TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
k-cemu-je-odvaha
Radek Brož, nrpraha.cz

K čemu je odvaha

...proč potom státníci, o nichž se hovoří na předešlých stránkách, nejednali jinak? Nebylo to proto, že kladli zájem veřejnosti nad svůj vlastní? Naopak, bylo to právě proto, že milovali sebe samé, protože zájem každého z nich, aby si zachoval úctu před sebou samým, mu byl důležitější než obliba u druhých: protože touha získat si nebo zachovat si pověst čestného a odvážného člověka byla silnější než přání udržet se v úřadě; neboť jeho svědomí, osobni mravní úroveň, jeho počestnost nebo morálka, nazvěte to jak chcete, byly silnější než nátlak nesouhlasu veřejnosti; neboť jeho víra, že jeho postup je nejsprávnější a bude nakonec ospravedlněn, převýšila jeho obavu z pomsty veřejnosti.“

Vyjděme z tohoto citátu z poslední kapitoly „Profilů odvahy“ J. F. Kennedyho při uvažování o této pozoruhodné knize. Není divu, že první úvaha (recenze Jana Nedvěda v 6. čísle) byla věnována otázce odvahy a pravdy, neboť tato knížka je vskutku, i když se to tak na první pohled nemusí zdát a i když to sám autor v textu několikrát popírá, studií o tomto prastarém tématu. Máme však právo pojímat ji tak, jestliže Kennedy ji charakterizuje zcela odlišně (jako vylíčení odvahy požadované „od senátora, doporučujícího mocnému hněvu těch voličů, kteří rozhodují o jeho budoucnosti“) a jestliže dokonce říká o svých hrdinech: „ti všichni nestáli na jedné straně, ti všichni neměli pravdu?“ Klíčem k tomu je uvedený citát, který shrnuje problematiku a problematičnost Kennedyho východiska.

J. F. Kennedy tu polemizuje s oblíbeným předsudkem o ušlechtilých motivech význačných činů, zakořeněným svou negativní stránkou v obecném povědomí, které politiku chápe jako něco — eufemicky řečeno — nečistého, neřestného, a naopak odvozuje politické skutky napomáhající obecnému prospěchu z pohnutek vysloveně altruistických. V „Profilech odvahy“ se při popisování konkrétních událostí několikrát poukazuje na vratkost takové idylické iluze; ani u nás asi není třeba dokazovat, že je tomu skutečně tak. Velké činy oné politické odvahy, kterou Kennedy zachycuje v modelové situaci senátora postupujícího proti vůli vlastních voličů, jsou skutečně, jak se zdá, spíše než v altruismu zakotveny v „sebelásce“, v úctě k sobě samému, která převáží nad vším ostatním.

Ale právě toto potřebuje vysvětlení. Sebeláska, a konec konců i úcta k sobě samému — to jsou slova, která vzhledem k této odvaze nejsou příliš jasná. Proto, že lidé mají sami sebe rádi, chovají se všelijak a většinou jinak než odvážně — příliš odvahy obvykle není nejlepší cesta k hmotnému prospěchu osobnímu i k prospěchu rodiny, ani dosažení výhodného společenského postavení či k vysloužení veřejných poct. Podobné by to bylo s úctou „před sebou samým“, pokud bychom přistoupili na měřítka příliš obvyklá — služební kariéry, vážnosti veřejného postavení, nastřádaného majetku a dalších takových věcí. Sebeláska, úcta k sobě samému, tato slova nemohou sama o sobě umožnit pochopení společenské odvahy. Nevysvětlují-li nám však, proč senátor překonával strach a tím i sebelásku, musel mít nějaký jiný důvod.

Kennedy jich uvádí hned několik: svědomí, osobní mravní úroveň, počestnost, morálku, víru ve správnost zvoleného postupu. Všechny spočívají ve vyšší rovině než sebeláska; nevztahují se už pouze k „já“, nýbrž „já“ se jejich prostřednictvím vztahuje vždycky k něčemu dalšímu. Ale teprve zde se ukazuje, jakje taková odvaha ošidná věc.

