TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
rozvrat-ceske-demokraticke-politiky-i
Albert Schamoni, Die Zeitung, 1931, výřez, www.albert-schamoni.de

Rozvrat české demokratické politiky I.

V tomto textu bych rád vypsal, jak vidím vývoj české politiky od listopadového převratu v roce 1989 po dnešek. Mám potřebu shrnout své názory, vyjádřené v různých komentářích i programových textech, do nějakého celku, už jen vzhledem k tomu, že v mém věku a v dnešní době člověk neví dne ani hodiny. Ale taky proto, aby nevznikaly jejich účelové dezinterpretace, plynoucí z neznalosti a ze zamlčování či překrucování toho, co jsem napsal či řekl. Třeba se takové celkové shrnutí bude někomu hodit. Výklad jsem opatřil jakýmsi osobním úvodem, aby bylo zjevné, co mne v životě utvářelo a z čeho dnes vycházím.

I. Moje východiska

Tři aktivity, na nichž jsem se v letech 1964 – 1989 podílel, a tři základní životní zážitky: časopis Tvář, „ineditní sborníky“, nezávislá skupina „Demokratická iniciativa“

Na veřejnost jsem poprvé vystoupil v první polovině šedesátých let. Poměry v tehdejším Československu pro mne byly nesnesitelné a připadal jsem si dost osamělý. Nebyl jsem si jistý, zda v sobě najdu dost odvahy, abych to dal přiměřeným způsobem najevo. Naštěstí jsem se potkal s několika lidmi, kteří mi v tom výrazně pomohli. Na prvním místě musím jmenovat Emanuela Mandlera. Z tohoto setkání se pak odvinuly postupně tři aktivity, na nichž jsem se činně podílel. Jsou to mé tři základní životní zážitky:

Za prvé, časopis Tvář. Vycházel v letech 1964-5 (pak ho komunisté zakázali), obnoven byl během „Pražského jara“ v roce 1968 a rok poté zakázán po druhé a už definitivně (jako tehdy ostatně všechno). Byl to kulturní měsíčník, vydával ho Svaz československých spisovatelů a byl určen původně pro „mladou literaturu“ (jakýsi literární teletník). Psal jsem tam literární kritiky. Československý režim se v té době poprvé pomalu a plíživě hroutil a zároveň uvolňoval, a v nastalém chaosu se podařilo, že redakci a redakční radu ovládla skupina lidí, kteří s oficiózní spisovatelskou mládeží neměli nic společného. Hlavními osobnostmi byli historik a publicista (a tehdy i prozaik) Emanuel Mandler, vůdčí duch Tváře, dále filosof a psycholog Jiří Němec a filosof Ladislav Hejdánek. Němec byl praktikující katolík, Hejdánek člen Českobratrské církve evangelické. Poměrně záhy se nám podařilo získat pro spolupráci také Václava Havla (to bylo významné i proto, že Havel byl už tehdy renomovaný autor s mezinárodní reputací a člen Svazu spisovatelů; zároveň jsme se spolu v základních věcech, pokud jde o profil a smysl časopisu, bez problému shodli).

