TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
cesta-k-vitezstvi-pravdy-lasky-a-babise
Ljubov Popova, Vzuch + člověk + prostor, 1912. výřez. Wikimedia Commons.

Cesta k vítězství Pravdy, Lásky a Babiše

Na naši dnešní vnitropolitickou situaci existují dva vyhraněné pohledy. První je dejme tomu revoluční: česká společnost prošla v posledních pětadvaceti letech hlubokou krizí. Dominovala tu zkorumpovaná politika zaběhaných stran, které se stále víc kompromitovaly. V posledních letech však proběhl očistný proces, v němž politiky, kteří nemakali a kradli, nahradili noví lidé, kteří už jejich řádění nemohli vydržet. Tuto ideologii hlásá v čisté podobě Andrej Babiš a jeho lidé, v různých mírnějších variantách stoupenci různých nezávislých iniciativ tzv. občanské společnosti a novináři z Bakalova mediálního impéria (Respekt, Aktuálně.cz, Hospodářské noviny) – sporné body jsou jen v tom, zda hluboká krize začala hned v roce 1989, nebo až v roce 1992, kdy v demokratických volbách prakticky bez boje podlehla první, Havlova disidentská garnitura – nebyla totiž schopna postavit do voleb žádnou životaschopnou politickou organizaci, nebo až v době vzniku opoziční smlouvy, politického kartelu mezi Zemanovou ČSSD a Klausovou ODS,který ovšem vydržel pouhé čtyři roky. Heslem těchto umírněných je „dejme Babišovi šanci“, ačkoli on už žádnou šanci nepotřebuje, protože si ji sám vzal. Správné by měli říkat: přiživme se na jeho triumfu, stejně jsme schopni jen politicky parazitovat.

Druhý názor, který zastávám také já (nejsem snad úplně sám), staví na tom, že politický systém, který tu v prvních letech po listopadovém převratu vznikl, byl zásluhou všech zúčastněných přes všechny velké chyby dobrý, byl to systém demokratický a otevřený pozitivním změnám. V posledních cca třech letech se nám ho však podařilo důkladně pobořit a nahrazujeme ho, respektive trpíme, že je postupně nahrazován něčím, co je nesrovnatelně horší, autokratickým a oligarchickým režimem. Nevážili jsme si ho a nebyli jsme a nejsme schopni ho pořádně bránit.

Mimo diskusi je, že naše polistopadová demokracie měla od počátku vážné slabiny, o nichž je nutné hovořit. Dokážeme se však shodnout aspoň na jejich pojmenování? Hovoří se – jistě právem – o tom, že se české společnosti nepodařilo pořádně vybřednout z předlistopadového bahna. Je to pravda, bohužel poněkud laciná, protože tak důkladná proměna, jakou znamená přechod od samoděržaví ruského typu k západní demokracii, je práce ne desetiletí a nikdy se nedá provést na jedničku. Je pořád co napravovat. Za druhé, to, na čem stavějí Babišovi stoupenci a jejich souputníci, má samozřejmě reálný základ. Velkou chybou naší transformace – a šlo především o politickou, ne o hospodářskou transformaci - bylo prorůstání politiky a ekonomiky, vznik jakéhosi naprosto nenáležitého „společenství zájmů“ politiků a postkomunistických manažerů – pouze je nutné zároveň říci, že fenomén Babiš je vlastně jeho poslední jedovatý květ. Pak je tu ovšem třetí, velmi závažná věc, o které se zatím moc nemluvilo a která se přitom ve svých důsledcích velmi výrazně podepsala na dnešní politické krizi. Zde jsou postupně tři výrazné symptomy latentní choroby, která předznamenala faktické zhroucení „polistopadových pořádků“.

1. Případ Bartončík

První ataka přišla už na jaře 1990. Opakuji základní fakta, bylo to už dávno. Josef Bartončík byl funkcionář předlistopadové Československé strany lidové, před převratem patřil k tzv. obrodnému proudu ve straně a na konto toho se před koncem roku 1989 stal předsedou ČSL a v roce 1990 předsedou Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Byl přirozeně i na kandidátce strany pro červnové volby 1990. V polovině května se začaly objevovat zprávy o tom, že Bartončík měl spolupracovat jako agent se Státní bezpečností. Náměstek ministra vnitra Ruml poskytl prezidentu Havlovi v tomto směru těsně před volbami podklady a ten si pozval Bartončíka na rozhovor, kde podle Havla lidovecký politik slíbil odstoupit ze zdravotních důvodů z volební kandidátky. Nato onemocněl a neodstoupil, takže 6. června, dva dny před začátkem voleb, dal Ruml o celé věci zprávu ČTK. Pro pořádek předem podotýkám, že nemám nejmenší důvod Rumlovi a Havlovi nevěřit a že jsem přesvědčen, že pan Bartončík neměl v polistopadové politice co pohledávat. ČSL se proti postupu náměstka Rumla i prezidenta Havla ostře ohradila s poukazem na to, že oba stranu těsně opřed volbami výrazně poškodili. Ihned po uzavření volebních místností, 9. června, proběhla pak o případu v ČT hodinová tisková konference Havlových spolupracovníků Michaela Žantovského a Jiřího Křižana, náměstka Rumla a generálního prokurátora Rychetského.

