TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
kam-se-ma-vrtnout-liberalni-demokrat-i
Jacques Villeglé. Affiche Laceré "Rue de la Douane". 1959. Výřez. wikiart.org

Kam se má vrtnout liberální demokrat? I.

Liberální demokracie pod útoky neomarxistů, populistů a … liberálních demokratů.

Motto: „Svobodná společnost je taková společnost, kde je bezpečné být nepopulární.“     
Adlai Stevenson II

Z následujícího textu, v němž vám budu předkládat své úvahy o euroatlantické krizi liberální demokracie, by se mohlo někomu zdát, že příliš snadno přehlížím politický vývoj, který se odehrává v naší krásné kotlině, když příliš upírám zraky na Západ. Nebo že snad dokonce nedoceňuji, jaké nebezpečí znamená pro naši teprve nedávno znovuzrozenou demokracii hnutí ANO, které usiluje o stát s „vládou jedné firmy“. Nebo dokonce zatím naštěstí jen tragikomické hnutí pana Okamury. Avšak tak tomu není. A hledět nyní západním směrem je nanejvýš logické. Chvála Pánu, jsme už totiž 29 let součástí širšího celku euroatlantické civilizace, která ovšem – ač jsem si v to ve dnech pádu Berlínské zdi nedokázal představit ani v nejčernějších snech – prochází tak hlubokou krizí, jakou nepoznala od konce 2. světové války. V sázce není nic menšího než západní civilizační koncept liberální demokracie. Naše problémy s panem Babišem jsou jen její součástí i výrazem.

Krizové projevy jsou v zásadě jak v zemích s nepřerušeným demokratickým vývojem, tak v těch postkomunistických kvalitativně shodné. Názorová polarizace společnosti, ústup pravolevého politického soupeření, vzestup již nezakrývaného neomarxismu (p. Juncker u Marxovy sochy), vznik populistických stran a hnutí s téměř pravidelnou krajně pravicovou inklinací. Ovšem země osvobozené od bolševismu se liší mírou exprese všech těchto jevů. Ano, Rakušané si zvolili kancléře Kurze jakožto silně antiimigračního politika, Němci mají AfD, Italové Ligu Severu, ale na smutné straně železné opony je míra exprese populismu mnohem vyšší. Na druhou stranu s agresí politické korektnosti je to, jak se dále pokusím demonstrovat, přesně naopak – západní země své východní spojence na straně krajní levice předčí v propracovanosti idejí i metodologie.

Komplexní úvahy na dané téma mi v našem českém prostoru chybí. I velmi kvalitní žurnalisté sklouzávají po povrchu a rozbory tématu neprovádějí. Považuji to za potřebné, proto jsem se sám rozhodl pokusit se provést sondu a analýzu tématu, jak ji z pozice přesvědčeného liberálního demokrata pozoruji.

Švédské volby – krajní pravice a levice jako na dlani, ale…

Na začátku září poutaly širokou evropskou pozornost švédské parlamentní volby. Nikoho vlastně moc nezajímalo, jaký výsledek budou mít, ale jakou voličskou podporu získá strana Švédských demokratů. Švédští demokraté pozornost vázali tím, že jsou v evropském tisku za antiimigrační populisty, pokud ne rovnou krajně pravicové seskupení s údajným napojením na neonacisty.[1] Volby nakonec skončily patem mezi středopravou koalicí vedenou stranou Umírněných a levicovým blokem stran, v němž dominují sociální demokraté. (Švédsko je dodnes bez vlády.) Obě tato uskupení vehementně dávala od Švédských demokratů, které volil takřka každý pátý Švéd, ruce pryč. V pořádku, ale věc má háček. Pokud by levicový blok vedený sociálními demokraty měl sestavit vládu, neobešlo by se to bez účasti (nebo minimálně podpory) Levicové strany, což jsou reformovaní komunisté, kteří jsou, jak známo, nereformovatelní. Ovšem že by socialisté přispěchali s prohlášením, že s převlečenými komunisty tedy rozhodně také ne, to se – jaké překvapení – nestalo.

