36. arcibiskup pražský, metropolita a primas český“, jak se nechává titulovat[2]. Nejen noblesa, ale i titul zavazuje!


 

Proč Rus nemůže žít normálně?

Mýtus o Rusku a nadkřesťanství jeho lidu vysvětluje skvěle na největším ruském spisovateli filosof Alain Besançon takto:

„Posmrtný odkaz velkého člověka obsahuje z hlediska historické přesnosti pravdivé i nepravdivé věci.

Mám za to, že pravý Dostojevskij byl odpovídajícím způsobem přijímán v Rusku. Lenin k němu cítil nepřekonatelný odpor, považoval ho za reakcionářské svinstvo. Největší ruský spisovatel byl v Sovětském svazu zcela logicky zakázaným autorem. Naopak vysoká kultura symbolistického období ho zahrnovala dvojakým kultem. Dostojevskij byl nejhlubším představitelem jisté mytologie Rusi, která má své počátky u Gogola, ne-li už u Puškina. Mezi jeho současníky najdeme jediného autora, který ji nesdílel a který ji dokonce přímo napadl – Saltykova-Ščedrina. Později to byl ještě také Čechov, jemuž byla lhostejná. Dostojevskij byl spojován s apokalyptismem, mesianistickým nacionalismem krizových let, která byla přípravou na válku. Dostojevskij nenáviděl revoluci, ale zároveň odrazoval od uváženého, tj. politického odporu k jejímu destruktivnímu dílu. Tento svět si nezaslouží být chráněn a zachráněn. Očekávejme apokalypsu a apokatastazi. Podle Ivanova, Rozanova i Berďajeva předložil Dostojevskij bolševismu hluboké metafyzické zrcadlo, v němž „umělý a prázdný“ Západ nedokázal číst. Když Berďajev napsal, že na bolševismu bylo alespoň to dobré, že Rusku zabránil jít cestou evropského zburžoaznění, a když na konci života znovu přijal sovětský pas, nijak se tím duchu Dostojevského nezpronevěřil. Ruské peklo, které podle Dostojevského může pochopit jenom Rus, je jednoznačně přijatelnější než švýcarská spokojenost. Peklo je místem pro padlé anděly, ale jsou to přece jen andělé. Z toho důvodu je nadřazeno obyčejné zemi, na níž se lidé potýkají s běžným životem. Navíc se tam (tj. v pekle) trpí.“

Celý esej v překladu Josefa Mlejnka: zde.

Skutečné křesťanství,

tedy to, které se inspiruje evangeliem Krista, je v tolika věcech protivné naší praxi. Tak třeba v dnešním čtení v kostelích zní z epištoly sv. Jakuba toto:

Když k vám přijde na návštěvu někdo uznávaný, oblečený draze a taky chudák v hadrech, tak byste nejspíš řekli té osobnosti: „sedněte si prosím na čestné místo“ a chudého byste asi odkázali k stání nebo někam na zem do kouta.

Copak jste tím už neudělali rozdíl mezi lidmi a copak tím už nemyslíte zle?
Poslyšte bratři, copak si bůh nevybral chudé na tomhle světě, aby byli bohatí vírou a dědici jeho království? toho království, které patří těm, kdo ho milují?
Jenže vy chudého nemáte v úctě. A přitom nejdou vám zrovna bohatí po krku? a netahají vás po soudech? a nevysmívají se zrovna oni všemu, co vy máte v úctě?

Jak by to vypadalo třeba ve zprávách, kdybychom Jakuba vzali vážně?

Namátkou mě napadá z minulého týdne v kultuře směšně truchlivý zasedací pořádek celebrit na jubilejním představení Dejvického divadla[1].

Kultura na veřejnoprávním ČRO Plus servírovaná šéfredaktorkou s příznačným jménem Vetešková nabídla včera v souhrnu nejdůležitějšího kulturního dění reportáž o soutěži celebrit v tanci (Star Dance). Primitivní zábava a lesklá veteš v první řadě. Kultura skutečná kdesi v koutě na zemi.

Jak bude asi vypadat zasedací pořádek na Svatováclavských slavnostech ve Staré Boleslavi? Nedostane za něj třebas primas od sv. Jakuba i letos za uši?


Z kriminálu nikdo nic nezaplatí

Často se mluví o tom, že máme přeplněné věznice, že odsouzení nesplácejí dluhy, že je u nás oproti Západu velká recidiva. Proč tomu tak je? Co s tím?

Chci se nad tím krátce zamyslet z hlediska majetkových a hospodářských trestných činů.

Především by se měly zmírnit tresty, protože za tento druh trestné činnosti jsou u nás opravdu výrazně vyšší než v jiných zemích EU (myslím „staré“ členské země). Asi se ještě jedná o pozůstatky z dob minulých, kdy komunisté hospodářskou kriminalitu trestali mimořádně tvrdě.

U prvopachatelů by navíc měla existovat alternativa k vězení. Místo nástupu velká pokuta a přísný dohled. Nebo u nás stále nefungující domácí vězení či veřejně prospěšné práce. Proč? Protože i krátké vězení člověka společensky (sociálně) a ekonomicky likviduje. Z kriminálu nikdo nic nezaplatí. A po propuštění? Nemá nic. Mnohdy už ani rodinu. Určitě ne zaměstnání či firmu, pokud podnikal. Žádná naděje na splácení. Jen další zátěž pro státní rozpočet, kterým ostatně byl i pobyt odsouzeného za mřížemi.

