Kampak a odkud?

Život je jako chůze po provaze nataženém odněkud někam. Odkud a kam, vlastně nevíme. Je tu jen to lano pod chodidly, těch pár mžiků na svět kolem, hlasy, ohlasy z publika. Obzvláště na půli cesty je lano hodně prověšené, silně se houpe a je potřebí mít v rukou ráhno dosti dlouhé, Dante o tom věděl svoje. Kdežto na začátku a před koncem toho, co sudička Klóthó upletla, se jde po pevnějším kuse, zato nerovném a podklouzávajícím.

„Je možné mluvit v moderním světě srozumitelně o andělech? Svolí psýcha moderního člověka, aby se jí říkalo duše?“ ptá se básník Wilbur. Slovo duše dnes skoro nic neznamená, leda vyčpělý protějšek k tělu v pitomých kázáních moralistů o hodnotách ze včera. Manažersko-produkční masírka žene chodce po provaze tempem, které mu nikdy nebylo vlastní, ani nemusí spadnout, stačí, že prožitek chůze se vytrácí – to je duše, co dochází.

Platónův Sókratés se ptá: „kampak a odkud? milý Faidre“. Faidros je postava veskrze dnešní, je jako houba, která nasává z médií zprávy a názory, v něm se to samo skládá a slepuje čímsi v cosi bez jeho účasti. Je estét, navoněný a uhlazený snob a trouba cizích názorů, je to kariérní člověk s vytříbeným smyslem pro postavení a pocty, společenský, a nikdy není sám, je rozumný a bystře střeží, aby nezašel do extrému. Jeho duše, je-li jaká, není jeho, je to kus houby nasáklé vším.

Sókratés ovšem je extrémista. Kdo, krom kyniků, by chtěl vést jeho život? Je včerejší, má svoji unikátní cestu po laně, své tempo chůze, jedinečné způsoby, svoje názory a originálně svou nevědomost, je nepřizpůsobivý. Není v něm póru, kudy by nasákl cizím věděním, protože všechno do něj přichází jedním vchodem bedlivě prozkoumáno, přetaveno a očištěno. Sókratés je nemístný (ATOPOS), jako atopický ekzém, nemá jedno místo, na němž řádí, atopický Sókratés řádí v celé obci a duši, mezi mudrci i blbci. Nemístně se také obléká, někdy smrdí, někdy nepere, nemá na to kdy. Co dělá, když nedělá to, co se dělá?

Proč si nevybral, jako kdysi Paris, dokonalost v jedné věci – vášnivý vztah (Afrodité), rodinku (Héra), kariéru (Athéna). Dnes je ta nabídka pořád aktuální, nic dalšího si člověk nedokáže přát. Vybrat si jen jedno, a tedy jen jediné z bohyň dát jablko, se nevyplatilo Paridovi, Heleně, Tróji ani Danaům. Platí se za to ztrátou osobního tempa, vlastní cesty, a tedy ztrátou duše.

Podmínky cesty jsou dány, podmínky ale nejsou důvody. Důvody pro Sókratovo jednání jsou uvnitř, podmínky vně – vymlouvat se na podmínky je hanebné a uvádět je jako důvody zbabělé. Svět předělávat nelze.

Sókratés je umělec. Krásně mluví o krajině za městem, bájích, o duši a jejím opečování při pohledu na krásu. Krásnou řečí okouzluje Faidra. Zachrání ho? A vrátí mu jeho provaz a krok?

Rozhovor s Faidrem končí Sókratovým: „pojďme“.

V. Nováková, Vize.

Věra Nováková se narodila 17. ledna 1928 v Praze. Za války vystudovala klasické gymnasium a v roce 1947 ji přijali na Akademii výtvarných umění. Po komunistickém puči byla v roce 1949 na začátku čtvrtého semestru při politických prověrkách ze studia vyloučena. V roce 1950 ji přijali do třetího ročníku Vyšší školy uměleckého průmyslu. Od roku 1958 jí bylo úředně povoleno živit se výtvarnou prací, ale nesměla vystavovat. Do Svazu československých výtvarných umělců se nikdy nepřihlásila. Ilustrovala knihy odborné, později dětské, překreslovala střepy v Archeologickém ústavu. Přitom se stále věnovala a věnuje volné tvorbě.

Motivy obrazů i soch Věry Novákové berou svůj původ v klasické literatuře, biblickém kánonu i v polemikách s obojím, jaké vedl třeba Friedrich Nietzsche. Obrácení se, prozření k tradičním tématům jde od počátku ruku v ruce s polemikou vůči velikášství člověka. Cestou od válečných a poválečných hrůz Věřina mládí, přes normalizaci až k charakteristice polistopadových let si malířka klade otázku, kdo je to pravý člověk. Syn člověka, nebo nadčlověk?