TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
co-se-lidu-libilo
Ricardo Ponce. výřez. taringa.net

Co se lidu líbilo

Druhá světová válka měla titul boje proti fašismu. Slavným jejím výsledkem bylo, že byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem. Zmateným jejím výsledkem bylo, že nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazývá.

Ferdinand Peroutka

Fašismus coby radikální lidová revoluce
Chceme-li komunistické Československo označit za fašistický stát, musíme si nejdříve vyjasnit, co je myšleno pod pojmem fašismus, protože definice tohoto fenoménu, která by byla obecně přijímaná, neexistuje.

Pokud nebudeme považovat fašismus na prvním místě za ideologii („ideologie“ fašismu je značně mlhavá, a pokud Benito Mussolini tvrdil, že fašismus není světonázor, ale „čin“, nebyl to z jeho strany pouhý projev obvyklého „fanfarónství“1) nebo jej vztahovat ke konkrétnímu politickému hnutí (i když Fasci italiani di combattimento jsou v mnohém ohledu považovány za prototyp fašismu, tak nutno říct, že v porovnání s totalitními hnutími – hitlerismem, stalinismem či maoismem – za „fašistickým ideálem“ notně zaostaly), zbývá nám jako relevantní znak fašismu forma vlády či spíše „politický styl“. O ty půjde v této práci především, ačkoli ideologické motivy vůbec nezůstanou stranou – naopak, jsou mnohdy svorníkem fenoménů, které se na první pohled mohou jevit protichůdně.

Fašismus se po první světové válce zrodil jako zcela nový druh vlády, usilující nejen o přeměnu společnosti podle totalitního ideálu v jednu nerozlišitelnou masu (každá odlišnost je pro fašismus přímo „existenciální“ – a v tom i existenční – problém), ale vůbec o změnu „údělu“ samotného člověka a jeho bytí. Rozhodující pro fašismus je aktivistický politický styl, který je radikálně revoluční v porovnání se všemi dosavadními formami vlády založenými na omezení či usměrnění lidské společnosti. Na rozdíl od nich se fašismus nesnaží nejradikálnější lidové představy oslabovat, ale naopak je sám popichuje k extrému, který pak využívá jako nástroj vlády a přeměny společnosti. Oproti tradiční kultuře, která se snaží lidskou duši kultivovat, fašismus v člověku naopak vyhledává jeho nejproblematičtější stránky, které pomocí rozsáhlé a mnohostranné indoktrinace, pomocí výchovy, plošné a permanentní propagandy legitimuje a kanonizuje se záměrem využít je jednak k radikalizaci a jednak k destrukci dosavadní společnosti a jejích hodnot. Fašismus záměrně překračuje všechny meze, zákony, ústavní a veřejné instituce, převrací morální hodnoty, kulturní zvyklosti, tradice, odmítá institucionalizované náboženství2 – vše, co podle něj omezuje „titánství“ člověka a lidského kolektivu na jeho cestě ke zcela novému světu, založenému na radikálně odlišných zásadách nového člověka jednou provždy osvobozeného od dědictví židovsko-křesťanského otroctví, ze všech pout minulosti i skutečnosti.3 Děsivá intelektuální proměna, která se odehrála v polovině minulého století, spočívala v odmítání vidět nebo přijímat cokoli, ‚jak to je‘, a v důsledné interpretaci všeho jako stupně nějakého dalšího vývoje, napsala Hannah Arendtová ve svém slavném Původu totalitarismu.4 Vidět člověka takový, jaký je – to je základ pro odmítnutí jakéhokoli druhu totalitního sektářství, jehož podstatou je postpubertální vzpoura proti skutečnosti, proti mentální zralosti.

Fašistická aktivistická forma vlády se vylíhla z apokalypsy první světové války a z idejí postosvícenské Evropy ve třech – pokud zůstaneme na starém kontinentě – „základních“ formách (sovětský komunismus a jeho východoevropské odnože, italský fašismus, německý nacismus), víceméně autonomních, i když jednotlivá hnutí na sebe reagovala, vzájemně se inspirovala a zároveň se proti sobě ostře (v rámci „konkurenčního boje“) vyhraňovala.5 Všechna se představovala jako radikální lidové hnutí, které bylo antiaristokratické (nejen v sociálním, ale i – či především – v kulturním smyslu), proticírkevní, protiliberální nebo protikapitalistické.6 Fašismus byla lidová vzpoura proti „trůnu a oltáři“, která nabyla dosud netušených monstrózních rysů. Chtěla zničit starý svět, hleděla do budoucnosti a neváhala být extrémně radikální.7 Svou lidovostí a radikalitou, překračující vše dosud myslitelné, odmítající dosavadní „světský“ (tj. prohnilý, zkažený, zkorumpovaný…) společenský řád, se blížila fanatickým středověkým náboženským sektám8 a sama také pěstovala vlastní pseudonáboženský kult se zbožněnými vůdci, s posvátnými formulemi a rituály, věroučnými dogmaty, soudy s heretiky, stranickými poutěmi, vlastními svátky a vlastními mučedníky, přičemž dějiny hnutí byly pojímány v „sakrálním“ smyslu cesty vyvolených (prozřevších) ke spáse.9 Ačkoli operovala s extrémními „lidovými“ představami a prezentovala se jako vůle či hlas lidu, byla uskutečňována vrstvou profesionálních revolucionářů-ideologů a nebyla výrazem spontánní lidové aktivity.10

