TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
s-exotem-a-stoparem-po-teto-zemi
Zbyněk Sekal (1923–1998), Korpus Krista pro film Františka Vláčila Marketa Lazarová (1967). Kol

S exotem a stopařem po této zemi

Píše se o nás, že náboženství neholdujem. Podle statistik si náboženství jako způsob života u nás skoro nikdo nevolí. Nechceme islám a nejsme křesťané. Ale co když má i v tomhle případě pravdu starý rabín a „všechno je to jinak?“

Co když teprv mrtvé náboženství ztuhne v pravidla života, vnější kult a etický zákon? Co když živé náboženství nemá žádná kamenná pravidla, ani se nepozná podle vnějších znaků? Co když skutečné náboženství slouží člověku, a ne naopak? Co když má skutečné náboženství svoje kněze i věřící, které ale nejde jednoduše rozpoznat podle oblečení nebo legitimace a diplomu? Co když je církev skutečného náboženství neviditelná? Co když si nikdo nemůže být jist, jestli do ní patří, a o nikom se nedá říci, že tam nepatří?

Tohle není žádná novota, takhle se ptal už svatý Augustin, od pátého století nejproslulejší z církevních učitelů. Ptal se tak v době, kdy křesťanství teprve společnost infikovalo, my se tak ptáme po více než patnácti stech letech, kdy už se nejen v západním světě stalo křesťanské učení normou. Lidská práva a liberální demokracie, právní stát, svoboda svědomí, absolutní hodnota každého jednotlivce a universitní vzdělání jako norma jsou vynálezy z většiny křesťanské, přitom už nenáboženskou společností zcela zažité. Má ještě víra křesťanů co dalšího nabídnout? Není už všechno křesťanským učením fermentováno a upečeno? Není potřeba živý kvas hledat jinde?

Knihy Ladislava Heryána jsou psány jako záznam zkušenosti, kterou udělal za svých padesát odkroucených let na tomto světě. Mládí za bolševika, studium v podzemí, pak emigrace do Říma, zase studium, příprava na misie, pak návrat do poměrů svobody v mezích postbolševika.

Ladislav H. podává vlastní řečí výklad událostí a textů, které v něm vzbudily silnou odezvu. Jsou to texty hraniční, klíčové, poeticky prohloubené jeho odkazy k originálům hebrejských a řeckých úryvků Bible. Události a setkání s lidmi jsou rovněž mezní, lidské typy a situace jakoby vyvolané souvislostí s vyhrocenými příběhy biblické literatury: umírající ve špitále žebrá o doražení, hnusní cyničtí soudci si myjou pazoury nad nevinou odsouzenou, rozežrané masy zpitoměle se nacpávající z ruky i tlamy bezcharakterního zbohatlíka, prolhaný feťák okrádá a obelhává, sám bit a okrádán, satanismem zničený hledač sebevrah, bezdomovci – lidi z kanálů, andělské sestry milosrdenství, podivíni věrní svému poslání... zvláštní typové nesou děj, pitomci jsou jak stádo podobni jeden druhému.

Náboženská literatura tone ve vlídných tónech. Je to asi na škodu a neodpovídá skutečnosti, protože útoky na duševní život se zostřují a – zábavní průmysl se vlomil do všeho. Materializace a účelovost suverénně ovládají veřejný prostor. O člověku se bez uzardění mluví jako o materiálu nebo nástroji. Čerstvé potravy pro duši je málo a náhražkových keců moc. Nemoci života vymknutého, přesyceného a znuděného nejsou jako spalničky, ale spíš jako rakovina. Události referované do prostoru nechávají po sobě jakoby popelovou pachuť marnosti. Není to tím, že jsou vlastně neskutečné – svou podstatou, významem i podáním – jak hra stínů? Skutečná událost a její akurátní vyjádření působí v prostoru zamořeném marnostmi jako skvost. Nepobaví, nerozveselí, neinformuje, ale dává něco zakusit a probouzí k myšlení. Paradoxně až pohoršlivě – nic se neuvádí na pravou míru, nic se nedovysvětluje. Kdo by se nepohoršil třeba nad tímhle:

(panelárna kdesi na severu v 70. létech) „... z poloviny bezdomovci – jde jim hlavně o sex a chlast, ale já coby řeholník, o kterém to nikdo netuší, se zde cítím skvěle...“

(soud v Praze kolem roku 2010) „senát tvoří tři lidské karikatury, z nichž ani jedna není schopna zúčastněným pohlédnout do tváře... dusím se vzteky.

I Ježíš ví, že na tomto světě neexistuje žádná spravedlnost … skončí jako politický vězeň a odsouzenec“.

Heryán nic netvrdí, nehádá se, že ví..., že pro něj je tu přeci Bůh a jaký je. Je Bůh nebo není? takhle otázka stojí přece blbě, ačkoli nebo právě tím, že ji tak kladou odpůrci i zastánci náboženství jako první otázku. Ladislav nehledá u čtenáře souznění v náboženském zápalu, ale oslovuje a předpokládá lidskou schopnost se potkat a vnímat bez předsudků. Hledá na tomto světě to, co se prozrazuje jako skutečný, byť velice pošramocený život. Živé dění a prožívání uprostřed nudných osudů většiny zabydleného obyvatelstva uspaného k automatismu. Kdo se chytl a přilípl na zásady, kariéry, předsevzetí, postavení, standardy, je, podle kněze Heryána, v prdeli...

