TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
jaci-jsme-dnes
Paul Wunderlich. La Pêcheresse. 1967. wikiart.org

Jací jsme dnes?

Na nový román Jáchyma Topola Citlivý člověk upozornil českou veřejnost asi nejvíc ostře polemický článek bývalého prezidenta republiky Václava Klause a jeho spolupracovníků Jiřího Weigla a Ladislava Jakla. Pochopil jsem z něj, že knihu nečetli, pobouřil je však rozhovor, který autor v souvislosti s románem poskytl deníku Právo. Ten jsem zase nečetl já, a proto s jejich polemikou nehodlám polemizovat. Zarazilo mne však, že za nejhorší Topolův prohřešek považují elitářství. Nevím, jak působil rozhovor, možná opravdu elitářsky, avšak román je pravým opakem. Snad všechny postavy v něm, ať ty spíše sympatické nebo ty spíše záporné, náleží k vrstvám, jakým se za starých dobrých časů říkalo lůza.

Lidé si zřejmě odedávna rádi četli o barvitém prostředí na společenských okrajích, o drastických i tklivých historiích různých vyděděnců, o třeskutě dramatických příhodách, k jakým mezi řádnými občany nemůže nikdy dojít. Napínavá líčení dobrodružného putování různých zlotřilců známe už z antiky, k podobným kouskům se ve středověku přiznávali žáci darebáci a žánr vyvrcholil španělskými pikareskními romány v éře baroka. Pojem je odvozen od slova picaro, španělského výrazu pro pobudu a šejdíře. Takoví byli jejich hrdinové a zhusta i vypravěči. Moderní literatura na tuto tradici navazuje nesčetnými asociálními antihrdiny, kteří se producírují na šikmých plochách, popřípadě úplně na dně.

Ústřední postavy Topolova románu od počátku nepřetržitě prchají před policií nebo před bojůvkami, jež nahradily státní moc v rozvrácených oblastech. Při svých cestách západní i východní Evropou čelí krkolomným nebezpečím a dopouštějí se řady zločinů. Nakonec na čas zakotví ve zdánlivě idylickém Posázaví, i tam však vládnou bandy gangsterů. Jediným útěšným místem poklidu, jedinou hlubinou bezpečnosti je venkovský nevěstinec se zahrádkou, kde se na šňůrách třepetá čerstvě vyprané prádélko neřestnic. Jenže i ten nakonec rozstřílí starý okupační tank z osmašedesátého, který předtím půlstoletí spočíval na dně řeky.

Fantastická, neskutečná féerie! Svět, jaký známe, se na tři sta padesáti stranách textu mihne jen na několika řádkách. Dovolím si je ocitovat: „Jdou kolem plotů, kolem zahrádek, kolem skleníků, bazénků a zahradních sroubků všemožných milých, obyčejných, přátelských lidí, z otevřených oken domků doléhají vůně krmí, záhony se ještě lesknou poslední přeprškou, jinde však keře kropí nastavený samoproud. Míjejí kotce s přežvykujícími králíky, v jogínském zamlžení mysli hledícími před sebe…“ Předtím i potom třeštění, hrůza, bolest, zmar. Děj, v němž se vrší nestvůrnost na nestvůrnost, vlastně nekončí, nedochází k žádné katarzi ani pointě, hrdinové v závěru prchají zase někam jinam. Tolik skurilních podivností, jež Topol v románu nahromadil, působí až monotónně.

Ale přitom cítíme, že každou stránku důkladně propracoval. Snad na každé najdeme víc neotřelých nápadů, ať už jazykových nebo dějových, než u jiných autorů v celé kapitole. V jednotlivých scénách bych obzvlášť ocenil vynalézavé gagy, jaké by slušely groteskně fantasmagorickým filmovým thrillerům v americkém stylu. Ale tím, co této zdánlivě pokleslé a nenáročné knize dodává punc svrchovaného umění, je Topolův jazyk. Zní bezprostředně, nenuceně, hovorově, jedná se však o výsledek neobyčejně dovedné básnické stylizace.

Zdejší poměry i lid se v Topolově přízračné vizi jeví vskutku strašidelně. O tom, že to s námi není až tak špatné, svědčí knížka svým zaměřením spíš odborná, avšak zpracovaná velmi přístupně a čtivě. Irský politolog Pat Lyons, působící v české akademii věd, připravil se svou českou manželkou Ritou Kindlerovou sborník drobných sociologických studií 47 odstínů české společnosti, kam vedle vlastních textů, které převažují, zařadil příspěvky dalších dvaceti autorů. Kniha svým způsobem navazuje na kdysi oblíbené úvahy o české národní povaze, jaké rozvíjel třeba Ferdinand Peroutka v knize Jací jsme, nebo Emanuel Rádl, Josef Jedlička a mnozí další, avšak místo osobních postřehů a povšechných generalizací operuje s více méně exaktními daty, na jejichž základě porovnává situaci v Česku s jinými zeměmi.

Zavilí národovci, přisuzující Čechům ty nejvýtečnější vlastnosti, ale také jejich hanobitelé, kteří při kálení do vlastního hnízda neznají bratra, budou rozčarováni zjištěním, že se Češi nijak moc neliší od mnoha svých současníků na celém světě. A to ani v tak intimní sféře, jakou je sex – jen pro zajímavost: v liberální Británii mívá mládež první pohlavní styk zhruba o rok dřív než u nás, tedy v šestnácti, zatímco přísně konservativní muslimové v Indonésii zhruba o dva roky později. Také frekvence manželských nevěr je u nás podobná jako v jiných evropských zemích. Za to vynikáme v toleranci k jevům, které jinde bývají pokládány za mravně závadné, například k antikoncepci, předmanželskému sexu, potratům nebo homosexualitě. Pro Čechy je přijatelné vše, co jiným lidem neškodí.

Po úvodních kapitolách na atraktivní téma erotiky se kniha zaměří na zkoumání politického chování zdejších obyvatel. Tady se víc setkáváme se zvláštnostmi, které vyplynuly z minulosti, například s nostalgií po socialismu u lidí, kteří jsou z různých důvodů nespokojeni se současností, nebo s jistou nedůvěrou v demokratické principy u starších lidí. S tím souvisí i zvláštní záliba Čechů v nepolitických politicích. Klasické politické strany, které si pěstují politické profesionály, u nás odedávna nebudí důvěru. Zdá se však, že jsme právě tím předběhli vyspělé západní demokracie, kde se odmítání politiků svázaných s tradičními stranami stává zbrusu novým jevem. Méně také důvěřujeme soudům a policii. Tím máme blízko ke Španělům a Portugalcům, zatímco Seveřané nedají na tyto instituce dopustit.

Každá z bezmála padesáti kapitol se zabývá jednou přesně vymezenou otázkou. Zkoumá například vztah společnosti k stáří, přiměřenost počtu vysokoškoláků, preference ve způsobech bydlení, váhu veřejného mínění a možnosti jeho manipulace, politickou gramotnost, míru spokojenosti se životem a tak dále a tak podobně. Četba mne docela potěšila, zjistil jsem, že žiju v mírně konservativní, lehce zaostalé, ale nadmíru tolerantní společnosti, která se svými vlastnostmi docela blíží mému vlastnímu založení.  

(Psáno pro rozhlasový pořad ČRO– Knižní pól)

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big