TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
falesni-spasitele-zacinaji-od-nuly
David Bartoň, Paní A.S., 1998. výřez. barton.ji.cz

Falešní spasitelé začínají od nuly

V roce 1971 se v Praze konala konference Evropské hospodářské komise OSN o životním prostředí. Vláda ČSSR na ni v souladu s protokolem OSN pozvala všechny evropské vlády, Kanadu a USA. Zatímco evropské vlády vyslali své ministry životního prostředí, Československo v té době žádné takové ministerstvo legislativně ustanoveno nemělo. Řízením konference bylo proto pověřeno ministerstvo výstavby a techniky ČSR a role předsedy mezinárodního shromáždění se ujal jeho tehdejší ministr Karel Löbl (nar. 1925). Na poslední chvíli bylo z vyšších míst ovšem rozhodnuto, že konference musí být přejmenována na pouhé „symposium" s odůvodněním, že nemá celosvětový charakter, ale vztahuje se pouze k evropskému regionu. Prvenství v hostitelství mezinárodní konference o životním prostředí tak náleží Stockholmu, kde se konference konala o rok později. Tehdy bylo z vyšších míst pro změnu rozhodnuto, že stockholmské konference se ČSSR (stejně jako NDR) účastnit vůbec nebude. (LÖBL, 2012, s. 506–514)

S Karlem Löblem, jednatelem národně socialistické mládeže (1945–48) a dlouholetým funkcionářem Československé strany socialistické (1948–89), jsem se poprvé setkala na podzim roku 2014. Tehdy mi v pražské kavárně Adria popisoval, jak připravuje k vydání pokračování svých pamětí. V Adrii jsme se sešli ještě několikrát a hovořili spolu o prošlých devadesáti letech i o budoucích nadějích. Následující „rozhovor" vznikl výběrem z naší následné korespondence.

Pavlína Havlová: Co Vás přivedlo do národně socialistické strany mládeže?

Karel Löbl: Já jsem do ní vstoupil již uprostřed května 1945. Přivedla mě do ní naše parta mladých lidí převážně z legionářských rodin, se kterou jsme sportovali i snažili se kulturně žít. Tu a tam se zapojovali do ilegality, od 5. května účastnili povstání v Praze a snili o budoucnosti. Bez nezaměstnanosti, bez Hitlera a jeho nohsledů, o světě stejných příležitostí a bez válek.

P. H.: Jakým myšlenkám jste se rozhodl zůstat věrný?

K. L.: Moje generace, i já sám, žila nejméně 20 let ze společensko-mravních hodnot první republiky. Tedy z judaismu a z křesťanství. Volnomyšlenkářské směry konce 19. století a zejména totalitní režimy šířící se po první světové válce hleděly nabízet jimi zasaženým státům nové vůdcovské principy. Nastávala destrukce zvyklostí „starého myšlení“. Totalitarismus je založen na potírání tradičních hodnot. Přitom jde o byrokraticky velmi nepružné a myšlení jednotlivce omezující společenské mechanismy často brzdící rychlý pokrok. Oproti tržnímu hospodářství vykazuje nižší produktivitu práce. Nicméně zmatené občany nutí k jistému parafrázování oné v bibli kladené otázce: „Jsi-li to ten, kterého čekáme, nebo jiného čekati máme?“ A to v situaci, kdy liberální demokracie také odkrývá své meze, svá nevonící zákoutí.

P. H.: Po válce jste dostudoval?

K. L.: Od podzimu 1948 jsem musel dohnat studijní zpoždění. Na podzim 1950 jsem vykonal zkoušky do vědecké aspirantury, což byla tehdy zcela nová forma nástavbového studia, a od března jsem nastoupil do Státního výzkumného ústavu materiálu a technologie v Praze. Šlo o nově zakládanou instituci. Mí vedoucí byli špičkami ve svém oboru a dovedli sestavovat výzkumné kolektivy. Jeden z nich mi byl svěřen a asi dvacet let jsem s ním spolupracoval. V té době byl ústav řízen vzdělanými a lidsky motivovanými členy KSČ. Posléze přešli na vysoké školy jako vedoucí kateder a byli zvoleni členy-korespondenty ČSAV (J. Koritta a J. Pluhař). Z mých příkladných spolupracovníků a přátel, charakterově poctivých a se srdcem na dlani vzpomínám na Hanuše Tůmu, skvělého chemika, a na mého asistenta Evžena Smrkovského, kterému bývalá KSČ vyčítala jeho strýce Josefa Smrkovského.

P. H.: Proč jste se rozhodl změnit své budoucí směřování?

K. L.: Práce ve výzkumu kovových materiálů mě bavila. Narážel jsem ovšem na nepřekonatelné překážky v plánovací metodice, jak ji uplatňovalo nadřízené ministerstvo: omezovalo dovoz zahraniční odborné literatury, škrtalo výjezdy na konference a semináře, o stážích ani nemluvě, nákup některých etalonových materiálů a především moderních přístrojů: Vždyť v roce 1968 byl v ČSSR jen jeden moderní elektronový mikroskop, a to ještě ve vojenské části brněnské techniky! Návrat do politiky a veřejného působení v roce pražského jara jsem proto považoval za alternativu i východisko.

