TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
slova-z-huby-i-ust
Helene Schjerfbeck. Self-Portrait With Black Mouth. 1939. wikiart.org

Slova z huby i úst

Ve slově to je. Kvůli slovu jsem se vrátil kdysi do vlasti z dálek ciziny. Touha po vlasti byla touha po komunikaci úplné, existenciální, důvěrné, mateřské. Vše ostatní bylo prohrou právě v tom smyslu.

Po trapných prezidentských volbách píše přítel-básník Miroslav Václavek na Facebooku:

„Jinak, milí rodiče, pokud to se svými dětmi myslíte dobře a milujete je, doporučte jim, ať se zdekují směr západ, co nejdříve. Ať nepromarní svůj život. Tady je nic nečeká. Vůbec nic…“ (28. 1. 2018)

Musím namítat, z mého pohledu zásadně:

„… (naopak) je potřeba zůstat, jako jsme zatím vždycky zůstali, a se šmejdy si to nadále vyřizovat tak, jak jsme dosud činili. A jak jsi to, milý Mirku, pokud vím, činil i Ty. …“

Na což M. V. odpovídá:

„Nicméně pro děti tuto radu mám. Čím dříve pochopí, že tato země se utápí v bažině, tím lépe. Mají jenom jeden život.“

Má odpověď nemůže být jiná, než jak jsem přesvědčen:

„Tuto zemi utápíme v bažině my, každý z nás a osobně, a do té bažiny pak přímo ty děti rodíme, bohužel. Beze studu, bez charakteru, bez svědomí. Naši předkové by nad naší zbabělostí zaplakali. (A pro Tebe mám ještě Oscara Wilda: ‚Každá rada je špatná. A nejhorší je dobrá rada.‘ – tak nějak to kdesi píše.)“

M. V.:

„Osobně to vidím, že nás z EU během nepříliš dlouhé doby vykopnou. Takže bych radil pospíšit si s tím. To je všechno.“

Nedivil bych se, kdyby nás vykopli. Kdo dnes může být zvědav na české (vystrašené) „vychcánky“? Nicméně odpovídám:

„Aby mi bylo rozuměno: Není to naprosto nic proti Tobě, Mirku. Patřím ke generaci, která přímo dnešní marasmus zavinila. Dopustila „Normalizaci“ v letech 1969–1989. A dokonce se v ní rochnila zvrhlými frázemi, že ‚kdo nekrade, okrádá rodinu‘ a mnoha dalšími. Neseme pouze důsledky (zažrané národu pod kůží) do dnešních dnů. Nemohu tvrdit, že se mě to netýká, že jsem u toho přímo nebyl. Týká – a byl.“

M. V. ovšem hude svou:

„Přesně tak to je. To nic na mé radě nemění. Naopak.“

Za sebe jsem v zásadě nucen uzavřít takto:

„Obávám se, že to vidím zcela jinak. Přistoupil-li bych na tuto Tvou úvahu, co by zbylo? Smutný pohled na stárnoucí děti kdesi v dálavách ciziny a zpovzdálí pozorování toho, jak se z jejich dětí stávají Australané, Norové, Angličané. Nic proti tomu. Ale stáli-li by za takovýmto řešením ‚starosti o vlast‘ i naši předkové, už bychom dávno jako národ neexistovali. A naše konce by byly bývaly ještě horší a beznadějnější než sudba Polabských Slovanů. Ne, toto není moje cesta. Toto je i má země.“

A abych to zcela uzavřel, doplňuju toto:

„Má země. Morava (která na mapě Evropy vůbec není, a zůstaly jen nelogické ohlodky ‚Jihomoravských‘ krajů a ‚Moravských zemských‘ knihoven s veškerou absurditou svých názvů, protože se týkají ‚země‘, která neexistuje).“

Ve slově to je. I zdejší nepochopení demokracie. Jako by šlo o jakýsi „duel“, a po té tanec na mrtvole poraženého. Viděl jsem tento hrůzný výjev kdysi v jakémsi dokumentu, kdy v jedné z částí Timoru skákal vítěz v adidaskách po těle poraženého při nepokojích mezi muslimy a křesťany. To je darwinismus v nejupadlejší lidské podobě. V podobě hrůzy a nepochopení.