Na rozdíl od tradičních diktatur či autoritativních režimů, které chtějí zachovat status quo, obracejí se k minulosti, jsou protilidové, omezením politických svobod a využíváním policejního režimu se snaží uchovat dosavadní ekonomické, společenské, náboženské struktury a převést tak zemi přes krizové období, fašistické režimy dosavadní svět i jeho minulost zavrhují (je jednou provždy daná, zpětně radikalizovat se dá jen v teoretické rovině) a hledí do budoucnosti, která je otevřená pro radikální přeměnu. Z toho důvodu usilují o zničení stávajícího systému, který jim brání v uskutečnění vize nové společnosti, „tisícileté říše“ v tomto čase a na této zemi, založené na soudružství či kamarádství, zbavené egoismu kapitalistického řádu, kde vše určují peníze. K tomu účelu hnutí mobilizovala lidové masy. Fašistická hnutí nebyla reakcí, ale akcí. Byla extrémně revoluční. Fašismus je nový politický fenomén diametrálně odlišný od všech dosavadních autoritativních režimů, které jsou vždy „reakční“.11

Fašismus je na jedné straně širší a na druhé straně užší pojem než totalita. Širší v tom smyslu, že všechny totalitní státy jsou založeny na výše uvedeném fašistickém aktivistickém politickém stylu,12 ale ne všechny fašistické státy musely být automaticky totalitní (právě fašistickou Itálii někteří autoři za totalitu nepovažují). Omezenější pak v tom smyslu, že totalitní hnutí „rámec“ fašismu v mnoha ohledech překročila, umocnila jej, samotný extrém přivedla k extrému tím, že jej zrevolucionalizovala a uvedla do praxe – byla jakousi revolucí revoluce a Hitler a Stalin v tom byli druhou mocninou Mussoliniho.13

Následující text je rozdělen do dvou částí. První část je věnována projevům onoho fašistického aktivismu především v rámci totalitních hnutí, německého nacismu a stalinského komunismu, fenoménům, které byly fašistickému aktivistickému stylu vlastní nebo je fašistická hnutí využívala jako vhodné nástroje pro mobilizaci mas a svých stoupenců v rámci fašistické revoluce: nacionalismus, socialismus, propaganda, lid, národ, národní zrada, národní očista, stát, válka, boj, půda, beztřídní či organická společnost, absolutní demokracie jako výraz ničím neomezené „lidové vůle“, kterou reprezentuje vůdce, vztah k sociální demokracii jako politické konkurenci mezi proletáři, antikapitalismus, revoluce, reakce, antimarxismus a jeho komunistická obdoba antifašismus, nový člověk.

V druhé části textu půjde o srovnání jednotlivých aspektů fašistického aktivistického stylu s vývojem po druhé světové válce v Československu, s komunizujícím a prosovětským režimem Národní fronty, který po únoru 1948 přešel v komunistickou totalitu. Vztáhnout poválečný vývoj v Československu k modelu fašistického politického aktivismu, „zevropeizovat“ jej, nám může pomoci pochopit tehdejší události lépe než je vysvětlovat pouze z roviny komunismu nebo komunistického nástupu, neřku-li pokládat je za jakousi pouhou reakci na válečné události: často uměle stavěná protikladnost či dichotomie mezi komunismem a fašismem (komunismem a nacismem), „německým“ fašismem a „českým“ antifašismem nám nejen omezuje, ale často i zakrývá pohled na druhovou podobnost poválečného vývoje v Československu s fenoménem ideologických masových hnutí, která se zrodila v Evropě po první světové válce.

Vztažením komunistického Československa k fenoménu fašismu zároveň neodmítám tvrzení, že tento režim byl rovněž totalitní – takovou diskusi ponechávám stranou, neboť je pro účel této práce irelevantní.14

Dobové meze
Revoluční utopie fašistických režimů ovšem narážela na meze prostředí, ve kterých se zrodila – společenské, kulturní, historické, ale třeba i geografické. Jak ruským bolševikům, tak italským fašistům či německým nacistům bylo nutno – aspoň v první fázi – hrát na hřišti, které bylo v Evropě vykolíkováno minimálně od doby Francouzské revoluce.

