TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
jaci-jsme-od-masaryka-po-babise
Edvard Munch. Four Ages in Life. 1902. wikiart.org

Jací jsme od Masaryka po Babiše

Kniha novináře Erika Taberyho Opuštěná společnost. Česká cesta od Masaryka po Babiše (Paseka 2017) má chvályhodné ambice – výkladem novodobých českých dějin a jejich osobností ukázat charakter zdejší society. Neboli povědět, proč po obdobích národního vzmachu a hrdosti nevyhnutelně následují patologické proměny v podobě nástupu lůzy, pádu do průměrnosti, větší či menší míry kolaborace s vnějším nebo vnitřním nepřítelem?

Podobné vzlety i pády se těmito dějinami skutečně táhnou jako červená nit. Vzpomeňme na rychlý konec první republiky a nechutnou republiku druhou s jejími protižidovskými zákony. Efemérní budování poválečného státu, vedoucí směrem ke komunistické diktatuře. Pár měsíců pražského jara směřujícího k normalizaci. Jelikož se historické kyvadlo v posledních letech opět vychyluje negativním směrem (nástup populismu, Andreje Babiše, zemanovské demagogie) autor Opuštěné společnosti by rád příčiny tohoto fatálně se opakujícího pohybu odhalil, anebo přinejmenším naznačil. A to nejen pohledem z pole národního, ale i letmým záběrem na širé lány za humny či na úskalí dnešní nekonečně ohlupující globální komunikace. Kniha tak obsahuje i kapitoly o současném Německu, Rusku, Evropské unii, o populismu ve světě, ale i o vlivu sociálních sítí a mediálních manipulací na veřejné mínění.

Jak tomu u takových publikací bývá, autorovy teze a myšlenky podněcují či naopak dokládají nesčetné citace, výsledky různých anket, analýz, došlo i na ukázky z poesie. Ostatně Tabery na toto téma v České televizi vysekl poklonu „neuvěřitelnému počtu duchaplných, vzdělaných a humanisticky orientovaných myslitelů či intelektuálů“, na něž při své pouti novodobými českými dějinami narazil. Výborně! Takže nezbývá nic jiného, než zjistit, k jakému výsledku s plejádou zvučných jmen po boku dorazil?

Jednoduše to lze shrnout větou historika Josefa Pekaře z Národních listů roku 1925: „,Smysl̒“ českých dějin je, že Čechové, kdykoliv se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí vzápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního.“ Pekařova slova v různých obměnách a nuancích v knížce opakují i jiné osobnosti. Za příčiny tohoto stavu uvádějí buďto české kolísání mezi Východem a Západem a neschopnost odpovědět si na otázky kdo jsme, kam jdeme, co chceme, anebo nedostatečnost politiků a neochotu veřejnosti hájit svobodu, demokracii. Jak píše Tabery: „Češi příliš brzy uvěřili tomu, že je cesta za demokracií dokončena, a přestali věnovat pozornost nebezpečí, které se blíží.“ První příčina přitom mnohdy souvisí s druhou.

Obdobných publikací a esejů pitvajících české vzlety a pády existuje nemálo. Za všechny lze zmínit Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu z pera Pavla Tigrida. Téma je lákavé, avšak výsledky jsou až na čestné výjimky, (například historik Jan Tesař, esejista Ladislav Jehlička, filosof a historik Zdeněk Vašíček), pořád na jedno kopyto. Víceméně se pravidelně dospěje ke stejnému konstatování: když se máme dobře a i když za odpor vůči moci hrozí tvrdá odplata, přestaneme se starat o věci veřejné, občansky se angažovat. Aby toho nebylo málo, v časech svobodných nadto zpravidla volíme do čelných státních funkcí i do parlamentu své reprezentanty rázu průměrného, ne-li horšího.

Možná už geneticky zakódované vybavení české povahy tyto knihy vysvětlují strachem a odporem k veřejným konfliktům, odevzdaností osudu, nedostatkem sebedůvěry, výchovou k průměrnosti, k šosáctví, národní zálibou v obelhávání se. Anebo leností, hloupostí, nechutí komplikovat si život, latentní touhou po klidu a pohodě atd. Na základě takto vymezených dispozic se lze samozřejmě srovnávat s jinými národy. Kupříkladu proč nespokojení Poláci dokázali za čtyřicet let komunismu stávkami několikrát zablokovat celou zemi a rozkolísat režim, kdežto Češi vyšli do ulic, jen když jim to sama sebou znejistělá strana dovolila (1968), anebo se pod vlivem vnějších událostí hroutila (1989)? Nebo proč Maďaři vnímají boj proti komunismu se zbraní v ruce v roce 1956 jako legitimní, kdežto čeští bratři Mašínové jsou většinovou společností dodnes posuzováni jako vrazi a kriminálníci? Základní otázku to ale nezodpovídá. Neboli: Jak Češi přišli zrovna k takovým vlastnostem? Odpověď se z těchto publikací bohužel nedovíme. A není ani cílem tohoto krátkého textu po ní pátrat.

