TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
rusko-sovetska-propaganda-i-v-reflexu4
Oleksandr Bogomazov, Fire in Kiev, 1916, výřez, wikiart.org

Rusko-sovětská propaganda i v Reflexu

BIS měla pravdu – nejen na českých školách se vylhávají moderní dějiny.

K článku Jaroslava Šajtara „Stručná chronologie dějin Ukrajiny – země, která se proměnila v peklo pro své vlastní obyvatele“ (internetová verze časopisu Reflex, 1. 2. 2019)

Významný komentátor Reflexu Bohumil Pečinka ve svém prosincovém komentáři S kým jít a nejít do postele popsal Českou republiku jako zemi, z níž se kvůli hodnotovému posunu stává nárazníkový stát, kde soupeří protikladné geopolitické vlivy Západu a despotického Východu. Podle všeho se nárazníkovým periodikem stává i Reflex, na čemž dlouhodobě pracuje redaktor Jaroslav Šajtar. Svědčí o tom nejnověji souhrn „faktů“, který zveřejnil v článku „Stručná chronologie dějin Ukrajiny – země, která se proměnila v peklo pro své vlastní obyvatele“[1]. Přidanou hodnotou této chronologie je převážně překrucování a tendenční interpretace, anebo rovnou nepravdy. Zaměříme jen na ty nejspornější z nich, neztrácející podle našeho úsudku svou nadčasovou aktuálnost, jak o tom svědčí jejich urputný výskyt v informační válce posledních pěti let.

Autor se uchyluje k šíření klišé z dob nejen sovětského, ale ještě carského dějepisectví, když na Perejaslavské radě roku 1654 elegantně „znovusjednocuje“ Ukrajinu s Ruskem. Jaká Ukrajina, jaké Rusko a jaké znovusjednocení? – musí se tázat čtenář, který se aspoň částečně orientuje v reáliích vrcholného novověku (i středověku), než dále zjistí, že má být mnohem hůř.

Ke slovu totiž přichází tentokrát dějepisectví sovětské, a to zejména v případě údajného antisemitismu jednoho z lídrů Ukrajinské lidové republiky Symona Petljury. Podobná prezentace Petljury byla populární v sovětských dobách, bohužel je ale v naprostém rozporu s historickými fakty. Již dávno byly publikovány Petljurovy rozkazy jakožto velitele ukrajinské armády, v nichž nejen že se zastával Židů, ale také přirovnával účast na protižidovských pogromech k vlastizradě. Podle všeho je právě židovská otázka pro pana Šajtara důležitá, jelikož se ji snaží zdůraznit i v dalších případech.

„Ukrajinskou povstaleckou armádu Stepana Bandery“ označuje za antisemitsky zaměřenou. Autor nerozlišuje Organizaci ukrajinských nacionalistů a UPA, ke které měl Bandera jen nepřímý vztah, jelikož od roku 1941 pobýval v německém koncentračním táboře a později v exilu na Západě. Nehledě na to, že v jistých kruzích ukrajinských nacionalistů antisemitské pohledy opravdu existovaly, nelze zde mluvit o jakési ideologii hnutí. Stejně jako ignorovat fakt, že mezi příslušníky UPA byli lidé různých národností, mezi nimi i Židé.

Obligátním doplňkem publicistiky tohoto druhu je vsuvka o Ukrajincích jako obzvlášť zvrhlých dozorcích v nacistické soustavě koncentračních táborů. Pan Šajtar sice opomenul desetitisíce ukrajinských vězňů, kteří v těchto zařízeních trpěli nebo nalezli smrt, včetně těch, kteří náleželi k mytologizovaným „banderovcům“ (dva bratři Stepana Bandery byli zavražděni v Osvětimi), zato s jistotou dokázal v mase sovětských a polských občanů v tomto soukolí rozeznat Ukrajince, ačkoli je nacisté do táborových statistik zanášeli jen podle teritoriální příslušnosti k SSSR, resp. předválečnému Polsku. Ukrajince jako národnost totiž neuznávali. Bezesporu se v tomto množství našlo sadistů nemálo – ale opravdu šlo o nějakou ukrajinskou genetickou výlučnost, jak se stále opakuje?