Není lepší umožnit pachateli vydělávat a splácet škodu (dluhy, pokuty)? Bude sám platit daně, sociální a zdravotní pojištění. A když podniká, tak i dále zaměstnávat lidi a platit daně. Zůstane mu rodina, přátelé. To je přeci cesta. Dát šanci a naději. Pochopitelně, když nebude splácet (dodržovat podmínky), pak vězení. Ale opět, není třeba 5, 10 let. Pro normálního člověka je „šílený“ i měsíc, půl roku, rok. Hlavně platí, že čím delší trest, tím menší šance návratu do běžného (normálního) života po propuštění.

Zoufalý člověk pak dělá zoufalé věci. A tím se zase dostáváme na začátek.

Dejme proto prvopachatelům ekonomických a hospodářských trestných činů šanci. Nemusíme je hned popravit. Získáme tím všichni.

Ubíráme se

Básník a signatář Charty 77 Karel Šiktanc slaví 90. narozeniny.

Z jeho nové sbírky Ubírati se dáváme ukázkou titulní báseň a snad i pro srovnání se starší máchovskou ze sbírky Utopenejch voči:

Ubírati se

Jak už míň dokořán

sotva se dveřmi protáheš sám k sobě

A doma kuráž, stará panna,

a chuť si stačit, neprovdaná

omrzelé obě.

Ale nahoře v kopci mraky ve vilách,

velké prádlo!

A rozárium krčí mokré oči

a rozesmál se i vzduch

bělost obšírná jak svatební oběd.

Zalita bledným polednem,

vež chrámu po pás hrubě nahá

třpytá se, tyčí, hýří, kasá,

až hřích.

Skvost pohanství přímo ve svatém domě.

Na kurtech dvorců

kde jsem sloužil,

moldánky vymetených louží -

lajnujou...začíná turnaj:

moje stejskání má divokou kartu.

Jdem přes most, na tribunách

tma....vrátnice už tam není.

Jsme ještě dva, krápe,

ostrov Štvanice hraje nám piánko štandrle

v koncertním provedení.

Rád si tě hláskuju.

Rád si tě hláskuju ve starých dopisech,

v jejich doslovném znění.

Bože, ta nádhera mít slovo "ubírati se"!

Co skoro na umření.

 

Utopenejch voči

A to jest největší trápení ducha,

že hledám to, o čem vím,

že není.

K. H. M.

Češte si mě.

Aťsi zchudnu.

Žádám jen tu jednu studnu,

kde spí krev

a střelný kvítí.

Střelný kvítí

kvetlo v bázni -

krev kašlali němí blázni,

když jim přišlo

promluviti.

Co tu okouníte, pohůnci a koněbergové?

Zejtra jsou křtiny.

Krev chce spát.

Aby byla z kusu skála.

Aby v ní i lžíce stála.

Aby sedl k slzám růží

smrtný pot

i chcanky mraků.

To není jako u vás v revíru!

S nebíčkem na míru,

rozvěšeným po hácích jako syrové maso -

kde se oženete loktem

a hvězdy se řídce, smutně zašklebí

jako zvyrážené zuby!

Tady kvete karlátko

a utopenejch voči.

A v obrázkovém vesmíru

točí se bábin veselkový klobouk,

plný chvojí a krvavého ovoce -

jediná

jistá

nóbl relikvie lidstva.

Na hnoji pranýř,

jak byl dřív.

A v penziónu pro vzdálené bližní

na stolech plných žil

pnou pírka od husí

bělostné ubrusy  -

a na talířku,

čelem ke dřevu,

od světla do tmy prostřena psí luna.

Táhněte!

Z té křišťálové slánky zobou slavíci.

K smrti se štítí promenádních čub

a sršáňů

a černokněží z Mníšku.

Jde blázen Viktorka,

jde tichá

ke Chlumu,

kudy se oklikou

přichází k rozumu,

jde tlustá

o berlích,

šťastlivě směje se -

a voda vražedná

kývá jí ode dna -

a siví myslivci

smekají po lese...

Co vy o tom, srábci, víte?

I zlato odprejská -

oškubou rorejska -

však ouzkost k živým přirůstá

jak kůže

a zem,

když svléká si

přes hlavu šaty na trněný zip,

má tělo holčičí -

však ruce staře zaťaté,

až Ouvej!

Rve si i šperčí.

Z liliové tmy

hrnou se ňadra

jak dvě cizá bytí -

jichž hejno tlam

se chtivě zuby chytí,

a mlíko obtížné lije se do zlých trav,

že zalyká se potměchuť

i svízel.

To se to líže, líhni líná -

smetánka,

stehna,

karty,

paty,

to se to skládá

z cizích kostí

chrám v nadživotní velikosti,

to se to spásá

dědkům hrob!

Ký žal!

Že listí potmě musí

přimrzat k šínám,

by zem snila,

by po nocích se nebudila,

když z pancířových vlaků saze

jí běsní bozi

bosi

nosí

v parádních cimrách po podlaze...

Ach tmoucí srdce mé, panenko skákavá!

Češte si mě.

Aťsi zchudnu.

Žádám jen tu jednu studnu,

kde bdí krev

a lišej prachu.

Sám pan stárek z Malý Strany

do konvice květovaný

prosil si tu

křestní vodu

pro Ignáce Máchu.

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1