TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
viniky-fake-nehledam
Jean-Michel Basquiat. The Guilt of Gold Teeth. 1982. Výřez. wikiart.org

Viníky Fake nehledám!

Po přednášce „Fake News a co jsou to dezinformace“.

Pozvánka diskusního klubu v centru metropole mě zaujala. Upozorňuji, že jsem po přečtení názvu i podtitulu přednášky nechala svým tělem svobodně projít prvotní vjemy a emoce a závěr z takového mého lidského citového prožitku jsem přijala za pro sebe správný, aniž bych informace o nabízené přednášce monitorovala, ověřovala, či dokonce analyzovala procesem racionálního kritického myšlení (svou) hlavou.

Na přednášku jsem proto ráda dorazila, jak se dnes (pro mě extrémně hnusným slovesem) říká. Prostředí klubu je silně undergroundové, tak se mně (rozuměj, že emočně, tedy nekriticky a neracionálně) jevilo jako náramně vyhovující. Přijala jsem velmi rychle, že přítmí tmavě barevně počmáraných a schematicky zcela neuspořádaných zdánlivě nekonečných podzemních chodeb s několika bary mi dává na výběr – buď se odevzdej do svobody a užij si volně večer, nebo se otoč a vypadni, protože když se svým citům neodevzdáš a nepřijmeš radost svobodného života tady a teď, pak už východ nenajdeš, a racionálně a kriticky zmatená bez GPS prostě ven už nevylezeš. S euforií jsem se proto tmavými křivými chodbami roztančila následovat ženu přede mnou v hledání přednáškové místnosti. Hledání bylo korunováno nalezením, možná náhodou.

Dva ambiciózní mladí vzdělaní žurnalisté přednášku zahájili od konferenčního stolečku veselým konstatováním, že noviny, řekněme jim třeba NH, právě zaznamenávají zvýšení prodejnosti a jejich nový titul, řekněme mu třeba M, si na trhu pro začátek vede dobře. Pak byl na promítacím plátně před námi zastaven heslovitý přehled nadepsaný „Jak se bránit dezinformacím:“ a pod nadpisem několik odrážek, z nichž ve  mně  zarezonovala  odrážka  první  „monitorovat“  a  odrážka další „vymáhat dodržování mediální etiky“. Během sledování promítaného jsme všichni spořádaně poslouchali z úst dvou ambiciózních mladých vzdělaných žurnalistů sprchu zaručeně věcně i formálně správných informací, např. jak fake news uškodily Drahošovi atp.

Kdo mě zná, ví, že jsem divná a navíc deformovaná svou bezmála třicetiletou advokátní praxí, takže jsem, hlava nehlava, slyšené musela konfrontovat s reakcemi psychosomatické sítě v mém těle a tak na mě, zřejmě také s ohledem na mé nevysoké IQ, zapůsobila nejvíc informace jednoho z přednášejících o nesmyslnosti tvrzení některých lidí, že nechtějí mikrovlnku, protože jim zabíjí jídlo, pak informace o tom, že je potřeba starším asi přes padesát, možná přes šedesát, co neumějí s PC, vysvětlit, jak funguje svět, pak byla sdělena zaručeně ověřená informace, že 50 % obyvatelstva v Americe nevěří v evoluci a je přesvědčeno, že Bůh stvořil člověka tak, jak je, a konečně zazněla řečnická otázka jednoho z přednášejících, že neví, zda sledovanost na Twitteru narůstá. Takhle jsem ten večer svobodně vnímala já.

Ad monitorovat. Před očima mi při tom poslouchání prolétly desítky obličejů mých bývalých klientů z terénu každodenní praxe i venku mimo metropoli. Představovala jsem si, jak snadno ze sebe vyhazují úzkost z permanentního nárůstu příslušenství ke svým závazkům z exekučních titulů, hned potom ze sebe vyhazují hluboce zakořeněný strach, že v budoucnu mohou ztratit pravidelný příjem peněz a „to by byl konec“, a pak, odlehčeni vyhozením všech těch svých přízemních starostí, jdou kamsi monitorovat, zda informace z novin XY, nevyvrací tvrzení novin YX, případně kdo zdrojuje, a kdo ne, a proč.

Bavila jsem se náramně, i z dalších diskusních dotazů bylo zřejmé, že v obecenstvu jsou především přemýšliví lidé.

Ad vymáhat dodržování etiky. Moje radost vrcholila, když charismatický mladičký posluchač v první řadě, z něhož na dálku sálaly mimořádně sympatické vibrace (rozuměj, mnou vnímané emočně, tedy nekriticky a neracionálně) položil otázku na možnou propojenost přednášejícími sdělovaného s např. fatálním úbytkem poletavého hmyzu v Německu, o němž se skoro nepíše. Očekávala jsem, a to byla prokazatelně moje chyba, že přednášející budou chytrou otázkou donuceni promluvit o podstatě života na Zemi, o citlivosti a lidskosti a související úloze FAKE NEWS. Ale ne, jen jsem ověřila empiricky, že pravda je to, že očekávat se nic nemá; mnou očekávaná odpověď nezazněla.