UPA dostává co proto ještě v dalších bodech. Tu jsou čtenáři předloženy nadsazené údaje o počtu jejích polských obětí (z nějakého důvodu se nic nedočteme o protiukrajinské odvetě polské strany, často ve spojení s německými okupačními silami), vzbuzuje se dojem, že v zápalu poválečného antistalinského odboje UPA zavraždila možná více civilistů než sověti, a ještě při tom stačila být „protipolsky, antikomunisticky, protirusky a antisemitsky orientovaná”.

Antikomunismus je tedy v tomto podání zřejmě stejným prohřeškem jako antisemitismus, nehledě na to, že v dané době dávno UPA navazovala družné styky s polským protikomunistickým podzemím a nikdy nebyla „protiruská“, nýbrž „protimoskevská“. Uvažovala totiž subtilněji než český publicista v roce 2019.

Zato obrat „Velká vlastenecká válka“ je zde užíván zcela poplatně rusko-sovětské propagandě. Krom toho, že pro Ukrajince a řadu jiných národností byl SSSR „vlastí“ nedobrovolnou a pochybnou, šlo zkrátka o další dějství druhé světové války, v němž se Stalinovo impérium proti své vůli ocitlo na opačné straně, než stálo na jejím začátku jako smluvní spojenec Hilterovy říše.

Za zmínku stojí Šajtarovy hry s kontextem. Nezapomíná připomenout, že připojení Krymu k Ukrajinské SSR v roce 1954 „Rusové Chruščovovi dodnes zazlívají“, nijak ale nezohledňuje, že primárním důvodem byl ekonomický kolaps poloostrova, který potřeboval po válce nové osídlení, jelikož z něj v roce 1944 byli sověty brutálně vyhnáni krymští Tataři a další etnika. Chruščov navíc nebyl v oné době žádným diktátorem a tento krok byl posvěcen kolektivním rozhodováním sovětských orgánů moci. Stejně tak, když píše o referendu na Krymu v roce 2014, Šajtar zapomíná, že toto hlasování probíhalo pod dohledem a v režii okupační ruské armády, což konstatoval i ruský prezident Putin. Kvůli tomu nebylo uznáno naprostou většinou civilizovaného světa. Podobným způsobem se mýlí i v otázce tragického sestřelení letadla MH17 v roce 2014. Není pravda, že by tento stroj „byl sestřelen“ – nýbrž že jej sestřelili „proruští separatisté raketovým systémem pocházejícím z Ruska.“ To potvrdila i mezinárodní vyšetřovací komise[2].

Autor se nemohl vyhnout ani pro Čechy tak populárnímu tématu Zakarpatské oblasti Ukrajiny neboli někdejší Podkarpatské Rusi. Tvrdí doslova, že v roce 1991 se v „Zakarpatské oblasti 80 % účastníků referenda vyslovilo pro nezávislost.” Jen pro přesnost připomeneme, že v roce 1991 se konalo referendum o státní nezávislosti Ukrajiny, ve kterém 92 % obyvatel Zakarpatské oblasti hlasovalo pro. Souběžně probíhalo další hlasování, v němž se 78 % vyjádřilo pro samosprávu jako součást Ukrajiny. Tuto samosprávu oblast má, a tak se naskýtá otázka, zda se snad pan Šajtar snažil vyvolat dojem, že v Zakarpatské oblasti existovaly výrazné tendence k osamostatnění. Pak by šlo mírně řečeno o omyl.

Podobných „nepřesností“ je tu samozřejmě více, a vzhledem k tomu, že se jistě nejedná o poslední článek tohoto novináře na ukrajinské téma, jich bude ještě požehnaně.

Když už ale autor rovnou v titulku označuje jeden konkrétní stát za „peklo“, dovolíme si mu předestřít svou verzi pekla. Byl by jím život v zemi, kde na faktech nezáleží.

Autoři působí na univerzitách v Praze a Oxfordu.

5 2 2019 obr4

Oleksandr Bogomazov, Fire in Kiev, 1916, wikiart.org

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1