Řekneme, že senátor jedná odvážně, protože mu to velelo jeho svědomí, avšak také loto jeho svědomí není zakleto v něm a izolováno od světa. Souvisí neobyčejně těsně s morálkou, s oněmi mravními příkazy, které jedinec — podle toho, jakou má „osobní mravní úroveň“ — vzali natolik za své, že už je nechápe jako něco vnějšího, nýbrž jako přirozené, či snad docela vrozené, dané zásady, jimiž se víceméně automaticky řídí. Jakmile je poruší, ozve se svědomí. „Nepokradeš“, zní prastarý příkaz — a na štěstí pro mnohé není tento příkaz „nevezmeš úplatků“, nicméně ten, kdo bere úplatky, beztak tuší, že nejen přestupuje zákon, ale že se i prohřešuje morálně. To se snadno může přihodit také senátorovi.

Avšak jakmile bychom si všímali činnosti senátora od doby, kdy byl zvolen, sledovali bychom zároveň, jak s nutností rozhodovat se (v tomto případě, řekněme, zda vzít či nevzít úplatek) se hlásí o slovo pravda. V jednom z minulých článků (Viníci tohoto světa, Tvář č. 5) jsem poukázal na vztah norem, mj. morálních k pravdě; tento vztah nespočívá v tom, že by v nich snad pravda byla nadobro fixována, nýbrž že ony se k ní upínají a poskytují zároveň při veškeré své relativitě základní měřítka pro posuzování pravdivosti a oprávněnosti jednání. Ovšem slouží nám (senátorovi) jako mnohem pevnější opora při rozhodování, co se dělat nemá; pokud nejsou příliš obecné (ale vlastně i tehdy), představují morální normy zejména systém zákazů, omezení a vytčení toho, co je nepatřičné.

Vrátíme-li se nyní k úvodnímu citátu z Kennedyho knihy, můžeme poukázat na vratkost vysvětlení, proč senátor odvážně jedná proti vůli svých voličů: sebeláska, úcta k sobě samému, počestnost, mravní úroveň apod. — zde chybí pořád něco. Výzva pravdy, ono Rádlovo „Ty máš!“, je pouhou obecnou pobídkou. Avšak jí se k nám obracejí věci, dění, a máme-li vůli k uskutečnění pravdy, musíme zasáhnout do dění — v něm pravda před námi není, nestojí — ale velice pracně se — v politice tak, jako kdekoli jinde — dobývá.

V jedné z nejpoutavějších kapitol své knihy líčí J. F. Kennedy strastiplné rozhodování senátora Edmunda Rosse při impeachmentu (senátním soudu nad presidentem) na jaře 1868. Uplynulo od té doby už sto let, ale věc sama se příliš dotýká předmětu naší úvahy, než abychom se o ní stručně nezmínili.

Šlo tehdy, jak Kennedy poznamenává, o konflikt výkonné a zákonodárné složky moci ve státě, v jehož pozadí byla hluboká rozdílnost názorů na postup vlády vůči Jihu, poraženému v občanské válce. Zatímco radikálně republikánská většina kongresu usilovala „spravovat poražené jižní státy jako dobyté provincie, jejichž práva podle ústavy propadla,“ chtěl nástupce Abraham Lincolna president Andrew Johnson („až netakticky odvážný politik z Tennessee“) pokračovat „v smírné politice Abrahama Lincolna vůči poraženému Jihu“. Málo taktickými presidentovými činy se roztržka stále prohlubovala: posléze spatřovala většina radikálních republikánů v senátě jediné řešení v impeachmentu. Jestliže by byl president dvoutřetinovou většinou senátorů odsouzen za porušení ústavy, byl by tím odstraněn z úřadu.

Někdy věci až nelogicky závisejí na náhodě. Radikální republikáni potřebovali jediný hlas k potřebné dvoutřetinové většině. Příležitost k impeachmentu jim poskytl sám president, když přes nově schválený zákon o zastávání úřadů, který presidentovi znemožnil o vlastní újmě odvolávat členy vlády bez schválení zákonodárného sboru (považoval zákon za protiústavní a chtěl mj. dosáhnout jeho odmítnutí Nejvyšším soudem), odvolal z funkce ministra války E. M. Stantona. A potřebný hlas získali takřka současně, když v dodatečných volbách v Kansasu byl místo dosavadního Johnsonova přívržence zvolen senátorem rozhodný odpůrce smírné politiky vůči Jihu, mladý politik Edmund G. Ross.