Poradovala jsem se alespoň prožitkem úcty k pořadatelům, že dávají mladým lidem prostor k veřejnému svobodnému vyjádření svého jádra, potěšilo mě, že kdo chtěl, mohl sdělované konfrontovat uvnitř sebe sama i uvnitř nahoře v hlavě a všichni jsme mohli zažívat sebereflexí pocity snad slábnoucí osobní důležitosti.

Když jsme se odebrali k baru a něco přátelsky popili, můj nový známý, mladý politolog, mi směle, mírně zvýšeným hlasem položil otázku: „Kde se ve vás bere to právo parazitovat na těch chudácích a dřít je vymáháním nabobtnalých exekucí?“ Ohradila jsem se: „V kom – ve vás?“ „No v exekutorech, v právnících!“ pobouřila ho moje tupost. „Ale já nejsem exekutor, jsem advokát a navíc je legitimní, že i exekuce se v našem právním státě musí provádět podle zákona,“ pokusila jsem se chabě bránit. Nedal se. „To je jedno! Kdyby každý napsal do parlamentu dopis, aby se zákon o exekucích změnil, muselo by k té změně dojít, ne?“ jenže jeho slova mizela v řevu podzemních tmavých pomalovaných chodeb. A tak pak, když se mi upřímně svěřil, že je rád, že se narodil bohatým rodičům, proto se nemusí o svou obživu starat a může se věnovat tomu, co má pro lidi opravdový smysl, uvědomila jsem si, že vysvětlovat mu už nic nechci.

Je notorietou, že rozdíly v pojmech právník, exekutor, advokát a dalších širokou veřejnost nezajímají, široké veřejnosti stačí vědět, koho lze obvinit v iluzi návodu efektivního řešení svízele. Tramín červený, co tady z výhradně českých nápojů nabízeli, byl překrásný!

Uvědomila jsem si pak klidně, jak já, životem i různými režimy otřískaná, vnímám vysoce ostražitě obsah slov „bránit se“, „vymáhat“, „vzdělávat“ a mnoha dalších a že nedokážu klidně spočinout, když výrazy „důvěra”, „emoce“, „cítění“, „lidskost“, „filosofie“ nebo „etika“ jsou vyslovovány nebo psány bez náležité úcty a pokory před vis maior, když jsou zlehčovány, dehonestovány nebo dokonce vypočítavě zneužívány.

Etika je totiž praktickou disciplínou filosofie a „vymáhat“ se nedá. To proto, že výhradně každý sám o sobě nejlíp ví, kolik v sobě nosí tmavé tíhy, strachu, vzteku a lží, anebo kolik má v sobě laskavého světla čilosti, odvahy, lehkosti a tušení pravdy; a hlavně, jak s nimi oběma v sobě zachází. O tom každého bezvýhradně pravdivě informují úkazy jeho života, jeho radost, jeho zdraví…

Dedukuji, že kdybychom žili v prostředí etické rovnováhy všeho, chápali bychom všichni, že exekutoři, kteří prostřednictvím svých vykonavatelů vymáhají dluhy od dlužníků občas i brutálně, jen čistě racionálně využívají zaběhnutý systém civilizovaného mechanismu moci peněz, většinou snad v souladu se zákonem. Také bychom chápali, že i bez peněz jídlo roste z hlíny a voda prostě teče, takže od pradávna je o člověka na Zemi postaráno. Možná bychom také mohli přirozeně vnímat, že už přeměna peněz na prodejné zboží a potažmo vznik prvních amerických bank, byly jen pochopitelným důsledkem racionálních a vysoce inteligentních úvah některých lidí, aby pak každý „normální“ člověk mohl svobodně volit, zda zůstane v radosti věrný sám sobě a nezatouží využívat návnady civilizovaného systému nabídkou půjček na cokoliv. Věděli bychom najisto i bez novin, že viníky nejsou ani politici, ani bankéři, ani zákonodárci, ani exekutoři, ani ti, co si pro sebe nenasytně na půjčky berou víc, prostě proto, že systém jim to nabízí, možná, že zákeřně.

Ať tak, či tak, nezbývá nám všem, než žít svá životní poznávání a v jejich důsledku v sobě spontánně posilovat pocit osobní svobody a sebereflexi zrající až k rovnováze svého citu a rozumu. Jen mějme odvahu se rozhodnout správně, jsou-li u nás už cit a rozum v rovnováze, který z nich bude jako první v nás udávat směr a cíl, a který z nich bude tím druhým, co nás provede akcí k uskutečnění záměru toho prvního.

Beze strachu, s důvěrou, šlechetně. Může totiž být, že strach je FAKE NEWS!

Tak se (s)mějme rádi.

12 1 2019 obr4

Vzorkovna, Národní 11, Praha 1. Foto: M. Voříšková.

12 1 2019 obr3

Jean-Michel Basquiat. The Guilt of Gold Teeth. 1982. wikiart.org

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1