Určujícími politickými směry, s jejichž pomocí se evropská společnost osvobozovala z pout starých režimů, se staly nacionalismus a socialismus. Fašismus je umocnil tím, že tyto proti sobě či vedle sebe dosud stojící fenomény spojil dohromady. Jestliže se politické strany po první světové válce pohybovaly na hrací ploše vymezené dvěma souřadnicemi, z nichž jedna byla nacionalismus a druhá socialismus, fašistická hnutí k tomuto víceméně statickému hracímu plánu přidala ještě třetí osu, která jim umožnila takto vymezenou hrací plochu volně překračovat a poskytovala jim neobyčejnou dynamiku. Ta ve svých extrémních polohách (nacismus za druhé světové války, stalinistický Sovětský svaz; mimo Evropu Maova Čína Velkého skoku a kulturní revoluce, pokus o čistý marxismus kambodžského režimu Rudých Khmerů či dnes stalinistický režim Severní Koreje) jako by získávala další dimenzi, vymykající se dosavadní lidské zkušenosti, překračující dosud myslitelné.

Právě tato ničím (nacionalismem ani socialismem) neomezená dynamika je zdrojem všech potíží, které se vynořují při popisu fenoménů fašismu, nacismu, komunismu a při klasifikaci a komparaci režimů založených na fašistickém aktivistickém politickém stylu, včetně jejich spojení s nacionalismem a socialismem.15

Obtíž spočívá rovněž v tom, že režimy, které se označovaly či byly označovány jako fašistické nebo komunistické, se nevyvíjely, jak už bylo řečeno, v laboratorně čistém prostředí, ale v místě (a čase) a v určité společnosti, za okolností, které byly předem dané, a chtě nechtě na ně musely brát ohled, přičemž v určitém období kladly víc důraz na socialismus, jindy na nacionalismus, někdy se jevily být více levicové, jindy směřující k pravici, z období, kdy vypadaly jako „běžné“ diktatury, přecházely k totalitní praxi a pak zase naopak, někdy se k sobě přibližovaly, jindy oddalovaly, spojovaly se či proti sobě bojovaly. Přitom je nutno mít na paměti, že „reálná politika“ fašistických hnutí nebyla pouhou reakcí na vývoj událostí, ale zároveň byla i zastíracím manévrem nejen vůči protivníkům, ale také vůči obětem nebo těm, které hnutí chtěla využít či zneužít, ať už to byli kapitalisté, dělníci, celé národy nebo i vlastní stoupenci. A především byla motivována ideologicky, což často skutečnost převracelo zcela na hlavu.

Propaganda jako součást demokratického diskursu
Nebyla to jen sama masová hnutí, která předstírala, co nejsou, a maskovala svou podstatu a cíle. Celá diskuse o jejich povaze byla od začátku silně poznamenána – a dosud je – politikou a ideologií. Mohli za to nejen autoři inklinující k marxismu, odmítající z ideologických pozic komparaci fašismu (nacismu) s komunismem, ale i badatelé z liberálního tábora, obdobně si odmítající připustit, že fašistická hnutí čerpala svůj ideový background z myšlenkového kvasu 19. století, doby všestranné „liberalizace“, „jara“ národů i samotného člověka osvobozeného z pout autoritářství, od dosavadních náboženských, společenských a politických omezení – z myšlenkového kvasu, na kterém je založena celá moderní Evropa.16

Schéma, které staví komunismus a fašismus, respektive nacismus, do nesmiřitelného protikladu, bylo de facto převzato z ideologické výbavy obou hnutí a od počátku mělo spíše politický než politologický ráz. Vycházelo z propagandy obou hnutí, která negativní obraz toho druhého shodně používala k vlastní společenské legitimizaci a oslovení té části společnosti, kterou chtěla obrazem nepřítele vystrašit, aby pak o to lépe mohla vystupovat v roli ochránce před fašistickým, respektive komunistickým nebezpečím.17 Skutečnost, že se fašismus stavěl být antimarxistický a komunismus antifašistický, nezakládala nějakou zvláštní kvalitu, která by snad měla být pro obě hnutí určující, jak to pro fašismus a nacismus nárokoval ve svých pracích Ernst Nolte.18

Vzájemná rivalita těchto svébytných hnutí naopak vytvářela mezi nimi určitý druh spříseženství, jak ho známe z kriminálního prostředí: když jde jeden uliční gang nemilosrdně „po krku“ gangu konkurenčnímu, neznamená to, že stojí na straně zákona proti zločinu, ale chce získat celý zločinný „byznys“ pro sebe, stejně jako gang konkurenční. Jakmile by však mělo jít o válku proti většinové společnosti, „na smrt“ znepřátelené gangy se vždy spojí. I když se nakonec nacisté s komunisty do sebe zakousli, Hitler se Stalinem se nikdy nepřestali respektovat a jejich spříseženství proti otevřené společnosti svým způsobem přečkalo i rok 1945. Hitler byl sice mrtev, ale Stalin ve „společném“ boji pokračoval dál, využívav k vymýtání kapitalistického ďábla obraz svého soudruha z let 1939-1941: s počátkem studené války podle Moskvy fašisté nebyli Hitlerovi pohrobci, ale naopak ti, kteří nad nimi zvítězili: de Gaulle a Eisenhower. Hitler by je označil za židobolševiky.