 A právě ve slově je vše. Komunikace, pochopení, lidská vůle, vedená dobrotou, vychováním ke staletým hodnotám, k lidské definitivě kamenných desek Dekalogu, jehož původ je božský. Není žádnou „lidskou“ rozumovou shodou či „společenskou smlouvou“. Je dření lidské existence, tedy existence člověka společenského. Takového, jakého značí dávný Aristotelův zóon politikon.

Ve slově to je. A v jeho matení a prznění a v hluboké neúctě k němu. Když se stane pouhým nástrojem (pochybné) komunikace místo nástrojem bytí. Nežiju na zemi kvůli hromadění informací, které mi posléze přinesou dobré bydlo a zajištění, nýbrž z triviálního a existenciálního důvodu vlastního bytí, které je sice tajemstvím, ale „informace“ mi o něm neřeknou vůbec nic. Informace se sdělují (sdílejí), kšeftujeme se s nimi, nesmyslně se citují po hospodách a donekonečna se opravují, a jistota o čemkoli nakonec zůstává pramalá. Tohoto honu se neúčastním. Poznání není pouhým honem na informace a jeho waldhorna mne nevyrušuje z klidu. Mozek lze taky slušně zasvinit pitomostmi. Kdežto bytí se jednoduše a prostě žije. Proč? Bůh suď. A právě na tom mi záleží. Na komunikaci se Stvořitelem. Skrze Desatero. Skrze samotnou vizi jedinečného bytí člověka na zemi.

V roce 2009 inicioval Václav Havel zajímavé intelektuální hovory o „naší vizi“. Jako země, národa, státu, republiky. Jestli vůbec máme nějakou vizi. Respektive jestli ji potřebujeme. Konala se tato beseda, za přítomnosti osobností velmi úctyhodných, a žili tehdy ještě někteří, kteří již nejsou (Jiří Gruša), včetně samotného organizátora. Neshodli se. Někteří dokonce tvrdili, že vize není vůbec potřeba, že taková představa je snad i škodlivá (V. Bělohradský). Jediná osoba vůbec zmínila Desatero, co má, či mělo by mít, ve společnosti jakési slovo (opat starobrněnských augustiniánů). Mátlo se, točilo, filosofovalo, motalo. Intelektuální elity mě nepovzbudily prakticky ničím. Pro mne jediným povzbuzením bylo závěrečné slovo Václava Havla, které pronesl s úsměvem: „Dobrá. Shodli jsme se tedy aspoň na jedné vizi. Že potřebujeme vizi.“

Ve slově to je. V jeho důsažnosti, existencialitě ve smyslu Slova, které bylo na počátku (Jan 1, 1-3), v jeho komunikační funkci a jeho funkci ku kráse i k chvějivosti lásky, která je nade vším. Která je jediným smyslem, a také jediný smysl dává. Vše ostatní je lež, prohra, matení a postupný pád do beznaděje, která se k záhubě otevírá jako díra v ledu.

Vzácná dáma, Eva Štolbová – abych zakončil aktuálně – na již zmíněné sociální síti včera poznamenává k jednomu z popletených „mouder“ vítězící hlavy státu (o tom, že – jednoduše řečeno – v jeho pojetí demokracie bude menšina „držet ústa“) toto:

„Jen falešníci se bojí říct huba. Je to staročeské slovo a kdo kvůli takzvané slušnosti mění přísloví, je licoměrník. ‚Má hubu jako vrata‘, ‚jako pošťák brašnu‘, ‚zavřeli mu hubu‘, ‚hubovat‘! Umělá, tzv. účelová slušnost je syndromem zlých, spodních úmyslů. Právě tak k nám promlouvá náš prezident, který zcela proti pravidlům výslovnosti pečlivě artikuluje hlásku ‚j‘ v časování slovesa býti. My přece nepotřebujeme, aby k nám promlouval tak pomalu, jako bychom byli nedoslýchaví frekventanti zvláštní školy.“

Jako takoví jsme ovšem toto monstrum zvolili.

Ve slově to je. Se slovem, s jeho deformací, vulgaritou, kosmetickou plakátovitostí a účelovou manipulací padáme do bahna lži, z něhož není cesty než očistou právě vizí či vizemi, o kterých jsem se snažil několik slov formulovat – a kterými především sám žiju ve své (a jejich) všednodennosti.

V Novém Lískovci, ráno po svátku Hromnic, to jest Uvedení Páně do chrámu, 3. 2. 2018, 5:18

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1