Ústava? Jak kdy!

Zbytečný strach: Babiš zatím nemůže měnit ústavu. Titulek článku Karla Hvížďaly publikovaného na jeho blogu v Aktuálně.cz 2. listopadu výstižně popisuje četné reakce v médiích na povolební rozložení sil ve sněmovně. Hvížďala ve svém komentáři vychází z jednoduchých počtů, v nichž ani hlasy poslanců ANO, SPD a KSČM (je jich 115), nezajistí potřebnou dvou třetinovou většinu hlasů (120), nutnou ke změně ústavy. Podle této teze se tak choutky na zrušení Senátu, snížení počtu zákonodárců, zavedení nového volebního zákona, nastolení referenda, konat nebudou. Proč ke staronovým stranám a hnutím nespokojených s aktuálním politickým systémem autor nezapočítal i Piráty, se už ale nedovídáme.

To předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v rozhovoru pro Hospodářské noviny z 1. listopadu se podobnými počty nezabývá, poněvadž nebezpečí ústavě dle jeho názoru nehrozí z jiného důvodu: /…/ Její zásadní změny (ústavy, pozn. PD) budou narážet na dvě překážky. První kotvou, která zaručí, že nám dramatické změny nehrozí, je existence Senátu. Byl převzat z prvorepublikové ústavy, naštěstí nikoli otrockým způsobem. Jeho role pojistky se omezuje na dvě, avšak klíčové věci. Zaprvé bez něj nelze ústavu měnit. Zadruhé alespoň volební zákony jsou jediné, kde sněmovna nemůže Senát přehlasovat. Druhou zásadní kotvou je především článek devět odstavec dvě ústavy (říká, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná, pozn. red.).

Na papíře takto formulované ústavní pojistky své role samozřejmě splňují a toho, kdo je povolební českou situací zneklidněn, bezpochyby uklidní. Jenže s každou společností hýbou ještě jiné síly než ctnostný duch ústavnosti. Mám na mysli ono těžko popsatelné avšak přítomné fluidum různorodých nálad, emocí, snů i deziluzí, vytvářejících proměnlivé podoby ducha doby. Ústava by tyto často temné a nebezpečné síly měla udržet na uzdě a zajistit tak kontinuitu společenské smlouvy, z níž se sama zrodila. Měla, avšak za jednoho důležitého předpokladu. Neboli dokud ve společnosti existuje jakýs takýs konsensus, že stávající politický systém, v našem případě tradiční parlamentní demokracie, je dobrý a stojí za to v něm žít, bezesporu platí slova Pavla Rychetského. Jak ale ukázaly výsledky nedávných voleb, většina českých voličů si něco takového už nemyslí. V takovém případě se ústava vůbec měnit nemusí a změny přesto mohou nastat.

Vhodným příkladem je tak zvaná třetí republika, tedy onen efemérní stav osmózy z let 1945–48, kdy československou demokracií zprvu pozvolna a nenápadně a v závěrečné fázi rychle a brutálně prorůstala ideologie totalitní. Svobodu a demokracii zaručující ústava z roku 1920, která platila až do 9. května 1948, kdy si ji vítězní komunisté konečně předělali k obrazu svému, s tím přesto nic nenadělala. Duch doby první republiky byl totiž nenávratně pryč. Proto klíčové volby z roku 1946 dopadly, jak dopadly. Jejich výsledky ovlivnilo trauma z Mnichova a zrady Západu, nechuť k předválečnému systému zkorumpovaných politických stran, obdiv k Sovětskému svazu a masivní propaganda KSČ. Mimochodem zajímavé srovnání typu tehdy a dnes vznikne, když si za zmíněné faktory dosadíte současné většinové odmítání Evropské unie, oblibu hesla „všeci kradnú“, proruské tendence Hradu i ekonomického milieu, a zahlcení veřejnosti cíleně promyšlenými výmysly a falešnými informacemi, jež se hrnou z webů i sociálních sítí.

Ale vraťme se o sedmdesát let zpět. Komunisté tenkrát uspěli nejen díky své organizovanosti, uniformní názorové jednotě, militantnímu pojetí politické soutěže a podpoře mocného zahraničního spojence, nýbrž i tím, že vše co podnikali, dělali „v zájmu lidu“. Lid na to slyšel a na ústavu proto padal prach. Ostatně když prezident Beneš svými poválečnými dekrety znárodňujícími většinu průmyslových podniků, pojišťoven, bank a filmu, začal naplňovat Košický vládní program diktovaný komunisty, nehrál jen roli užitečného idiota, ale rozcházel se i s tehdy platnou a zavazující ústavou.

Sebelepší ústavní pojistka zkrátka nic nezmůže, jestliže si většina přeje rozchod s minulostí. V současných podmínkách k tomu stačí jen vhodně inovovat terminologii a rozjet masivní propagandu. Namísto otřepaného „v zájmu lidu“ kupříkladu „v zájmu národní identity, bezpečnosti, blahobytu pravých Čechů atd.“  Je dobré to vědět a slepě se nespoléhat na ústavu. Konec konců čemu zabránila, když po pádu Nečasovy vlády muž z Hradu ignoroval stále existující legitimní většinu ve sněmovně a jmenoval si svou vlastní úřednickou vládu? Tyto protiústavní kroky zarazil až parlament. Tehdy ještě s dominantním postavením tradičních demokratických stran. Dnes už neexistuje.