Problém byl obecně vzato v tom, že se v dokumentaci StB sice zachovaly záznamy o tom, kdo byl evidován jako spolupracovník StB, ale údaje o „obsahu“ činnosti těchto osob se musely pracně dohledávat, přičemž dohledávání naráželo na značné problémy. Generální prokuratura měla k dispozici výpověď řídícího důstojníka pana Bartončíka. Neexistovala – a neexistuje ani dodnes - žádná zákonná úprava ohledně kandidování bývalých spolupracovníků StB ve volbách. Údaje o evidenci spolupracovníků StB nebyly v té době veřejně přístupné. Informace byla zveřejněna bezprostředně před volbami. A konečně, nebylo až tak obtížné spojit si jak Havla a jeho spolupracovníky, tak Rumla a Rychetského s OF, které bylo ve volbách konkurentem lidovců. To, že celá akce výsledek voleb ovlivnila, se nedá ani prokázat, ani vyvrátit, bohužel je to přitom „pravdě podobné“.

Jsou tu přinejmenším dvě otázky: za prvé, Havlův vstup do záležitosti neměl žádnou oporu v tehdejší ústavě nebo zákonech. To jistě ještě rovnou neznamená, že by byl protiústavní. Jenže prezident nebyl schopen svou přirozenou autoritou vyvážit pochyby, které ve veřejnosti vznikly, a naopak tuto autoritu svým jednáním oslabil. Nezpůsobila tedy akce Bartončík víc škody než prospěchu? Veřejnost má právo být o pochybnostech, pokud jde o politika, jenž se uchází o její přízeň, informována. To je ovšem věc médií. Ale má být přímo, předem a institucionálně chráněna před pokušením nedat mu přesto důvěru? A zcela obecně vzato: jsou některé záležitosti tak zásadní, že je nezbytné je prosazovat i problematickými prostředky, respektive legitimuje zásadní povaha prosazované záležitosti i prostředky, které byly při jejím prosazování použity? Je důležitější formální úzkostlivost nebo svatý zápal pro věc? Mravná, spravedlivá, pravdivá politika spočívá daleko víc, než se u nás soudí, v dodržování formalit a to i vůči dejme tomu nepříteli, protože nepřítel je taky bližní. Jinak se otvírá brána k jakobínskému fanatismu, jehož důsledky mohou být daleko děsivější než důsledky zdrženlivosti. Nejde ostatně nikdy jen o jednu konkrétní osobu (zde Josef Bartončík), ale i o to, že se určitý postup zavádí jako precedens pro kohokoli dalšího. Další dva případy, o nichž bude řeč, vypadají tak trochu, jako kdyby byly dělány přes kopírák.

2. Srba vraždí Slonkovou

Karel Srba, smutný hrdina druhé politické epizody, působil v době opoziční smlouvy jako generální sekretář na ministerstvu zahraničí. Byl zapleten mj. v aféře Český dům (nevýhodný pronájem objektu, který patřil českému velvyslanectví v Moskvě) a těšil se proto zájmu médií i „orgánů činných v trestním řízení“. Bezprostředně po volbách do PS v roce 2002 (tedy poté, co se opoziční smlouva zhroutila) byl obviněn, že chystal vraždu investigativní novinářky Sabiny Slonkové z Mladé fronty Dnes (případ se v politické rovině dotknul i jeho někdejšího nadřízeného, ministra zahraničí Kavana, prezident Havel ho vyzval, aby odstoupil aspoň z některé ze svých funkcí). Postupně vycházely najevo dosti kuriózní okolnosti chystaného zločinu. Srba a jeho společníci si k provedení atentátu vybrali recidivistu v oboru drobné kriminality, který byl navíc, jak se ukázalo, policejním agentem a celou akci neprodleně práskl. Obnos, který měl sloužit k finančnímu kryti věci, choval Srba doma v krabici od bot, tamtéž policie nalezla i fotografii vyhlédnuté oběti, opatřenou nápisem „likvidace“. Potenciální oběť během vyšetřování o případu průběžně informovala čtenáře ve svých domovských novinách. Srba byl posléze odsouzen za přípravu vraždy a odvolací řízení v říjnu 2003 před pražským Vrchním soudem mělo dostat nebývalou a neslýchanou publicitu: jednání měla sledovat v přímém přenosu Česká televize (počítalo se údajně se čtyřmi reportérkami), ve studiu na Kavčích horách bylo připraveno studio, v němž by průběh komentovali odborníci. Za projekt se postavila Rada ČT. Celý případ od počátku i jeho plánovaná medializace vypadala od počátku jako kýčovitá hollywoodská story, projekt přímého přenosu byl vrchol. Soudce, který měl případ na starosti, přenos nejprve povolil, poté, co se objevila řada výhrad, vzal nakonec na poslední chvíli povolení z dobrých důvodů zpět.