Bůh možná je a možná není, ale vztahy mezi námi a nás k sobě samým jsou jistě a jsou nejvíc. Aby se tomu dalo vůbec říkat vztahy, musí se na druhého a sebe vidět, živě vnímat a bezpředsudečně reagovat, nebo aspoň ty svoje různé pocity registrovat a nepoddávat se jim jako nějaká jejich loutka. Jde o to být nevypočitatelně pružný.

Masírka světa kolem drží a má za cíl držet člověka v dojmu, snu a přesvědčení, že to skutečné se děje venku, omyl! Jsme tak jen programováni od zrození, je nám to vepsáno do genů před ním – je to víc než opium lidstva, je to naše všechno. Pokud chce člověk z matrixu vypadnout nabízí se mu v evangeliích možnost, které se říká v originále metanoia neboli obrácení. Jenže matrixáci (církevní i necírkevní) zařídili, že se do (nejen) češtiny metanoia znemožnila a zneutralizovala překladem – poenitemini neboli: činit pokání. O žádné kání se, litování, sebeobviňování přitom v originále nejde ani náhodou. Metanoia není obrácení ani otočení se spáče na druhý bok, natožpak přinucení obyvatele matrixu, aby se ještě víc do programu propadl sebemrskačstvím v průvodu nějakých věřících jakéhokoli kultu.

Je to prostě změna pohledu na svět a sebe. Šťastné řešení – když matrix nenabízí než bolest a otročinu, klovací řád, závislosti na pochvalách a uznání, soutěžení až do hrobu o tretky. Pohled na věc, které se říká „království nebeské“, se nabízí jako změna – koukni na to všechno odjinud – podívej, co má cenu a co je jenom navoněná bída. Pak udělej, co chceš.

Bůh je tajemstvím tohoto světa, jak psal už před léty Eberhard Jüngel. Máme tedy co objevovat, chceme-li se považovat vážně nebo jen trochu právem za realisty.

Neuctivě k literárnímu záměru L. H. vypíšu, nač zdá se mi přišel a s čím přichází:

Člověk vypadá a chová se podle toho, co si klade před sebe, neboli na co především reaguje, neboli co má za boha. Jen velice málokdo dokáže reagovat na skutečnost teď a tady – většinou reagujeme na představy a nezřídka na jakousi snůšku představ a přeludů, které si v sobě nosíme. Skoro každý má tam nahoře na kopci svých chimér něco jako svého hospodina = pána, ačkoli málokdo mu vědomě pohlédl do tváře a jako svého boha jej přijal.

V Německu se po dlouhém vyšetřování provádějí razie na náboženský spolek Pravé náboženství (Die wahre Religion). Upozornil na sebe rozdáváním knih a byl zakázán pro podporu teroristů a extrémismus popírající demokratické základy německého státu. U nás se vžilo, že náboženství (víra v Boha a jeho uctívání) je pro psychicky zdravého člověka v dnešní pokročilé době zbytečné a dokonce rizikové. Ve školách se tento postoj přímo učí – učí ho, jak se ho naučili učit. Výjimky jsou velice vzácné.

Ladislav H. se domnívá, že náboženství není nezbytné, ale velice užitečné. Náboženství rozumí ne jako nějakému hnutí, ale jako životu s bytostí, kterou tuším a pro jejíž zakoušení se snažím být naladěn stále, protože je to nejsilnější zážitek. Člověk má na paměti a připomíná si, že jedná a myslí před někým, kdo je mu nejbližší v srdci i nejvzdálenější – „v nebesích“. Vnímá co se děje v něm samém i mimo sebe, jako by to všechno bylo součástí jejich vztahu.

Když se potkáte se skutečnou knihou o „duchovních věcech“, tak se znovu ukáže, jak nesamozřejmé je samo psaní o takovém tématu. Proč to zaznamenávat a jak, proč o něčem vyprávět a svědčit druhým, než aby se člověk svěřoval a čekal uznání?

Po člověku zůstanou jenom jeho myšlenky, které prověřil a nechal jiným jako testament, proto jsme se naučili psát a číst, a proto jsou tu ty nejlepší knihy – napsal před časem Abbé Pierre ve svém Testamentu. Nesvěřuje-li se a nečeká-li uznání, pak teprve píše snesitelně, aby se to dalo číst a nehnusil si sebe i literaturu.

Biblickému vyučování se ze současných autorů věnuje podobně evangelický farář Daniel Pastirčák v Bratislavě (Evangelium podle Jóba, Karmelitánské nakl., Praha 2017). Taky ten klasické učitelování úplně vypouští – jako by biblický text nevyžadoval nutně průpravu historicko-theologickou, ale zásadně jinou. Nabízí vyprávění podobně problematické a zamotané jako životy, které tu vedem. Je to jiná doba a jinak stavěný jazyk, ale nemusíme léta chodit na přípravku, abychom mohli rozumět přečtenému.

Do čtení Bible se vrací ticho. Méně informací o základech věrouky a historie a víc introspekce.

I kněze a učitele Ladislava přiměla nejspíš ke psaní obou knížek tradiční hnutí člověka jeho profese, totiž nutnost svědčení a vykládání. Jsou to pohnutky dostatečné a pro tón celého jeho psaní určující.

Ladislav Heryán: Exotem na této zemi, Portál, Praha 2016.
Ladislav Heryán: Stopařem na této zemi, Portál, Praha 2017.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1