To je přirozeně skandál, který se nicméně stal zažitou normou předpojatosti. Už si to nikdo ani neuvědomuje, natož aby se jím zabýval. Kde hledat kořeny toho, že každý hledá sebemenší stopy neonacismu, což je samozřejmě nesmírně potřebné, aniž by přitom činil to samé na krajní levici? To je jedna z nejzásadnějších otázek doby, jelikož postmoderní krajní levice, čili neomarxisté ve společenském euroatlantickém prostoru – málokým identifikováni a správně pojmenováni – zcela nekontrolovaně doslova rejdí.

Byly popsány stohy papíru o tom, že marxistická ideologie (vyšperkovaná bolševickým vražedným instinktem) a ideologie nacistická jsou v principu stejné, tj. založeny na nenávisti vůči jiné skupině lidí. Jejich oběti se počítají ve stamiliónech. Nacismus naštěstí skončil jako celek na onom pověstném smetišti dějin a jeho propagátoři jsou nyní oprávněně považováni za společenský odpad. Přestože i marxismus ve své plné společenské manifestaci napáchal nepředstavitelná zlo, podařilo se mu tomuto osudu vyhnout. Proč tomu tak bylo a je, představuje jednu ze zásadních otázek doby. Abychom se dobrali důvodů, je třeba alespoň na kost sedřeného historického exkurzu.

Slova, čas a velké vítězství

Nacismus jako kometa plně zachvátil jen jeden národ a jeho zlovolná podstata byla i díky naprosto nezastírané verbální agresi brzy zřejmá. Nadto Německo bylo ve středu Evropy pod lupou a se vznikem nacistického režimu, který Německo uchvátil v r. 1933, takřka okamžitě vzbudil obavy jiných národů, především sousedních. V té době už mělo komunistické hnutí nějakých 6 dekád náskoku na cizelování toho, čemu se dnes říká politický marketing, když se mu podařilo zformulovat universalistická hesla typu „vysvobození dělnické třídy z materiální bídy a společenského útlaku“. Co bylo možné proti takovým lidumilným formulacím namítnout? A navíc tehdy již přes desítku let panující bolševismus v Rusku dokázal víceméně zastřít svou absolutně brutální povahu také s pomocí své geografické polohy na úplné evropské periferii. A to co z totální režimní izolace přeci jen nějak proniklo ven, třeba hrozné zprávy o způsobu vedení občanské války rudoarmějci nebo z hladomorem postižené Ukrajiny, dokázali komunisté a (krajně) levicoví intelektuálové do značné míry zneutralizovat jako buržoazní propagandu.

Přesto ale v meziválečném období nebylo pro ty, kdo mysleli jako demokraté (viz např. zakladatel tohoto listu F. Peroutka), obtížné agresivní povahu komunismu nahlédnout – komunisté se často demaskovali sami. Klement Gottwald hned v prvním svém parlamentním projevu uvedl, jak se patří, když např. k naší čs. armádě pronesl: V sovětském svazu se proletáři učí střílet proti kapitalistům, proti vám, tam se stavějí šibenice na vás, tam se dělají tanky proti vám, kapitalistům, a v tom je ten rozdíl![2] Nebo jeho slavné „Jezdíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem“, takže vše vyšperkoval ještě deklarovanou vlastizradou. Přes takovéto výlevy u nás i v celé Evropě, byla velká část intelektuálů zcela nepochopitelně komunismem přitahována jako můry ke světlu.