Sám Srba byl osoba politicky poměrně bezvýznamná a pořádně problematická. Je ovšem pravda, že druhá „jeho“ kauza, případ „Český dům“, která se uzavřela až v době, kdy už byl pravomocně odsouzen, skončila zprošťujícím rozsudkem. V tisku se tehdy objevily spekulace, že spektakulární obvinění z pokusu vraždy má usnadnit vyšetřování dalších kriminálních kauz. Je těžké se zbavit pochybností, zda ten člověk nebyl náhodou odsouzen za něco jiného než za to, co provedl, a/nebo zda byl rozsudek opravdu přiměřený. O tom, že pan Srba před soud patřil, není pochyb, jde jen o to, že spravedlnost má platit i pro hříšníky, protože i hříšníci jsou naši bližní. V tom je Srbův případ trochu podobný případu Bartončík, a podobné je i jakobínství, které se uplatnilo při jeho rozvíjení; aféra je ovšem zároveň rozvinutější o podivuhodný souběh zájmů politiků, vyšetřujících orgánů a některých lidí v médiích. Prorůstání politiky, policie a médií je něco přinejmenším stejně nebezpečného jako třeba prorůstání politiky a podnikání. Jsou to vrátka k politickým procesům, jistě, v té době zatím jen pootevřená. Jsme v roce 2003.

3. Kubiceho zpráva

29. května 2006 se obrátil ředitel ÚOOZ Jan Kubice (mimochodem, pan Kubice byl ředitelem ÚOOZ už v době, kdy se ÚOOZ intenzivně zabýval případem Srba – Slonková) na poslance výboru pro obranu a bezpečnost PS se zprávou, která se týkala průnikem organizovaného zločinu a státní správy. Obvinil v ní policejní prezidium, premiéra (Paroubka) i ministra vnitra (Bublana), že při vyšetřování třech citlivých případech omezovali jeho úřad. Zpráva unikla do médií a vyvolala velký poprask. Stalo se to těsně před volbami do PS, které proběhly 2. a 3. června. Ve volbách pak Paroubkovi jen velmi těsně uniklo volební vítězství. Zopakuji zde pouze, co jsem o té věci napsal hned v těch dnech: „Velmi si nepřeji vítězství ČSSD (této ČSSD) a zvlášť menšinovou vládu podporovanou komunisty bych považoval za katastrofu pro Českou republiku. Nemohu však zamlčet, že to, co se tu teď odehrává, mi připomíná jeden předvolební skandál z doby před šestnácti lety: totiž kauzu Bartončík. ... Nemohu uvěřit, že politického cíle, jakkoli žádoucího, se dá dosáhnout prostředky, nad jejichž korektností se vznáší otazník.“ Následovalo sedm let nesmírně chaotického vládnutí, které vyvrcholilo Velkou protikorupční revolucí z let 2012-14 a vážným poškozením demokratických pořádků v České republice.

Všechny tři zmíněné případy jsou pouhé politické epizody. Bylo by nejspíš možné vzpomenout i jiné. Předznamenaly však další, daleko významnější události. Postupně byl zprovozněn jakýsi virtuální tunel, jímž pravidelně unikaly z policejního vyšetřování citlivé informace, které kompromitovaly politiky ponejvíce vládních stran, do médií (zejména do Mladé fronty Dnes). A všechno nakonec vyvrcholilo spektakulární policejní akcí z léta 2013, v jejímž důsledku padla vláda a došlo k předčasným volbám, které překreslily politickou mapu České republiky a vynesly k nebývalé moci oligarchu Andreje Babiše. Bylo by samozřejmě přitažené za vlasy tvrdit, že to bylo cílem těch, kteří po léta usilovali o propojení politiky (víceméně virtuální, těmto lidem se vlastně nikdy nepovedlo vypracovat si vlastní spolehlivé a životaschopné politické organizace, vždycky se museli na někoho „přilepit“), „orgánů činných v trestním řízení“ a mediální lobby zejména v Bakalových médiích. Ani náhodou, mysleli to upřímně, nepochybuji o tom. nakonec však sehráli roli slušně řečeno „užitečných pomocníků“. A výhled do budoucna? Jedním z významných prvků v protikorupčním tažení je od případu Šnajdr, Fuksa, Tluchoř potřeba omezit imunitu pro členy zákonodárných sborů v tom smyslu, že státní zástupci a policisté budou mít právo hodnotit, jak funguje jejich svědomí. To je slibné: cílem by do budoucna mohlo být např. sloučení ministerstva spravedlnosti a vnitra v jedno komplexní orwellovské Ministerstvo Pravdy a Lásky. Jakési jeho zárodky, které by bylo možné při tvorbě podobné instituce využít, tu bohužel existují už od devadesátých let, jen na to jsem chtěl tímto textem upozornit. Dlouho chyběl Velký bratr. Teď už tu je a nedá se přehlédnout.

Psáno pro Svobodné fórum.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big