Podobně jako Nolte „ospravedlňoval“ fašismus tím, že jeho vznik podmínil komunismem, autoři ovlivnění marxismem představují komunismus jako autentické antifašistické hnutí.19 Zatímco Nolteho teorie je víceméně osamocená a především v autorově rodném Německu vyvolala prudké reakce,20 omlouvání komunismu jeho „antifašismem“ bylo a dodnes je běžnou součástí diskursu západní publicistiky i vědy, ačkoli komunisté od počátku využívali antifašismus jako jednu ze strategií třídního boje, jehož ostří nebylo zaměřeno proti fašistům, ale proti „buržoazii“.

V rámci výše uvedeného se někteří autoři snažili komunismus ospravedlnit tvrzením, že Stalin původně správnou ideu komunismu znetvořil. Shodovali se tak s pronacistickými protektorátními sovětology, kteří museli velmi opatrně přistupovat ke kritice sovětského systému jako systému totalitního, protože by se tím nevyhnuli srovnání s třetí říší. Na to poukázal Toman Brod: …vycházeli z předpokladu, že totalitní, respektive – jejich slovy řečeno – disciplinovaný, jednotně řízený stát, stát dokonce socialistický, podle „národního“ německého vzoru přirozeně, je nejlepší nebo aspoň přijatelnou alternativou také pro české obecenství, kdežto v Sovětském svazu jde o hrůznou karikaturu jak ukázněnosti, tak i socialismu a koneckonců veškeré státní praxe.21

Hlubší reflexi komunismu zprvu bránil především vývoj během druhé světové války, kdy se komunistický Sovětský svaz stal posléze spojencem Západu v boji na život a na smrt s nacismem, poté co byl sám svým sokem v uskutečnění vize zcela nové společnosti napaden, a nakonec byl i rozhodujícím strůjcem porážky hitlerovského Německa. Západ zprvu odmítal uznat či si připustit, že se Sovětským svazem nebojují za stejnou věc. Vítězství Sovětů nad nacismem bylo nejen imponující, ale také zavazující, což působilo dál i v době studené války, kdy Západ nazřel, že se hluboce mýlil s možností poválečného vývoje směrem k demokracii v SSSR. Pro levicové aktivisty ovšem zůstala Moskva po pádu nacismu jedinou věrohodnou alternativou vůči nenáviděnému kapitalistickému systému.

K tomu přistupovala též reálpolitika, usilující ve druhé polovině 20. století o modus vivendi se sovětskou atomovou velmocí, a Západ nakonec ocenil i pokojný ráz rozpadu sovětského impéria: zatímco nacismus byl ve válce, která měla totální charakter, totálně, bezpodmínečně poražen, nacistický stát přestal existovat ze dne na den, jeho struktura byla demontována a země prošla cílenou denacifikací a demokratizací, komunistické impérium, dlouhodobě vystavené kulturnímu, ekonomickému a politickému tlaku Západu, se rozpadlo samo – neschopné dále překlenovat vnitřní rozpory, uštvané při neustálých pokusech ve všech možných i nemožných ukazatelích dohnat Západ (na jeho „předehnání“, jak to kdysi vytyčil sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov, už nebylo ani pomyšlení), vysílené závody ve zbrojení nepřežilo pokus o reformu a navzdory analýzám téměř všech západních sovětologů, politologů, historiků či politických filosofů se zhroutilo jako domeček z karet.22

Za neschopností většiny západních politologů nazřít sovětskou realitu může bezpochyby do značné míry sovětská propaganda, kterou tito vědci nekriticky přejímali, což je ovšem tristní předpoklad, zpochybňující schopnost sociálních věd nahlédnout ideologickému režimu pod pokličku.23

Víceméně pokojný, nekrvavý konec komunistického impéria nejen zabránil nějakému radikálnímu zúčtování s komunismem, ale stejně tak v novém systému napomohl etablování komunistických či s komunismem svázaných ekonomických, společenských i politických elit, které z pochopitelných důvodů neměly zájem na hlubší reflexi komunistické minulosti. A společenští vědci, kteří sami měli máslo na hlavě, jim v tom ochotně vyšli vstříc.24

Nejsou to ovšem jen staré struktury nebo konformní společenští vědci, kteří se něčemu podobnému brání. V současné době ožívá levicové myšlení, živené protikapitalistickým entusiasmem, které má snahu komunismus vyviňovat podle hesla nepřítel mého nepřítele je můj přítel (viz Velký kormidelník Mao: Všechno, proti čemu nepřítel bojuje, musíme podporovat, a proti všemu, co nepřítel podporuje, musíme bojovat) a tvrdí, že je třeba komunistickou stranu považovat za legitimní součást demokracie a vtáhnout ji do „systému“. Opakuje se tak situace ze šedesátých let minulého století, kdy nemalá část západních intelektuálů si – v odporu proti kapitalismu – „byla jista“, že komunismus se přibližuje demokracii, a veškeré kritické hlasy, zpochybňující opodstatněnost takového názoru, který nelze podložit žádnými relevantními fakty a je ideologicky podbarven, byly napadány a zesměšňovány jako nedemokratické v duchu staré komunistické strategie, která demokratický antikomunismus označovala za fašismus.