Pak přišla 2. světová válka, v níž Sovětský svaz získal svým ohromným podílem na porážce nacismu obrovskou prestiž. A s tímto kreditem už komunismu značná část evropské (intelektuální) levice doslova zobala z ruky. Winston Churchill v nejvyšší čas (s trochou zjednodušení) spustil železnou oponu svým slavným projevem ve Fultonu v roce 1947. Nezapomněl totiž na hanebný pakt Molotov-Ribbentrop a sovětský vpád do Finska, pobaltských zemí a Polska. Nedopustil se ani elementární logické chyby, které podlehlo několik generací krajně levicových intelektuálů – když jedna hrozná tyranie porazí druhou, znamená to pouze, že prokázala více síly, a nesvědčí to o tom, že by byla v politicky, sociálně a mravně v právu. A že se v boji spojila se svobodným světem, ji lepší rozhodně neudělá; dokonce přesně naopak, jak dokázal ruský guberniální anšlus půlky Evropy. Ovšem kredit SSSR po vítězství nad nacismem vzrostl natolik, že z něj stoupenci marxismu tyli po desetiletí.

Trvalo 23 let, než ruská invaze do naší země v r. 1968 konečně utnula západní iluze o sovětském modelu. Jeden by si řekl, že takto by to mělo skončit. A krajní levice se skutečně načas s nástupem reaganismu a thatcherismu dostala do defenzívy, jakýmsi způsobem se zakuklila, aby po odeznění první vlny euforie po pádu komunismu znovu vyletěla jako pestrými barvami lákající motýl, již neomarxistický. Ten už dobře věděl, že je nutné přesunout se od konzumně saturovaného dělnictva k jiným květinkám, odkud čerpat nektar k mocenskému vzkříšení.

Uchvácení moci oklikou

Člověk je tvor společenský, přičemž společenství přirozeně inklinují k hierarchizaci a rozdělení úloh. To nutně vede k určité míře nerovnosti. Není jen z mé hlavy, že levice má obecnou tendenci stávající společenské struktury atakovat a nahrazovat je novými. Neříkám, že čas od času není prospěšné establishmentem zatřást – na levicovém smyšlení, ač ho sám nesdílím, neshledávám nic nelegitimního. Ovšem stará i nová (podtrhuji) marxistická levice tak vždy činila a činí pohříchu nedemokratickými způsoby. Po mocenské porážce v přímé konfrontaci se svobodným světem ve studené válce zvolila jinou taktiku – opanovala ty intelektuální instituce, kde z povahy věci existuje určitá míra demokratického deficitu, což byly zejména, ne výhradně, univerzity či vědecké instituce a kariérní státní správa, přirozeně včetně EU.

Z tohoto prostředí vycházejí lidé, kteří za dvě dekády po promocích řídí a ovlivňují z různých pozic společnost. Žádné zaťaté pěsti proletářů, žádné zbrojení, žádní mrtví, jen vytahaná trička vysokoškoláků později nahrazená perfektně střiženými obleky. Tato strategie se ukázala nesmírně úspěšná, ačkoli to byla nechutná mocenská taktika v podobě indoktrinace myslí mladých lidí nebezpečnými, krajně levicovými nesmysly. Tak to je a tak to hodnotím alespoň já osobně.

Na téma neomarxistické uzurpace moci a ideologizace bruselské administrativy jsem pro Přítomnost psal již několikrát. Nechci už unavovat, tak alespoň jeden můj evergreen za všechny – jako občana postkomunistické země a pamětníka „soft“ bolševického marasmu mě silně pobuřuje, když pozici šéfky diplomacie EU zastává bývalá italská komunistická svazačka Federica Mogheriniová.

Aby mi nebylo špatně rozuměno – tento proces přirozeně nevidím jako nějaké temné spiknutí. Došlo k němu přirozenou cestou spontánního společenského vývoje. Neblahého. Soudím tak na základě společenské reality. Existují studie, na internetu bohužel nedostupné, neboť se jedná o vysoce odborné materiály prezentované v  akademickém tisku, které by bylo možno běžně dohledat. Tyto studie dokládají, že 80 až 90 % amerických vysokoškolských pedagogů má smýšlení v souladu s postmoderní čili neomarxistickou levicí, přičemž v těchto intencích přirozeně vzdělávají studenty.

