TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
sudety-ziznive-kameni
František Kupka. The chestnut tree in blossom. 1906. wikiart.org

Sudety, žíznivé kamení

Osrdím Čech je tenká klikatá čára, hranice Sudet. Čára neklidná a nervózní ohraničuje plnokrevné tepající Čechy od příhraničního pásu. Je prostorem přechodu. Místem zvláštních setkání, osudů na hraně. Táhlý zelený pahorek nad Kounovem nese v sobě mnoho záhad. Opuka vrchu je nasáklá pradávným mořem, potem lidí rubající kámen a možná i krví pravěkých rituálů. Bílý vrch totiž na hřbetě nese obrovské tajemství: kounovské kamenné řady, snad keltský kalendář, snad působiště druidů. Stojí tu i pokojná kaplička svatého Vojtěcha, sem směřovaly kroky stovek poutníků. Bílá opuka, temné kameny a rudá hlína ježatá chmelnicemi dávají tušit, že tady je Hranice. Čára zlomů. Kameny Keltů prý kopírují vývěry zemských energií. Další paradoxy? Řady se přisuzují Kounovu, ale územně mu nepatří, vrch zastavuje vodu táhnoucí v oblacích z Krušných hor, ale pod ním bývá pořád suchopár, pod bělostným opukovým příkrovem zejí sloje černého uhlí. Rozhraní Žatecka a Rakovnicka, jazyková hranice, tudy ligotá ta nepokojná čára Sudet.

Chmelu tu svědčí červená jílovitá půda. Opuka z milionů let starého hřbetu Džbán se drobí mezi tvrdé rudé hroudy, za deště kámen nasaje vodu a postupně dává kořínkům chmele pít. Nic tu není zadarmo. Mezi poli s šikmými závorkami chmelničných sloupů se vinou půvabné zátočiny lemované pokroucenými švestkami s pařátky tenkých neplodných větviček. Ponuré domy, na jejichž opravu nezbývá, střídají hospodářská stavení pečlivě vystavěná z otesaných kvádrů opuky. V létě přimhouříte oči a v mezírkách řas se na vteřinu objeví statek jako v Provence. Kameny vybělené sluncem, zídky, ořešák. Jsou tu provlhlé opuštěné vechtry a mohutné stromy na návsi se zeleným rybníčkem uprostřed. Opuka nabere vodu a zase vyschne, krajem voda vzlíná a hned zas jsou hroudy tvrdé jako kost. Před sto lety nabrala obec sílu těžbou uhlí, přivedli železnici, mnoho pracovních sil. Přišla válka. Nádech, výdech, život, zmar, radost, běs…

S lidmi to nebylo a nebude jinak. Žila tu ještě před více než sto lety většina Němců, vlastnili statky, hospodařili. Češi byli v Kounově v menšině. Dalším prvkem byly židovské rodiny. Převážně mluvily německy. Německé děti chodily do školy, české se učily v provizoriu. Tři národnostní skupiny se členily i horizontálně. Čeští domkáři, dělníci, rolníci, sedláci a statkáři, němečtí podnikatelé a statkáři, židé zrovna tak. V opukových domech s chmelnicí za humny žily i rodiny smíšené… Vzduch a výdech, láska i strach, jak jde život.

Přísun horníků k uhelným slojím přinesl vzmach obyvatelstva. Zlomem byl vzestup české menšiny, stavba reprezentativní školy, fungování Sokola. Nastal čas podnikání a investic. Přelom století znamenal pro Kounov nádech. Pak přišly dvě hrozné války. Žíznivé kamení, bílá opuka, černá a bílá…

1988

Stoupám s babičkou od mutějovického nádraží na Rovina. Krok po kroku se drápeme na náhorní plošinu nad Kounovem. Babička kačenčí chůzí nemocných nohou ztěžka zdolává svah. V Kounově se narodila, vracíme se sem pravidelně na hřbitov. Nádech, výdech, krok, krok, nádech, výdech, houpeme se do rytmu, s vervou mávám silonkou s květinami. „Nemávej s tím, nebo to umlátíš…“

„Proč sem lezeme, babi?!“

„Tady jsou Rovina, nahoře… když jsem byla v Kounově ve škole, pan učitel nás sem vodil, objevil tu řady kamenů…“

V lesním podrostu občas objevím kamenný pahorek. Žádné „řady“ tady nevidím a trochu babičku podezírám, že mě tahá za nos. Mnohem větší radost mám z bílého hříbku, ty z lesů kolem Rakovníka vůbec neznám.

Jdeme pomalu lesem po rovném hřbetu opukového hada. Ro – vi – na, ro – vi – na, šeptám si.