Impeachment, neobvyklá věc v dějinách Unie, mohl začít. Byl také zahájen s obrovskou podporou a nátlakem veřejnosti proti senátorům, kteří nebyli ochotni podporovat presidentovo odsouzení. Kupodivu se však ukázalo, že právě muž, který měl zajistit potřebnou dvoutřetinovou většinu, Edmund Ross, patří k těmto váhajícím. Byl vystaven všem možným formám nátlaku. Ale když v předvečer impeachmentu obdržel z Kansasu telegram: „Kansas vyslechl důkazy a požaduje odsouzení presidenta“, odpověděl: „Neuznávám vaše právo domáhat se, abych hlasoval ať pro, či proti odsouzení. Přísahal jsem, že budu soudit nestranně podle ústavy a zákonů. A věřím, že budu mít odvahu hlasovat tak podle svého uvážení a pro nejvyšší dobro vlasti.“

V senátu pak hlasoval v presidentův prospěch (zničil tím svou politickou kariéru, přestože to byl člověk „se skvělými politickými možnostmi a se slibnou budoucností v senátě“) a tím — jelikož jeho hlas prakticky rozhodoval — „zachránil presidenta“. Způsob, jímž odůvodnil svůj postup, zaslouží, aby byl citován:

V nejširším slova smyslu byla v sázce nezávislost výkonné moci jako paralelní složky státní moci... Kdyby byl president musel odejít... zneuctěn a jako politický psanec při nedostatečných důkazech a v zájmu stranických záměrů, byl by úřad presidenta degradován, přestal by být paralelní složkou státní moci a napříště by byl navždy podřízen zákonodárné vůli. Naše skvělá politická stavba by byla prakticky změněna v stranickou autokracii Kongresu ...“

Je pozoruhodné, jak J. F. Kennedy, který se snaží udržet pro středoevropana až nepochopitelnou distanci od pravdivosti či nepravdivosti jednání senátorů, o nichž píše, v některých konkrétních případech, a v tomto zvláště, tento odstup porušuje; dává Rossovi zcela za pravdu. A přitom v kritické chvíli rozhodování nebylo vůbec snadné najít pravdu.

Ačkoli tedy Kennedy slovně několikrát popírá, že by to, zda politik má pravdu, bylo podstatné pro hodnocení jeho odvahy, kterou je třeba v každém případě chápat jako pozitivní hodnotu, přece se v jeho knize neustále vrací kritérium, jímž jsou měřeny činy jednotlivých politiků: zájem Unie. Jednou převažuje nad zájmy lokálními, jindy, jako je tomu v Rossově případě, se uplatňuje proti snahám porušit ze stranických či jiných důvodů ústavu a ústavnost. Profily odvahy ostatně svědčí o tom, že ústavní život se mohl ve Spojených státech vyvíjet s takovou kontinuitou právě díky tomu, že ve chvíli, kdy byl ohrožen, se našli politikové, kteří měli dostatek odvahy k tomu, aby hrozícímu nebezpečí čelili. Uvážíme-li, že Spojené státy vlastně za sebou nemají tak častou zkušenost Evropy, kde politická odvaha spojená se zrůdnými cíli vedla už několikrát k vysloveně katastrofickým důsledkům, můžeme i do jisté míry pochopit, proč autora tento aspekt málo zajímá. Dívá se na věc z druhé strany: americká společnost může správně žít pouze v demokratickém zřízení, a k tomu, aby se demokratické zřízení mohlo ve Spojených státech udržet a rozvíjet, je vždy zapotřebí odvážných politiků.

Ovšem tak dospíváme k onomu paradoxu, o němž J. F. Kennedy dobře ví: demokratický systém předpokládá odpovědnost volených reprezentantů voličům; nemá-li však být popřen, je zapotřebí, aby se reprezentanti nebáli postupovat proti mínění svých voličů. Kde se bere toto charakteristické napětí?