Jako výsměch názorům těchto antikapitalistických „idealistů“ by se mohl jevit vývoj po roce 1989, kdy se gros komunistických elit kapitalizovalo. Z řady komunistů se přes noc stali bezohlední kapitalisté, kteří při svém podnikání využívají bez skrupulí mafiánské metody, jako struktury bývalé KGB v Rusku (přímo modelový je v tomto ohledu nelegální obchod se zbraněmi, drogami etc. ve Federální službou kontrolovaném Podněstří), nemluvě o čínském systému, který lze – v protikladu k západnímu „kapitalistickému“ modelu sociálního státu – označit za otrokářský, a to včetně otrocké dětské práce. Na místo dosud proklamovaného „internacionalismu“ začali vzývat nacionalismus a šovinismus, který místy přerostl v ozbrojené konflikty i v regulérní válku (viz národnostní válka v bývalé Jugoslávii, kterou vyvolaly bývalé komunistické elity). Bez sebemenšího zaváhání přešli komunisté ve východní Evropě otevřeně na ty pozice, které marxistická levice vždy připisovala fašismu. Fašismus byl ve skutečnosti integrální součástí všech poválečných tzv. lidových demokracií. Marxista Egon Bondy to věděl už koncem čtyřicátých let, ovšem ne jako politolog, ale jako básník.25

(Pokračování)

Ukázka z knihy P. Placáka Gottwaldovo Československo jako fašistický stát

https://www.kosmas.cz/knihy/205693/gottwaldovo-ceskoslovensko-jako-fasisticky-stat/

1

 K tomu britský politolog Anrew Heywood: Fašismus byl hnutím více než čímkoli jiným a jeho přední ideologové Hitler a Mussolini byli v podstatě propagandisté, kteří se o ideje a teorie zajímali jen do té míry, pokud byly schopny vyvolat emocionální reakce a probudit masy k činům. HEYWOOD, Andrew: Politické ideologie. Victoria Publishing, Praha 1994, s. 165.

2

 K tomu Mussolini: fašismus nechce přeměniti formy lidského života, nýbrž jeho obsah, člověka, charakter, víru. MUSSOLINI, Benito: Řeči o Italii a fašismu. Plamja, Praha 1935, s. 199.

3

 Zakladatel teroristického státu V. I. Lenin napsal v článku „O historii otázky diktatury“: Diktatura neznamená nic jiného než moc naprosto neomezenou jakýmikoli zákony, absolutně nestísněnou směrnicemi a založenou na přímém uplatnění síly. Revoluční lid vytváří své vlastí soudy a tresty, uplatňuje moc, vytváří nový revoluční zákon. Cit. dle VOLKOGONOV, Dmitrij: Lenin, počátek teroru. Dialog, Liberec 1996, s. 198. – Lenin měl na mysli diktaturu proletariátu a přitom (či právě proto) vyřkl přesnou definici fašismu, fašistického způsobu vlády.

4

 ARENDTOVÁ, Hannah: Původ totalitarismu, Oikoymenh, Praha 1996, str. 626.

5

 Srovnej dobový „socializující“ pohled na fašismus italského spisovatele a politika, komunisty, který odsoudil stalinismus, Ignazia Siloneho: Fašismus povstal bezprostředně po válce v kapitalistických zemích s relativně slabými ekonomickými strukturami, kde byla výstavba jednotného národního státu ještě nová a bez tradice zakořeněné v masách, kde byl silný vliv dělnického hnutí a celá sociální stavba se od základů po špičku otřásala. […] V Itálii se první fašistické skupiny rekrutovaly na jedné straně z krizí ponížené střední třídy, která se vzbouřila proti tradičním partajím a institucím, na druhé straně z vrstev ve svých revolučních nadějích zklamaných proletářů, kteří se vzbouřili proti dělnickým partajím. To je skutečnost, o které už nemůže být sporu. SILONE, Ignazio: Der Fascismus. Seine Entstehung und seine Entwicklung. Europa-Verlag, Zürich 1934, s. 279–281. – A k tomu „konzervativní“ pohled JUDr. Jana Kaprase ml. ze stejné doby: Fašismus je v prvé řadě hnutím nacionalistickým, aktivistickým a antiindividualistickým. Jako další znak jeho filosofického podkladu můžeme uvésti spiritualismus, neboť fašistická ideologie staví ducha nad hmotu… KAPRAS, Jan ml.: Fašismus. Nakladatelství L. Mazáče, 1936, s. 255. – I když každý si všímal na fašismu toho „svého“, je zřejmé, že „pravičák“ Kapras s ním měl ze svého hlediska „větší“ problém než „levičák“ Silone (větší ve smyslu pochopení tohoto fenoménu).