Byla to doba, kdy se někdejší čeští stalinisté (zdaleka ne všichni) pokoušeli polepšit. Polepšení se projevovalo m.j. tím, že autory z tuzemska i zahraničí, které dříve proskribovali, nyní ospravedlňovali dokazováním, že i oni mohou přinést jakési podněty a obohacení novému, „socialistickému“ umění. Pytel socialistického umění se měl rozšířit tak, aby se do něho vešli i někteří, posléze mnozí z těch, co dříve platili za dekadenty a reakcionáře. Protože nikdo z nás, kteří jsme časopis dělali, nebyl marx-leninista a stoupenec „socialistického umění“ v tehdejším pojetí, odmítli jsme tento ospravedlňující ceremoniál s tím, že „omilostnění“ autoři nic podobného nepotřebují. Chtěli jsme tisknout, a když nám to cenzura dovolila, taky jsme tiskli, všechny domácí a světové autory, co za to stojí, a obnovit tak sepjetí české literatury a českého umění s vlastní minulostí i se světem, uměle přerušené naším pádem do bolševického impéria. Což byl vlastně zvláštní případ navazování přervané kontinuity s naší minulosti a se světem všeobecně, tedy ve svých důsledcích politikum, bourání virtuální ideologické železné opony. Snažili jsme se to dělat vědomě a důsledně. Zároveň nám šlo o rehabilitaci literární a umělecké kritiky, a to i vůči tehdy uznávaným obyvatelům literárního svazového Olympu a „svazovým“ autorům naší generace, jimž jsme vlastně časopis pro jejich bezradnost a neschopnost „vyfoukli“. Poukazovali jsme na to, že to, co se ve skleníku Svazu spisovatelů jako literatura pěstuje, je vlastně v úhrnu nikoli literatura, ale jen simulace literatury. Tím jsme se záhy dostali do konfliktu s nimi (jeden z nich, pozdější dlouholetý normalizační kolaborant, nás tehdy veřejně označil za „skupinu estétských provokatérů“), s vedením Svazu spisovatelů i s ideologickým oddělením ÚV KSČ. Komunistické „orgány“ posléze rozhodly, že se časopis musí změnit: musí zmizet šéfredaktor Jan Nedvěd a v redakční radě nesmí být Mandler, Němec a Hejdánek. To redakční rada jako jeden muž odmítla a všichni jsme odstoupili. Byla to zásadní věc, odmítnutí „normalizačního“ chování (které, jak známo, spočívá v tom, že všichni se zoufale drží svých židlí a zachraňují pozice, aby místo nich nepřišli jiní, ještě horší než oni, a zapomínají na známé „Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl“) dlouho před skutečnou „normalizací“. Zároveň jsme uspořádali rozsáhlou protestní podpisovou akci, v níž nás podpořila řada významných umělců z Česka i ze Slovenska (např. Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Jan Werich, filmoví režiséři „mladé vlny“ včetně Miloše Formana, Věry Chytilové, Jana Němce). Tato akce už byla politikum par excelence a nebyla bez rizika. ÚV KSČ ovšem neustoupil a Tvář na konci roku zanikla. (Podotýkám jen, že mne orientovala i pro další život: např. když na podzim roku 2013 vyměnil Andrej Babiš šéfredaktory MfD a Lidových novin, věděl jsem, že tam už nemám psát).

Na jaře 1968 jsme požádali SČSS o obnovu Tváře. Nezbylo jim, než nás obnovit, v atmosféře „Pražského jara“ to prostě jinak nešlo. Tvář ovšem začala znovu vycházet až po ruské invazi (tehdy všechno trvalo hrozně dlouho) a vydali jsme celkem jen osm čísel. Pak nás zakázali znovu a provždy. V době, kdy Tvář mohla znovu vycházet, neexistovala cenzura. Tvář byla už nejen kulturní, ale i společenský časopis. Vyšla tu série článků Emanuela Mandlera o politické situaci, o českých politických tradicích, radikalismu a realismu, což byla pro mne (a nejen pro mne) další základní inspirace na celý život. Podařilo se nám získat ke spolupráci Václava Klause a další lidi z jeho okruhu (Tomáše Ježka, Josefa Kreutera), protože jsme pátrali po někom, kdo by byl ochoten kritizovat Šikovu ekonomickou reformu a její východiska, a naráželi jsme přitom bohužel zpočátku jen na samé stalinisty. Klaus Šika podrobil zásadní kritice s tím, že zdravé hospodářství musí stát na soukromém vlastnictví a svobodném podnikání. Během naší spolupráce došlo jednou mezi Klausem a Mandlerem ke sporu, který byl jen interní a neměl vůbec žádné fatální následky, ale byl zajímavý pro futuro: Klaus tehdy přišel s tím, že ve společnosti, v níž se uplatní fungující tržní hospodářství, se následně dříve nebo později vygeneruje politická demokracie (s tou myšlenkou si tenkrát, v době, kdy se prosazovali tzv. asijští ekonomičtí „tygři“, pohrával kdekdo). Mandler naopak tvrdil, že skutečné svobodné podnikání se může rozvinout jen v demokratickém prostředí, a že tedy politika má přednost před ekonomikou. To byl pro mne další významný podnět (nevím ovšem, zda Václav Klaus svou tehdejší teorii ještě dnes zastává).

