TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
jak-ctou-v-respektu-pruzkum-o-dejinach
Henri Matisse. The Dream. 1935. Výřez. wikiart.org

Jak čtou v Respektu průzkum o dějinách

Poznámky k vidění moderních českých dějin.

Dvacáté číslo Respektu (s. 29) pod titulkem „Pravda a láska – Tak nás to učili, tak to je“ probírá výsledky nedávného průzkumu CVVM týkajícího se hodnocení nejdůležitějších událostí, etap a osobností českých dějin u vzorku našeho obyvatelstva. Ještě než tyto výsledky Respekt prezentuje, zhodnotí je jako „ … informaci o tom, jak se svobodnému školství, novinám, tvůrcům filmů nebo autorům knih daří překrýt komunistickou verzi historie dnešním svobodným pojetím.“ Článkem se line linie nespokojenosti s tím, jak současní Češi své dějiny hodnotí, i úporné přesvědčení o tom, jak by to mělo být správně. I když je zmiňována také role kritiky a diskuse s tím, že přesvědčivost toho kterého názoru je pouze a jen na jednotlivých občanech, je úkol škol chápán jako „prosazování obrazu dějin na širokém závodním (sic!) poli“. Jde tedy prvořadě o znalost faktů a schopnost jejich zasazení do kontextu, nebo o prosazení nějakého jednotně závazného obrazu dějin, táži se. Závěr každopádně je, že se vliv minulých komunistických osnov ještě roku 2018 projevuje „nezdolně“.

Obávám se, že hodnocení průzkumu ze strany Respektu je značně jednostranné a zjednodušující, a v určitých ohledech přímo mylné. Některé jeho výsledky lze totiž naprosto jednoznačně vyložit úplně opačně. To, že 72 % lidí oceňuje sametovou revoluci, 66 % první republiku, 84 % T. G. Masaryka, 66 % V. Havla, 67 % Jana Palacha, a že 76 % negativně hodnotí srpnovou okupaci z roku 1968, svědčí totiž někde explicitně, někde implicitně o porážce předlistopadové historiografie, a v některých případech o porážce naprosto fatální.

K. Gottwalda 63 % lidí hodnotí záporně, 10 % kladně a 17 % se nemůže rozhodnout, přičemž „stoupenci svobody“ by si podle Respektu možná přáli něco jiného. Nicméně, podíváme-li se na výsledek českých parlamentních voleb z podzimu 2017, nedal se jeho prizmatem pro Gottwalda očekávat poněkud pozitivnější výsledek? „Prvních deset let svobody, tedy devadesátá léta“, vnímá kladně 51 % lidí, podle Respektu „jen“. Sám tento výsledek považuji za zcela odpovídající; jak jinak než ambivalentně hodnotit tak nesmírně ambivalentní dobu? A co má vlastně s hodnocením tohoto desetiletí, v němž mluví hlavně vlastní zkušenost lidí, společného výuka dějepisu v letech 1948–1989 či Třicet případů majora Zemana?

Na druhou stranu, stejně jako Respekt se trochu pozastavuji nad tím, že vznik Charty 77 kladně hodnotí jen 50 % lidí, pražské jaro 1968 pouze 47 % lidí, normalizaci hodnotí záporně jen 31 % lidí a na G. Husáka negativně nahlíží 58 % Čechů. Stěží ale tyto výsledky přičítat jen komunistické historiografii. Jde o to, jak vysvětlit protimluv, že více než tři čtvrtiny lidí berou negativně srpnovou okupaci, ale jen necelá polovina kladně to, co k ní zavdalo příčinu. Nehraje zde také určitou roli po listopadu 1989 frekventovaný výklad roku 1968 v tom smyslu, že šlo jen o souboj dvou křídel v komunistické straně, který se zbytku společnosti netýkal?