„A tam dál, tam je na úbočí kaplička… tam už dneska nestihneme… pojď, musíme nějak sejít na hřbitov,“ popaměti hledá cestu z kopce ke Kounovu. U kapličky byly poutě, na to babi ráda vzpomíná.

Prodereme se houštím k jakýmsi haldám. „Vidíš …tady kolem hnali Němce.“ Vytřeštím oči a polknu. „Jaký Němce? Jako za války?“ „Při odsunu. Na zádech měli hákenkrajc a v rukou nesli závaží. Hnali je a křičeli, ať jdou do rajchu. Většina jich hajlovala celou válku. Kdo je hnal? Místní ne, to jen několik lidí, spíš přišli cizí soudci,“ usměje se smutně babička Anna. „Byla těžká doba. Stalo se moc zlého. Lidi nevěděli, jak dál žít pohromadě…už to asi nemohli umět.“

Hřbitov nad Kounovem. Ten hřbitov obroubený opukovou zdí má mohutnou dřevěnou bránu a vedle ní z každé strany jeden jírovec. V květnu mají tisíce bělostných svícnů, na podzim vždy zpět na vlak vláčíme silonku plnou lesklých kaštanů. Většina starých hrobů s velkými stříbrnými písmeny je zarostlá zimostrázem. Kamenní andílci střeží osleplé porcelánové oválky portrétek. Kolem neznámého dědečka s mocnářskými licousy se na smaltované destičce vinou pomněnky. Sem se jdu vždycky podívat. Německé rovy. Luštím písmena. Naše hroby obkládáme na zimu chvojím, dětský hrobeček je přikrytý huňatou peřinou stříbrného smrku. Světlovlasý chlapeček na oválku má pletenou čepici.

„Tu jsem mu pletla já,“ připomene mi babička.

Toníček byl babičky mladší bratr. Na konci války mu byly čtyři roky a onemocněl záškrtem. Doma mu nemohli ulevit, ležel tedy v nemocnici v Žatci. Když se blížili Vlasovci, Němci opouštěli město. Personál a sestřičky z nemocnice odcházeli od nemocných. Bylo potřeba pro Toníčka zajet. Babičce bylo šestnáct let, malého brášku bezmezně milovala a na nebezpečnou cestu se vydala s tatínkem Antonínem.

„Jeli jsme tam vlakem a zpátky nás pak vzal známý s vozem. Ještě před Kounovem nám chlapeček zemřel v náručí.“ Odmlčí se a zadívá se přes zídku na Rovina.

Jistojistě vím, že tenhle okamžik byl nejtěžší v jejím životě. Životní zlom v nejkrásnějším dívčím čase, v květnu, kdy skončila válka a jírovce nesly tisíce bělostných svícínků.

Radost a pak hrůza. Štkající Antonín drží Toníčka. Bezmoc, nádech, výdech. Koně se houpavě blíží k domovu.

Nešlo se jednou nezeptat, proč prababička Františka nejela pro Toníčka s manželem sama. Snad zůstala doma s prostřední dcerkou Alenkou, ve vsi už bylo také nepřehledno a rušno. Cítím z mnoha vyprávění a náznaků, že prababička Františka žila celou válku v hlubokém smutku, paralyzována obavami z konců toho všeho… Vzala si totiž Čecha jako poleno, Sokola a výpravčího od Přeštic. Porodila mu Annu, Alenku a Toníčka. Žili v Sudetech. A Františka sama byla poloviční Němka.

2018

Stoupám se školními dětmi od mutějovického nádraží na Rovina.

Ro – vi – na. Ro – vi – na. É – be – ne, é – be – ne, říkám si. Do nebe, do nebe…

Děti skáčou přes kameny, průseky v lese jasně vyrýsovaly více než deset řad snad keltských, snad menhirů. Cesta je značená, u altánu si opečeme špekáčky. Výlet končíme u Vojtěcha, mocného přímluvce. Vyprosil žíznivému kraji vodu. Kdysi zdevastovaná kaple má už pár let žlutý kabátek. Světec ve štítě kyne na pozdrav. Stará poutní cesta je lemována alejí mladých stromků. V květnu má listí jasně zelenou barvu, doslova září. Nádech, říkám si.

Najdi sám sebe, stojí na novodobém pomníčku u cesty. Děti se fotí. Slyším hurónský smích. Přišly už i na nápis z druhé strany kamene.

Téměř v ose cesty je vidět hřbitov lemovaný světlou zídkou. Kvetou kaštany. Macešky jsem v sobotu zalila. To jsme si kdysi slíbily.

12 5 2018 obr1

Kounovský hřbitov. Foto: Zuzana Gellrichová. 

12 5 2018 obr2

Kounovský hřbitov. Foto: Zuzana Gellrichová.

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1