V letech 1968-9 došlo k jakémusi odcizení mezi Tváří a Václavem Havlem, který se po obnovení časopisu stal předsedou redakční rady (původně aspiroval na místo šéfredaktora, ale neprosadil se, většina redakční rady včetně mne si nepřála změnu šéfredaktora a předseda redakční rady byl jakýsi kompromis). Nakonec v červnu 1969 z Tváře odešel (pak už ovšem nevyšlo žádné číslo časopisu).

 

Za druhé, „ineditní sborníky“. Tvář definitivně zanikla, pokus o obnovu skupiny v polovině sedmdesátých let se nepovedl, po vystoupení Charty77 už to ani nešlo: Emanuel Mandler a Karel Štindl totiž Chartu 77 ze zásadních důvodů nepodepsali. Mandlerovy důvody byly prosté: podle něho to byl nedomyšlený, radikální pokus o politickou akci, který povede spíš ke zhoršení, než k zlepšení situace. Mandler by byl za situaci přiměřené považoval například to, kdyby lidé normalizačním režimem pronásledovaní, bývalí komunisté i nekomunisté, byli společně žádali o jakousi sociální rehabilitaci, o ukončení své existenční diskriminace.

Zde považuji za nutné zmínit se o tom, jak Chartu77, kterou jsem tehdy na rozdíl od nich podepsal, hodnotím já dnes. Dávám Mandlerovi za pravdu.

Sama pohnutka k jejímu vzniku byla pochopitelná. Režim (tj. celé impérium, nejen ČSSR) se rozhodl, že v rámci tzv. helsinského procesu vtělí do svého právního řádu pakt OSN o občanských a politických právech a pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech – samozřejmě s tím, že je ani náhodou nehodlá dodržovat (bylo by ho to ostatně ve velmi krátké době po zásluze a úplně zničilo). Byla to obludná drzost.

Pochopitelná a legitimní byla i potřeba lidí „normalizací“ postižených, aby se spojili v hájení svých zájmů.

Na základě toho ovšem vznikla široká fronta, spojující „reformní komunisty“ s nekomunisty na základě paktů OSN o lidských právech. Přitom na prosazení těch o občanských a lidských právech (což by bylo znamenalo faktickou likvidaci režimu) chyběla signatářům politická síla, pakty o hospodářských, sociálních a kulturních právech obsahují normy, které nedodržuje nikdo prostě proto, že jsou utopické, nesmyslné a dodržovat se ani nedají. Na tomto základě vznikla falešná jednota, aniž by proběhla otevřená debata o podstatě ruského komunistického režimu, jenž se u nás prosazoval nejpozději od roku 1948, a zavládla řízená, povolená „ztráta paměti“ pro ty, co se na chodu režimu tak či onak podíleli. Nevzniklo nic jako společné vědomí selhání – a to se pak osudově promítlo do polistopadové české demokracie. Dále: šlo o projekt politický a nemístně ambiciózní, který zdaleka přesahoval hranice možného. Když se to ukázalo, Chartě nezbylo, než se stáhnout z „politické“ roviny do morální a „existenciální“ a zdůrazňovat, že jí nejde o nic jiného než o dodržování zákonů. Odtud vyplynulo jednak tiché pohrdání politikou, na jejíž půdě nelze vlastně nic rozumného prosadit, a rovněž tiché pohrdání veřejností, která uzavřela nepsanou smlouvu s Husákem a následně nevyslyšela existenciální výzvu k odchodu z „života ve lži“ do „života v pravdě“ v disidentské paralelní polis. To vše se pak osudově promítlo do české polistopadové demokracie.

 

Proto se několik lidí v Mandlerově okolí (já se rád přidal) na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století pokusilo formulovat v opozičním prostředí jiný koncept, než byl ten chartistický a zároveň vyzvat k debatě některé naše známé z okruhu Charty77, kteří byli diskusím na to téma ochotni. To, co jsme cítili jako problém, byla úplná izolovanost Charty77 a neporozumění mezi Chartou 77 a veřejností; dále nejasnosti širokého okruhu lidí o tom, jak se vznešená oblast „lidských práv“ protíná s běžnými problémy jejich každodenního života; malé porozumění lidí z chartistického okruhu pro praktickou politiku a pro politický realismus, který od Havlíčka a Masaryka tvořil základ českého národního programu; a posléze i možnost formulovat v době, kdy ani v zárodku neexistuje suverénní a svobodný český stát, něco jako základy politického programu pro lepší časy, v něž jsme věřili.