P. H.: Jaké to bylo, působit v politice jako člen jiné než komunistické strany?

K. L.: Tam šlo o složitější kritéria na jedince a jeho práci. Prožil jsem mnoho dloubanců a kopnutí do kotníků. Jako jinostraník jsem byl pro mnohé komunisty nezařaditelný a pro jejich vnitřní mocenské boje nepoužitelný. Po několika letech se zdálo, že si na mě zvykají. Avšak poznal jsem mezi nimi řadu politických pracovníků, se kterými jsem se pro jejich trvalé lidství i později přátelil, např. Josefa Korčáka. Vážil jsem si lidí, z jejichž praxe bylo možné se poučit. Lidí, kteří se snažili vidět dál, než od jednoho zasedání ÚV ke druhému, a byli ochotni problémy studovat a nacházet východiska. Diskuzí se nechali poučit. Vyhýbal jsem se upovídaným a věděl jsem, že mne dost očí sleduje.

P. H.: V letech 19691976 jste působil jako ministr výstavby a techniky ČSR. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

K. L.: V politice jsem byl zprvu otloukánek a jen pozvolna jsem se stával partnerem kolegů. Avšak šlo mi o urychlení technického pokroku, ochranu životního prostředí a především o širší výstavbu bytů. Spolu s dalšími ústředními místy jsme např. vypracovali metodiku tzv. Komplexní bytové výstavby, v rámci které bylo během dvou pětiletek postaveno ve všech formách ve „velké“ republice přes jeden a čtvrt miliónu bytů. Shodou okolností šlo o materiální základ „Husákových dětí“. Hlavní smysl a cíl mého života to nebyl. Ten byl čas od času zpřesňován vnějšími podmínkami i vrozeným pozitivismem a hlavně stavem mého zdraví.

P. H.: Jaký je Váš postoj k minulosti?

K. L.: Problém hodnocení a odsuzování minulé činnosti je složitější. Zažil jsem „dozvuky“ toho, co všechno se svádělo na Franze Josefa, na Beneše a později na pražské jaro a Dubčeka, na normalizaci a nejnověji na Havla, Klause, případně na Zemana... Svět není černobílý. Ono černobílé vidění se skládá z jednoho procenta antracitové nejčernější černé, z 98 procent různých odstínů od tmavě šedé ke světlé šedovosti a z jednoho procenta z běloskvoucí barvy andělské nevinnosti. Nejde o jakési rozdělení podle Gaussovy křivky?

P. H.:  Proti kterým popřevratovým jevům je podle Vás nezbytné se stavět a čeho se naopak držet?

K. L.: Mám obavu z propadu sociální soudržnosti. Když zmiňuji obavu z propadu sociální soudržnosti, vytanou mi na mysli vzpomínky na velkou hospodářskou krizi 30. let minulého století. Chodil jsem tehdy do druhé či třetí třídy chlapecké obecné školy ve Slezské ulici na Vinohradech. Jeden spolužák od listopadu pravidelně ob týden chyběl. Paní třídní učitelka Březinová pátrala po příčině jeho absence. Na schůzi rodičů sdělila, že dotyčný kluk pochází ze sociálně slabé rodiny s nezaměstnaným otcem i matkou, kde děti mají jen jedny boty, do nichž nezatéká. A ty si půjčují... Byla uspořádána sbírka. Mladšímu vynesla dva páry údajně velmi zachovalých bot (ony „rodinné“ mu byly velké a „vystlával“ je papírem). Můj spolužák dostal nové boty od Bati za 39 Kč a několik párů teplých ponožek. Do analogické situace se po 80ti letech nesmíme přece vrátit! Statistiky uvádějí, že u nás je chudobou ohrožen jeden a půl milionu obyvatel a že nejde jen o většinu matek samoživitelek a důchodců, ale i o úplné rodiny s příjmem těsně nad hranicí chudoby. To ovlivňuje vzdělávání jejich dětí, roste jejich absence ve škole, nemívají na školní stravování (cca 500 Kč měsíčně), na jízdné, na školní pomůcky, zájmové kroužky atd. Jsou zaznamenány šikany od dětí majetnějších rodičů, že nemají poslední typy mobilů, tablety, moderní oblečení ap.

P. H.: Jak tedy dále? Máte pro nastupující generaci nějakou radu?

K. L.: Z přemnožství rad dovoluji si vybrat dvě: posilování osobní odpovědnosti a zvyšování vzdělanosti. Ukazuje se, že „reálsocialismus“ dostatečně nevychoval lidi k osobní odpovědnosti. K odpovědnosti za sebe samé. Situaci obcházel a ulehčoval státním plánem a proklamacemi o síti sociálních jistot. Poté, v nastalé době, kdy se také z ekonomických důvodů ustoupilo od „sociálního státu“, méně vzdělané vrstvy společnosti nebyly připraveny zvládat některé jevy tržního hospodářství, zejména nezaměstnanost. Sociálnímu znevýhodnění lze se bránit vzděláním. Vsadil bych na ty, kteří spatřují ve vědomosti podmínku budoucího bytí a jistě i relativního blahobytu a duševního uspokojení. To, co hlásali a psali i hleděli prosazovat Havlíček, Palacký a Masaryk, jmenovitě snahy po co nejvyšší vzdělanosti, nejsou něčím s prošlou garanční lhůtou. Úkoly politické reprezentace státu jsou ovšem v tomto ohledu nezastupitelné.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1