* * *

Senátor má ve většině případů minimální předpoklady vykonávat profese svých voličů — od manuálních povolání až po specializované zaměstnání intelektuálů; naopak je zase nepochybné, že mnozí z těchto voličů by mohli funkci senátora zastávat kvalifikovaněji než právě ta osobnost, která byla zvolena. Tito lidé jsou jednou inteligentnější, podruhé více všeobecně vzděláni, jindy mohou mít lepší charakterové vlastnosti. Ovšem, vždycky zbývá dost takových, kteří se hodí právě jen k tomu, aby seděli u piva či starali se o nějaké hobby, ale ve skutečnosti to není pravý důvod, proč ve chvílích významných rozhodnutí tak často stojí proti senátorově racionálnímu jednání emfatické počínání davu. A že se tímto davem stávají rovněž velice často neobyčejně vzdělaní pracovníci vědeckých ústavů, vysokých škol, inženýři, filosofové, historici, ekonomové — to není, jak se soudívá, způsobeno jenom faktem jejich úzké specializovanosti, bezvýhradné zaměřenosti do vlastního oboru, tedy prostě tím, že by měli klapky na očích. Vždyť podobně jako se hodně politizuje u piva, rovněž oni mají živý zájem o veřejné dění a také jim nechybí vůle uplatnit v této sféře své zájmy a názory. Není jistě třeba rozebírat všechny možné příčiny tohoto jevu; stačí snad vrátit se k onomu předsudečnému pojetí politiky jako neřestného místa, očisťujícího svou nutnou nečistou existencí ostatní oblasti života. Postoj voličů, obyvatelstva jako celku s tímto zjednodušeným pohledem pozoruhodným způsobem souvisí.

Průměrní voliči, kteří přistupují k politice s tímto předsudkem (jakkoli nemohou na určitou věc nemít vlastní názor), jestliže již jsou jednou přesvědčeni, že politika je a priori nečistá, pasivně se zapojují do opravdu nečistých dobových kontextů a mechanismů a celkem snadno se s nimi konformují. Nechápou pak mechanismy jako prostředky, jímž se při uskutečňování konkrétní politiky nelze vyhnout (a s nimiž tedy konkrétní politika musí počítat, tzn. musí se jím do určité míry umět i přizpůsobit), nýbrž — i když se na ně dívají jako na součást nutného zla — vcelku se s nimi ztotožňují a přizpůsobují jim své myšlení.

Ale souhrn takovýchto mechanismů by skládal úplně jiný systém, než je ten, o kterém píše J. F. Kennedy. V něm by se neuplatnili jako samostatná síla ani voliči, ani senátoři či jiní političtí činitelé, konec konců by uplatňovaly by se v něm a jím jen ony mechanismy, jejichž součástí je obyvatelstvo jako svým způsobem nesvéprávné, neboť davová síla (tzn. bez individuálního rozlišení), která je schopna pouze následovat. Volič pak může i sledovat politickou arénu s jakousi nadřazeností a být tím, co se na ní děje svým způsobem znechucen, ale naopak zase je uspokojen jen tím, jak autorita osvědčeného politika mu usnadňuje i volby, i volbu a vůbec jakékoli politické rozhodování. Mechanismy, které v tomto ústavním pořádku konec konců opravdu slouží tomu, aby se jejich prostřednictvím uskutečňovala vůle obyvatel, se právě tím obracejí proti tomuto svému účelu — rozhodování prostých lidí se stává rozhodováním fiktivním a ústava hrozí zplanět, neboli veřejná kontrola je otupena. Odvážní politikové, ti, kteří se nebojí riskovat vše a vystoupit proti, dávají však stárnoucímu pořádku nový život: i když se jim nepodaří přesvědčit voliče, přece jen je donutí ke skutečnému rozhodování; a tam, kde se lidé musí skutečně rozhodovat, musí i samostatně přemýšlet.

Není asi docela v pořádku, stala-li se u nás jinak pochopitelná kritika „osvětového“ charakteru českého obrození natolik samozřejmou věcí, že se už takřka nepřemýšlí, co ona osvěta znamenala a jak závažné měla politické důsledky. Není přece nijak obtížné sledovat, jak obyvatelstvo v první polovině minulého století ještě zcela politicky indiferentní a při politických akcích, pokud se jich vůbec zúčastnilo, ovládané nanejvýš vášněmi a křiklavými hesly, začalo s obtížemi pronikat stále více do politického života. Aby však osvětová práce, která byla pro to jednou ze základních podmínek, nebyla dezorientující, musela se nutně v jistých bodech obrátit proti všeobecně vžitým představám. Musely přijít rukopisné boje a všechny následující Masarykovy zápasy, aby obyvatelstvo mohlo být v politickém smyslu individualizováno a nebylo pouhým davem; teprve pak vznikly předpoklady pro politiku, jak jí dnes rozumíme.