Vytvořil se diskusní kruh lidí, kteří se leckdy na mnohém neshodli, ale byli ochotni se o těch věcech přít se dohadovat: kromě Mandlera, Štindla, mne, bývalého šéfredaktora Tváře Nedvěda a několika známých z našeho prostředí (shodou okolností jsme všichni pracovali jako programátoři u počítačů) sem z okruhu Charty docházeli Luboš Dobrovský, Jan Sokol, Václav Žák, Petr Pithart a Petr Příhoda, z okruhu Václava Klause Tomáš Ježek a Jan Stráský, zpočátku i sám Klaus, který ale brzy o tuto spolupráci ztratil zájem. Výsledkem tohoto setkávání (schůzek v soukromých bytech se občas účastnilo i kolem třiceti lidí) bylo celkem 14 „ineditních“ sborníků (pořizovali jsme je v omezeném počtu, půjčovali jsme je každý ve okruhu svých známých a texty jsme nedávali k publikaci do zahraničí). Hlavní témata byla: politická situace v normalizovaném Československu, české demokratické tradice, ruská otázka. V letech 1986-7, kdy už byly zjevné uvolnění a zároveň počínající rozklad v ruské koloniální metropoli, jsme uspořádali dva sborníky s diskusí o politické situaci a o programových otázkách. Na podzim 1987 pak změny v Rusku a rozklad u nás postoupily tak daleko, že jsme se rozhodli vystoupit v rámci možností veřejně a politicky.

Demokratická iniciativa bylo nezávislé uskupení, které vycházelo z toho, co jsme se předtím pokusili pro sebe a v rámci možností i pro další zformulovat v letech 1979-1987. Poprvé jsme veřejně vystoupili v září roku 1987 spolu s významnými představiteli disentu včetně Václava Havla Dopisem poslancům federálního shromáždění ČSSR, který obsahoval výzvu k zahájení demokratizace veřejného a politického života. Tento a všechny další dokumenty jsme dávali k dispozici českému vysílání Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a BBC a v rámci možností i zahraničním médiím. Přímo pod jménem Demokratická iniciativa jsme se prezentovali od počátku roku 1988.

Demokratická iniciativa existovala v rámci disentu a byla terčem soustavné a dotěrné pozornosti StB. S ostatními iniciativami jsme se shodovali v zavrženíhodnosti dosavadních poměrů i v solidaritě v případech policejního pronásledování. Zároveň jsme ovšem usilovali v duchu naší předchozí činnosti o politickou alternativu k tomu, o co doposud šlo lidem kolem Václava Havla. Získávali jsme lidi mimo disidentské ghetto, rozšiřovali jsme zájem o problematiku související s každodenním životem občanů (změny v zákoníku práce, prostor pro vznik skutečných, nezávislých odborů, ekologické záležitosti a studentstvo – v DI existovala v zárodečném, stádiu i ekologická a studentská sekce). Pokoušeli jsme se postupně rozvinout a upřesnit politické požadavky pro přeměnu autoritativního režimu v demokratický a navrhnout v obrysech i jakýsi harmonogram těch změn. A v některých věcech (např. demonstrace 21. srpna 1989) jsme zastávali (a nejen my, samozřejmě) radikálnější stanovisko než Václav Havel a lidé kolem něho. V květnu roku 1989 vzniklo jakési základní programové vymezení naší iniciativy: „Demokratická iniciativa se hlásí k demokratickým tradicím české společnosti (Palacký – Havlíček – Masaryk ) s jejich důrazem na národně konstitutivní význam každodenní politické práce a nutnost vytvářet a obnovovat celistvou společnost; tyto tradice chápe jako součást duchovního odkazu křesťanské Evropy, z něhož zdůrazňuje zejména evropské pojetí lidských práv, společnou minulost a společné kulturní hodnoty, které umožňují spolupráci evropských národů, směřující ke společné budoucnosti. Nezbytným předpokladem programového uvažování Demokratické iniciativy je realismus, předpokládající jako výchozí bod chápání podmínek, ve kterých se rozvíjí náš národní a státní život, a přirozeně také schopnost tyto podmínky přesahovat.“