6

 K tomu Renzo de Felice: Chceme-li najít vůdčí linii spojující tři evropské totalitní režimy, linii, která je zároveň vzorcem výkladu, je třeba ji hledat v postoji k buržoasii. […] Antiburžoasní polemika ve fašismu není polemikou původu vendejského nebo sanfedistického, ale má od počátku demokratický charakter, má základ v mase, v lidovém konsensu a dostává se do sporu s těmi aspekty společnosti a liberální politiky, které v přímém používání demokratické metody spatřovaly jedno z největších nebezpečí pro stabilitu politických institucí 19. století. FELICE, Renzo de: Síla nepředvídaného. In: Komunismus a fašismus, Miroslav Novák (ed.), ISE, Praha 2002, s. 44. – Na nebezpečí ohrožení institucí zajišťujících svobody jednotlivce „lidovým konsensem“ poukázal již v 1. polovině 19. století Alexis de Tocqueville.

7

 Známý britsko-německý liberální sociolog Ralf Dahrendorf „lidovost“ fašismu (totality) domyslel do konce: Jestliže je pravda, že nacistický režim musel kvůli potřebě etablování svého totalitního panství rozvinout sociální revoluci, pak je možno odpor proti [nacistickému – pozn. aut.] režimu označit za kontrarevoluční. […] Zatímco nacistická sociální revoluce získala vliv skrz prosazení totalitárních forem, a tím současně budovala základy liberální modernity, lze kontrarevoluci chápat jako vzpouru tradice, a tím také antiliberalismu a autoritářství, které doznívají z minulosti. DAHRENDORF, Ralf: Gesellschaft und Demokratie in Deutschland. R. Piper & Co. Verlag, München 1965, s. 442. – Podobně jako s „liberalismem“ totality je to i s její „demokratičností“. O tom viz dále.

8

 J. L. Talmon k tomu trefně podotýká: Koexistence liberální demokracie a revolučního mesianismu v moderní době může být oprávněně srovnávána se vztahem mezi oficiální církví a eschatologickým revolučním proudem v rámci  křesťanství v průběhu náboženské éry. TALMON, Jacob Leib: O původu totalitní demokracie. Politická teorie za Francouzské revoluce a po ní. Sociologické nakladatelství, Praha 1998, s. 22. – O podobnosti moderních totalitních hnutí se starověkým, středověkým a novověkým sektářstvím viz VOEGELIN, Eric: Kouzlo extrému. Revolta proti rozumu a skutečnosti. Mladá fronta, Praha 2000.

9

 K tomu viz GURIAN, Waldemar: Totalitarianism as Political Religion. In: FRIEDRICH, Carl J. (ed.): Totalitarianism. Grosset & Dunlap, New York 1964, s. 120–129. – W. Gurian byl k pochopení nacismu a komunismu přímo předurčen: byl to německo-americký politicky myslitel, profesor University of Notre Dame, katolický konvertita židovského původu, narozený v Rusku, který před nacisty prchl do USA. O jeho intelektuální schopnostech, včetně autonomního úsudku, svědčí fakt, že ač pronásledovaný nacisty a navzdory nacistické propagandě, která veškeré kritiky SSSR dopředu znevěrohodňovala, vydal už v roce 1935 práci Bolschewismus als Weltgefahr. ve které nacismus porovnával s komunismem.

10

 K tomu viz C. W. Cassinelli: Revoluce totálního revolucionáře se bude lišit od buržoazní revoluce a od všech ostatních předcházejících sociálních revolucí, protože je uskutečněna spíše „shora“ než „zdola“, to znamená, že namísto toho, aby nějakým způsobem vycházela ze stávající společnosti a byla podporována částmi populace staré společnosti, nová společnost totálního revolucionáře bude uskutečněna pouze jeho vlastními činy. CASSINELLI, C. W.: Total Revolution. A Comparative Study of Germany under Hitler, the Soviet Union under Stalin and China under Mao. Clio Books, Oxford 1976, s. 5.

11

 Dnes už je známo, že zde jsou republiky hluboce reakční a absolutistické, a monarchie, jež přijímají nejodvážnější politické a sociální experimenty. MUSSOLINI, Benito: Řeči o Italii a fašismu…, s. 206. – Monarchií má Mussolini pochopitelně na mysli Itálii, kde fašisté vedle své vlády nechali „panovat“ krále. Proti „pokrokovému“ italskému státu označuje duce tradiční diktatury za reakční režimy, podobně jako komunisté. Jinak byla italská „konstituční monarchie“ dokonalá fikce a sám Mussolini byl antimonarchista.