Ale řekněme raději: jak bychom jí měli rozumět. Neboť starý předsudek o její vrozené neřestnosti se s neúprosnou logikou vracel a bude zase vracet. Souvisí přece s pohodlnou dispozicí jednoho každého rozčleňovat společenské instituce, jevy a soubory událostí podle toho, jak jsou příjemné, závažně a přirozeně pro jednotlivce závazné. Tak „kulturu“ máme sklon považovat za nezávaznou a osvěžující — lze jít do divadla, chceme-li být kulturní, ale také nemusíme a můžeme se vymluvit sami před sebou na přemíru těch či oněch starostí; v důsledku toho bývá divadelní či filmový režisér považován za přirozeně čistou, ušlechtilou bytost, o hercích (natož zpěvácích) ani nemluvě.

Ale nejen tyto ezoterické bytosti, nýbrž i ostatní naši spoluobčané projevují ve své každodenní, všední činnosti stejnou náklonnost k intrikaření, machinacím i násilnostem jako politikové, jenomže to ve zdrcující většině případů není tak zřejmé, protože takové věci méně pronikají na veřejnost. Stačí se však např. orientovat v tzv. vědeckém světě — abychom pokud bychom k němu přistupovali se zjednodušeným pohledem — doslova užasli nad množstvím závažných přestupků proti tomu, co se považuji za dobré chování, co se ale naopak v tomto světě považuje za dosti běžné. To ovšem není výjimka, svět je v tomto smyslu od pradávna neřestný, ale proč přenášet všechnu jeho nečistotu na politiku, proč ji nutit, aby tímto unfair způsobem smývala jeho hříchy?

Z časopisu Tvář nevydaného čísla 7/1969.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Trpíte taky idiosynkrazií?

    Jiří Stránský

    Všechny vás zdravím v příjemně ochlazeném podvečeru. Před chvílí jsem vypnul televizor, což v poslední době dělám čím dál častěji: nejsem už ochoten přistoupit na řeči žen a mužů, na nichž poznám ještě...

  • Hanět člověka, počátek vraždy

    Radio Vaticana

    Papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty komentoval evangelium (Mt 5,20-26), kde stojí: »Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník...

  • Proč To komentovat?

    Pavlína Havlová

    Vydavatel Přítomnosti M. J. Stránský se ke spálení červených trenýrek na Hradě sice vyslovil poněkud expresivně, jeho glosa však plně koresponduje s úvahou, kterou jemnější formou vyjádřil na svém...

  • Ten blbec četl moji glosu v Přítomnosti

    Martin Jan Stránský

    Ten blbec na Hradě četl moji glosu v Přítomnosti!! (viz odkaz níže) Nejen to, dokonce se rozhodl pro mimořádné gesto. Nemohl jsem tomu uvěřit, tak jsem musel zhlédnout video z této události...

  • Mají se Nové pořádky čeho bát?

    Bohumil Doležal

    Volební průzkum agentury Kantar TNS z 10. června t.r. (Volební model pro volby do Poslanecké sněmovny) se na první pohled nijak nápadně neliší od toho, co dosud přinesly jiné agentury. Výrazně (s...

  • Národ idiotů?

    Martin Jan Stránský

    Na nedávném sjezdu na Žofíně se Miloš Zeman opět vyřádil v rámci kauzy Peroutkova článku „Hitler je gentleman.“  Jeho výlet do zaplevelené zahrady vlastní děravé paměti pokračoval přes vlastní...

  • Malá, blbá, ale naše

    Petr Schwarz

    Ostře sledovaný bude – i kvůli kauze Čapí hnízdo – post ministra spravedlnosti, na který podle svých slov Babiš zvažuje dva kandidáty. Podle zákulisních hlasů má být jedním z těchto kandidátů do...

  • V šílícím světě

    Ladislav Heryán

    Celou republikou nedávno cloumala kauza nechvalně proslaveného divadelního představení, ve kterém údajně „Ježíš znásilní muslimku“. Jak potom řekne Tomáš Halík, vlastně to nakonec ani nebyla...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big