Ještě protimluvnější je to, že V. Havla berou kladně dvě třetiny lidí, ale Chartu 77 jen polovina, a že ani ne třetina lidí hodnotí záporně normalizaci. Znamená to totiž, že zjevně značná část Havlových příznivců nebere období 70. a 80. let jako výrazně fatální. A že zdaleka ne všichni z nich Havla chápou přes jeho podíl na činnosti Charty 77. Na tomto místě místo komunistického výkladu dějin připomeňme spíše pohrdání disidenty, které se ve výrazné míře v české společnosti rozvinulo rovněž dlouho po listopadu 1989. Připomeňme další polistopadové interpretace dějin: že ona vlastně ta normalizace byla „o chození na tenis a vyzvedávání dětí z mateřské školky“, že systém se rozpadl zásluhou šedé masy a nikoliv protirežimních bojovníků, a tak podobně. Prizmatem toho je pak 58 % negativních hlasů pro Husáka vlastně úspěchem. Zmiňme psychologický aspekt: i nejnadšenější příznivec V. Havla nemusí nutně hodnotit normalizaci negativně, pokud se mu během ní podařilo dostat děti na vysokou, pořídit chalupu a vyjet několikrát do i třeba socialistického zahraničí – protože by tím musel záporně hodnotit sám sebe, což se mu nechce. Na druhou stranu ale – proč tomu „sympaťáku Havlovi“ upírat jeho nepochybné zásluhy, tak nepřejícný zase není. Jen býval kdysi trochu ustrašený, stejně jako naprostá většina jeho spoluobčanů.

Připusťme ale také to, že za výsledkem nestojí nic než neschopnost respondentů si srovnat historická fakta, tedy v podstatě nezájem určité části populace o dějiny. Že prostě lidé o vztahu V. Havla k Chartě 77 a k normalizaci toho vlastně tolik ani nevědí. Že navíc značná část dotazovaných v průzkumu sama normalizaci už nezažila, a tak má o tomto období povědomí velmi mlhavé – ony se moderní dějiny na základkách a středních učí všelijak, tak proč by měla být normalizace nějak výrazně negativní... A to je samozřejmě hodné k zamyšlení: nejlepší prevencí před proruskou propagandou totiž není pořádání speciálních besed na toto téma, ale bezpečná znalost moderních dějin. Pokud se jí nedostává, imunita vůči trollům je malá.

Analýza časopisu Respekt končí reflexí méně nápadného výsledku průzkumu, který vliv komunistických osnov údajně potvrzuje. Na jednu stranu Češi dobře znají vůdčí komunisty jako A. Zápotockého a A. Novotného, nikoliv ale osobnosti, o kterých „ … se za komunistů neučilo … “: A. Švehlu (neumí ho zařadit či nezná 62 % lidí), K. Kramáře (58 %) či Fr. Kriegela (67 %). Drobný dotaz k Respektu: a učilo se o nich po komunistech? Je to skutečně tak, že mladší ročníky, které dějepis vstřebávaly již po sametové revoluci, tyto politiky znají, zatímco ty starší nikoliv?

Neprojevuje se tady spíše obecná tendence vnímat dějiny přes jednu jedinou osobu vládce, jejímž odstrašujícím vyústěním je pak to, že se děti biflují letopočty vládnutí jednotlivých Přemyslovců – ti u nás přeci panovali – místo toho, aby se něco dozvěděly o tom, v jakých domech tehdy lidé v Čechách žili a co jedli. Učíme se ve škole o Karlu IV., Masarykovi, Dubčekovi a Havlovi, každý zná Klause a Zemana, každý zná Babiše – ale Faltýnka nebo Pokornou Jermanovou už jen ti, kdo se o politiku skutečně zajímají. A pak se už vůbec nemůžeme divit, že Havel dostal v průzkumu 66 % sympatií – byl to přece kdysi „pan prezident“, ale Charta 77 „jen“ 50 %. Je to důsledek zplošťování reality, často stejně fatálního jako jsou případná rezidua komunistické historiografie.

Pravdivý obrázek o tom, jak si česká veřejnost interpretuje své dějiny, by více mohly odhalit, jak již bylo zmíněno, podrobnější informace o věku, ale také částečně i vzdělání a politických preferencích jednotlivých respondentů, a porovnání odpovědí mezi jednotlivými skupinami právě na základě věku, vzdělání a volebního chování. Každopádně ale platí, že prvoplánové „hledání bolševika v nás“ s předem jasným zadáním, že jej najít chceme, je dvacet devět let po listopadu 1989 zcestné, zbytečné i směšné. V něčem skutečně netřeba přeceňovat komunistickou školní výuku z let 1948–1989, netřeba všechno vztahovat ke „kruciálnímu boji, které české školy od roku 1990 vedou proti dědictví výuky praktikované před rokem 1990“. Znamená to totiž strkání hlavy do písku před jinými stejně výraznými faktory, které pohled lidí na dějiny spoluurčují.

19 6 2018 obr1

Henri Matisse. The Dream. 1935. wikiart.org

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1