12

 Mussolini viděl hlavní zdroj síly fašismu v lidu: Národ existuje, pokud je lidem. Lid vzestupuje, je-li početný, pracovitý, spořádaný. Moc je výslednicí tohoto osudového trojčlenu! Tamtéž, s. 197. – Nacisté ovšem universalitu fašistické gnose omezili rasovým principem, komunisté sociálně.

13

 Otázku korporativismu, který je zejména ve starších textech představován jako určující rys italského typu fašismu, neřeším – fašismus byl především politický fenomén, jemuž byly všechny ostatní oblasti včetně ekonomiky podřízeny, a nebyly tedy pro něj určující. Korporativismus byl výrazem politické vůle a kontroly režimu, který jinak neměl v otázce ekonomiky příliš jasno. Italský exilový politik a novinář Andrea Rossi to viděl přesně: Ve fašismu stát nenahrazuje prostě soukromé kapitalisty jakožto organizátory národního hospodářství, nýbrž hlavně jim vnucuje svůj politický plán. Vlastní doména fašismu jest doména moci a ne doména zisku. ROSSI, A.: Pochod na Řím. Mussoliniho cesta k moci. Fr. Borový, Praha 1938, s. 370.

14

 Někteří tuzemští autoři v diskusi nad pojmem totalitní, a to včetně historiků či politologů, ve snaze obhájit éru normalizace jako dobu, kdy politicky motivované násilí bylo minimální, vykládají totalitu ve smyslu jakési umocněné diktatury a znásobené represe. To je ovšem nesmysl – násilí a násilné režimy procházejí celými lidskými dějinami a mnohé staré (a pochopitelně i současné) režimy se násilí dopouštěly (dopouštějí) v míře leckdy násobně větší než třeba Mussoliniho Itálie nebo i předválečné nacistické Německo, ačkoli s fašismem, natož s totalitou, neměly (nemají) nic společného.

15

 Termíny socialismus a nacionalismus jsou zvýrazněny kurzivou, pokud jsou užity ve smyslu, v jakém je používaly totalitní režimy: tedy jako nástroje totalitní politiky a propagandy, kdy byl jejich tradiční význam (tj. důraz na „hájení zájmů“ pracujících a na „sociálně spravedlivé“ uspořádání společnosti, respektive důraz na „zájmy“ národní pospolitosti) záměrně znejasňován a překračován či vůbec zcela popřen.

16

 Postosvícenské představy o dosud netušených možnostech transformace společnosti, idea společenského pokroku, přesvědčení o spáse světa skrze lid, národ, stát, člověka, společnost, kolektiv, které jsou „samy o sobě“, a tedy mírou všeho, spása jako sociálně politický cíl, zrození „ducha“ národa, teologizace „obyčejného člověka“, ospravedlnění prostého lidu, vyzdvihování lidových zvyků a umění proti úpadkové vysoké kultuře, kult racionalizace a účelnosti, stejně jako kult citovosti, svatořečení třídy, národa nebo státu jako náhrady za tradiční náboženství, která byla formou odcizení, dějiny jako vývoj směrem ke svobodě, víra v poznatelnost světa, spásnost vědy či ve spásnou sílu práce, čistá vůle jako princip rozumu, radikální racionalismus mísící se s radikálním iracionalismem, individuální stejně jako univerzální vědomí lidské rasy, zrození masového člověka… Základní přehled myšlenkových proudů 19. století viz HEER, Friedrich: Evropské duchovní dějiny. Vyšehrad, Praha 2000.

17

 Modelovým příkladem pro výše uvedené je Katyň. Poté, co Hitler napadl Sovětský svaz a nacisté odkryli masové hroby Sověty povražděných polských důstojníků v Katynském lese, použili tento zločin v propagandě proti SSSR. Naopak Moskva obvinila ze zločinu nacisty a požívala Katyň v propagandě proti Berlínu. Ani z jedné strany přitom pochopitelně nešlo o nějaké povražděné polské důstojníky, ale o to, jak legitimovat svou stranu před mezinárodní veřejností. Koneckonců se katyňský zločin odehrál v rámci nacisticko-sovětského paktu a podíl na něm měly obě strany, i když v tomto případě byl Berlín jen „spoluviník“. K tomu viz komunistická propagandistická brožurka s příznačným názvem: ZPRÁVA zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností, za kterých byli německými fašistickými vetřelci postříleni v Katynském lese zajatí polští důstojníci. Svoboda, Praha 1945.