Případ profesora Strumii

Necelý měsíc po švédských volbách na krátký čas plnil stránky evropských novin případ profesora Alessandra Strumii. Tento zaměstnanec Evropského centra pro nukleární výzkum (CERN) v rámci své přednášky v pátek 28. září pronesl naprostou nehoráznost, a to, že fyziku založili a vybudovali muži. Nadto si dovolil připojit, že ve fyzice jsou nyní prosazovány ženy bez ohledu na vědecké úspěchy. A teď pozor, na to co neřekl! Netvrdil, že ženy výbornými fyzičkami nejsou, nemohou být nebo nebyly. Přesto byl v pondělí na dlažbě. Co na tom, že zhruba z 200 nositelů Nobelových cen za fyziku jsou jen tři ženy? Co na tom, že za víkend nebylo možné prozkoumat oprávněnost tvrzení o protěžování žen v oboru na základě pohlaví?

Naprostá bomba je ale část oficiálního zdůvodnění Strumiova propuštění: „Různorodost v naší organizaci je silně přítomná a je to jedna ze základních hodnot, na němž stojí náš etický kodex. CERN je naprosto oddán podpoře různorodosti a rovnosti na všech úrovních“.[3] Více se zesměšnit nemohli. Ve dvou větách instituce, mimochodem vedené ženou, dvakrát na piedestalu diverzita v kauze, kdy je její zaměstnanec propuštěn za nekonformní (politicky nekorektní) názor.

CERN se sice znemožnil, ale to panu profesorovi moc nepomůže. Doufám alespoň, že jej zažaluje a soud vyhraje. Z čeho by taky žil, když dost možná přijde o dvě zaměstnání během několika měsíců? Později totiž i jeho alma mater, univerzita v Pise přispěchala s oznámením, že kvůli jeho výrokům zahajuje šetření. Šetření, to jako komise? A to jako vážně?!? Rozhodně není vyloučeno, že pan profesor Strumia vyletí i odtamtud. Jak velmi to připomíná Kunderův drásající román Žert popisující, jak bolševismus zničil jeden lidský život. A vše také začalo vyloučením z univerzity po vyšetřování fakultním výborem KSČ pro jeden nevinný žert na pohlednici se slovy, které si budu pamatovat, než mě sežere demence: „Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij.“ Takto více než půl století tu máme další vyhazov pro názor, reálný a nikoliv jen románový, který sice jistě jeho autora nezavede někam do uranových dolů, ale určitě převrátí jeho svět vzhůru nohama. I kdyby byl Strumiův výrok stokrát nepohodlný nebo dokonce mylný, tak co?! Je to názor, na který má každý na Západě nárok, aniž by se měl dočkat nemilosrdné ostrakizace, přirozeně bez vyjádření svobodných občanů athénských; a to jen proto, že je tzv. politicky nekorektní.

Konec první části.

(Problému politické korektnosti a jejích neblahých společenských důsledků se budu – mimo jiné – věnovat ve druhé části. Stejně jako populismu, na jehož vzniku měla postmoderní levice a politická korektnost značný podíl, minimálně nepřímý.)

24 11 2018 obr2

Jacques Villeglé. Affiche Laceré "Rue de la Douane". 1959. wikiart.org


[1]  ČTK, 2018. Švédští sociální demokraté unikli ve volbách katastrofě, píše evropský tisk. Lidovky 10. 9. 2018“: přístupno na https://www.lidovky.cz/svedsti-socialni-demokrate-unikli-ve-volbach-katastrofe-pise-evropsky-tisk-178-/zpravy-svet.aspx?c=A180910_133813_ln_zahranici_tn

[2] Komunistický svaz mládeže. První parlamentní projev Klementa Gottwalda: přístupno na http://www.ksm.cz/gottwald.pdf

[3] Angela Giuffrida a Mattha Busby, 2018. 'Physics was built by men': Cern suspends scientist over remarks. The Guardian, 1. 10. 2018: přístupno na https://www.theguardian.com/science/2018/oct/01/physics-was-built-by-men-cern-scientist-alessandro-strumia-remark-sparks-fury

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1