V říjnu roku 1989 jsme navrhli, aby existující nezávislé iniciativy (DI, HOS, Obroda a Nezávislé mírové hnutí) vytvořily Koordinační výbor československé politické opozice, jakýsi zárodek budoucí politické plurality v české společnosti. Společným cílem iniciativ měla být „přeměna současného autoritativního československého státu v pluralitní demokratický stát s prosperujícím tržním hospodářstvím, spravedlivou sociální politikou a zabezpečenými občanskými svobodami“. Náš návrh narazil na odpor Václava Havla a lidí z jeho okruhu, kteří něco podobného považovali za předčasné, a výbor v důsledku toho nevznikl. Proto Demokratická iniciativa sama požádala 11.listopadu komunistické ministerstvo vnitra o registraci jako opoziční politická strana.

Po listopadovém převratu se prosadily Havlovy představy. Demokratická iniciativa existovala v rámci Občanského fóra (nic jiného nám tehdy nezbylo). V této situaci a za těchto okolností bylo prakticky vyloučené, abychom se politicky prosadili, a strana po čase zanikla.

 

Potud úvod. Je to mé osobní pojetí aktivit, na nichž jsem se podílel, a napsal jsem ho jen proto, aby bylo zjevné, z čeho při hodnocení dnešní politické krize polistopadové české demokracie vycházím.

28. července – 2. srpna 2015; psáno pro Svobodné fórum, převzato ze serveru Události.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Trpíte taky idiosynkrazií?

    Jiří Stránský

    Všechny vás zdravím v příjemně ochlazeném podvečeru. Před chvílí jsem vypnul televizor, což v poslední době dělám čím dál častěji: nejsem už ochoten přistoupit na řeči žen a mužů, na nichž poznám ještě...

  • Hanět člověka, počátek vraždy

    Radio Vaticana

    Papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty komentoval evangelium (Mt 5,20-26), kde stojí: »Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník...

  • Proč To komentovat?

    Pavlína Havlová

    Vydavatel Přítomnosti M. J. Stránský se ke spálení červených trenýrek na Hradě sice vyslovil poněkud expresivně, jeho glosa však plně koresponduje s úvahou, kterou jemnější formou vyjádřil na svém...

  • Ten blbec četl moji glosu v Přítomnosti

    Martin Jan Stránský

    Ten blbec na Hradě četl moji glosu v Přítomnosti!! (viz odkaz níže) Nejen to, dokonce se rozhodl pro mimořádné gesto. Nemohl jsem tomu uvěřit, tak jsem musel zhlédnout video z této události...

  • Mají se Nové pořádky čeho bát?

    Bohumil Doležal

    Volební průzkum agentury Kantar TNS z 10. června t.r. (Volební model pro volby do Poslanecké sněmovny) se na první pohled nijak nápadně neliší od toho, co dosud přinesly jiné agentury. Výrazně (s...

  • Národ idiotů?

    Martin Jan Stránský

    Na nedávném sjezdu na Žofíně se Miloš Zeman opět vyřádil v rámci kauzy Peroutkova článku „Hitler je gentleman.“  Jeho výlet do zaplevelené zahrady vlastní děravé paměti pokračoval přes vlastní...

  • Malá, blbá, ale naše

    Petr Schwarz

    Ostře sledovaný bude – i kvůli kauze Čapí hnízdo – post ministra spravedlnosti, na který podle svých slov Babiš zvažuje dva kandidáty. Podle zákulisních hlasů má být jedním z těchto kandidátů do...

  • V šílícím světě

    Ladislav Heryán

    Celou republikou nedávno cloumala kauza nechvalně proslaveného divadelního představení, ve kterém údajně „Ježíš znásilní muslimku“. Jak potom řekne Tomáš Halík, vlastně to nakonec ani nebyla...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big