18

 Fašismus je antimarxismus, který usiluje o zničení protivníka prostřednictvím vytvoření radikálně protikladné, a přesto blízké ideologie… NOLTE, Ernst: Fašismus ve své epoše. Argo, Praha 1998, s. 56. – Když Nolte ve své práci Tři fáze fašismu označuje fašismus za prodloužení francouzské kontrarevoluční tradice, argumentuje stejně jako bolševičtí agitátoři. K tomu podotýká Noël O´Sullivan: Toto vysvětlení původu fašismu je samozřejmě absurdní, protože reakční ideologie, na rozdíl od fašismu, nikdy nebyla ideologií aktivistickou; mobilizace mas by byla tím posledním, k čemu by směřovala. Celá filosofie vůle, skrytá za fašistickým ideálem, včetně odpovídajícího kultu činu, je zcela cizí reakční tradici, v níž je role lidské vůle při vytváření vlastního osudu zredukována na minimum. O´SULLIVAN, Noël: Fašismus. CDK, Brno 1995, s. 20.

19

 Eric Hobsbawm v tomto smyslu například tvrdí, že když Stalin nechal v roce 1943 rozpustit Kominternu, myslel to v rámci „antifašistického spojenectví“ vážně. Viz HOBSBAWM, Eric: Věk extrémů. Krátké 20. století 1914–1991. Argo, Praha 1998, s. 178. – Ve skutečnosti se z Kominterny stalo jedno z oddělení ÚV VKS(b) a Moskva svůj dozor nad komunistickými stranami naopak posílila.

20

 Viz tzv. Historikerstreit, spor německých intelektuálů o výklad totalitní minulosti, který v polovině osmdesátých let minulého století začal filosof Jürgen Habermas, když obvinil historiky Ernsta Nolteho a Andrease Hillgrubera z pozitivistického přístupu k výkladu nacistického režimu, který měl být podle něj apologetický. Ke sporu viz sborník polemických textů KÜHNL, Reinhard (ed.): Vergangenheit, die nicht vergeht. Die „Historiker-Debatte“. Dokumentation, Darstellung und Kritik. Pahl-Rugenstein Verlag GmbH, Köln 1987. Shrnutí viz například HAHNOVÁ, Eva: Německý spor o dějiny, problém Němců, nebo historiků? http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/German_history.html.

21

 BROD, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše 1938–1948. Československá cesta do sovětského područí. Academia, Praha 2002 (2. vyd.), s. 411 – Protikapitalisticky zaujatý aktivista tvrdí dodnes totéž jen s tím rozdílem, že ve Stalinově Sovětském svazu nešlo o „hrůznou“ karikaturu národního (nacionálního) socialismu, ale komunismu.

22

 Ještě v roce 1988 odmítl Paul Kennedy ve svém sociálněvědním bestselleru Vzestup a pád velmocí, že by snad Sovětský svaz stál před kolapsem, a jakoukoli možnost změny režimu v SSSR viděl jako vysoce nepravděpodobnou. Viz KENNEDY, Paul: Vzestup a pád velmocí. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996.

23

 Dnes se něco podobného děje s Čínou, o níž západní politologie, ekonomie a pochopitelně média hovoří s respektem, který – při pohledu na čínský růst HDP a v porovnání s krizemi sužovaným Západem – hraničí s obdivem, ačkoli „čínský ekonomický zázrak“, pochopitelný v rámci ekonomického uvolnění v dosud přísně ideologicky sešněrovaném hospodářství a v po všech stránkách zaostalé zemi, je pověstný útěk před problémy „dopředu“, zatímco vnitřní rozpory země se neustále prohlubují právě proto, že čínský systém, podřízený vůli strany, nedovolí krize, které jsou projevem zdravé ekonomiky (její ozdravné schopnosti).

24

 Některé země bývalého východního bloku nepřistoupily k reflexi komunistické minulosti vůbec (Rusko, Albánie), jiné jenom částečně a i v těch zemích, které se o to snaží (patří k nim také Česká republika), to jde více než klopotně. Je do nebe volající ostudou tuzemské historické obce, že za čtvrtstoletí, které uplynulo od pádu režimu, nebyla schopna vyprodukovat jedinou syntézu poválečné doby nebo aspoň dějin Komunistické strany Československa. Je to důsledek nejen neschopnosti či pohodlnosti, ale také z doby minulé přežívajícího opatrnictví a konformismu, jež autorům velí: hlavně nemít vlastní názor (veškerý historiografický provoz „vědeckých ústavů“ se tak soustřeďuje na „analýzy“ všeho možného i nemožného, které nenutí autora zaujmout stanovisko).

25

 Egon Bondy se v té době kamarádil s jedním z mála skutečně marxisticky vzdělaných tuzemských levicových autorů, literárním kritikem, historikem a novinářem Závišem Kalandrou, kterého ovšem komunisté ve třicátých letech vyloučili ze strany za kritiku moskevských procesů, celou válku prožil v nacistických koncentrácích, aby ho pak Gottwaldovo vedení KSČ nechalo v roce 1950 popravit spolu s Miladou Horákovou.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1