Lze ale upozornit na velice důležitý detail. Na to, že u výše zmíněných knih až bije do očí jejich jednostranná koncepce. Většina autorů totiž vychází z postulátu jako by předem domluveného – výklady o kladech i nedostatcích češství v naprosté většině slyšíme z českých úst. Opuštěná společnost bohužel nepředstavuje výjimku ani v tomto směru. Samozřejmě lze namítnout, a co jiného by měl čtenář očekávat, jestliže se na jejích stránkách probírá a řeší česká otázka? Jenže minimálně 70 let v tomto geografickém prostoru existoval československý stát, který nebyl etnicky čistým útvarem, ale měl docela početné a pestré menšiny.

Kritický čtenář si proto dříve či později musí i nad Taberyho prací uvědomit, že svědomitě vystavěný národní pantheon z domácích myslitelů a intelektuálů dokonale zastiňuje či potlačuje hlasy Slováků, Němců, Maďarů, Rusínů i Poláků. Nehledě na Židy a Rómy, kteří se hlásili k některé z těchto národností. Pokud zkrátka v knize není ani jednou zpochybněna idea státu československého, měl by jim Erik Tabery rovněž dát prostor, aby nám řekli, jak se jim v útvaru „od Jasiny do Aše republika je naše“, žilo? A proč jej při první krizi až na Rusíny vždy tak radostně opouštěli? Možná bychom se dověděli o české národní povaze víc, než třeba z veršů Josefa Svatopluka Machara – třeba z jeho básně Žalm, kterou Tabery celou cituje. „Povaha naše záhadně je stkána: Dvé disonančních rušících se tónů, jež zazní z každé stránky našich dějin, z našeho šumí národního žití: francouzská vznětlivost a ruská mlha (...)“

Selekce v Opuštěné společnosti ale pokračuje i uvnitř samotných československých dějin. Jestliže chtěl Erik Tabery sepsat skutečně podnětnou a inspirativní práci, zůstává otázkou, proč vypustil klíčové okamžiky těchto dějin, jež na dlouho ovlivnily či dodnes ovlivňují chování i myšlení tak zvaných elit národa i obyčejných obyvatel? Nehledě na opomíjené kritické zhodnocení politiků, kteří mu jsou vzorovým protikladem oné české průměrnosti.

V knize se například nic nedočteme o nedodržení Pittsburské dohody mezi americkými Slováky a Masarykem, zaručující Slovensku po vzniku nového státu samostatnou státní správu, parlament a soudnictví. Za zmínku by stály i české tendence za uchování rakousko-uherské monarchie. Říjen 1918 je dnes prezentován jako jednomyslné přijetí samostatnosti. Ne všichni Češi a Moravané však tehdy spatřovali ve vlastním státě záruky bezpečí a prosperity.

Vůbec není zpochybněna myšlenka čechoslovakismu. Nic o onom Benešově nesmyslu, jímž opíjel spojence o údajné historicky opodstatněné existenci československého národa. Podle této teorie byli Slováci vlastně Češi hovořící odlišným dialektem! Nic se také nedovíme o arogantním chování českých „kolonistů“ na Slovensku i na Podkarpatské Rusi, o nemožnostech vyššího uplatnění ve státní správě pro příslušníky tamních menšin. Není to dodnes aktuální postoj vůči místním Romům? Taktéž by stálo za to alespoň zmínit pozemkovou reformu z roku 1919 namířenou proti šlechtě, jakož i předcházející zákaz používání aristokratických titulů. Obojí totiž uložilo do podvědomí společnosti nejen možnost, ale i ospravedlnitelnost uplatnění třídně pojímané kolektivní viny. Kdo na tuto proceduru o 30 let později a bez větších protestů veřejnosti úspěšně navázal?

Cožpak autor nepokládá za důležité ani Benešovo válečné nadbíhání Stalinovi? Ani pro komunisty nesmírně významný symbolický návrat prezidenta do osvobozené země přes Moskvu? Anebo bezproblémové postoupení svrchovaného státního území Podkarpatské Rusi Sovětům? Vzdát se tak lehce historicky nečeského území i „cizích“ obyvatel přece o Češích něco závažného vypovídá? Ani jednou se rovněž nezabývá Masarykovým pochybným názorem – kánonem, že nová republika navazuje na husitskou tradici. Lépe řečeno oficiální doktrínou Hradu: od husitů přes národní obrození k první republice. Kolik zmatků a falešných emocí tato zkreslující představa národní evoluce zasela do českých hlav, školství i kultury... Na jak dlouho se tím potvrdily stereotypy myšlení nejen ohledně husitství, ale třeba i pobělohorské „doby temna“?

Zarážející je i to, že vůbec není připomenuto Masarykovo i Benešovo nechutné hradní politikaření, tolik podobné jinak kritizovanému českému politikovi. Proto obzvláště vynikne, že v Opuštěné společnosti nenarazíme na žádný odkaz či citát dvou zásadních knih historika Antonína Klimka Boj o Hrad.

Podobně není kriticky prozkoumán ležérní vztah Václava Havla k poraženým komunistům, „nutnost“ mít v první svobodné vládě po čtyřicetiletém období komunistické totality za premiéra i ministra obrany do té doby kované komunisty. Jak tento fakt působil na tehdejší společnost i samotné komunisty? A proč se nám nejen Havlova vstřícnost dodnes vrací jako bumerang?

Ve výčtu by šlo pokračovat, neboť bílých míst je víc než dost. Nechce se přitom věřit, že by Erik Tabery tato důležitá fakta neznal. Jejich absenci současně neomluví autorovo vysvětlení z úvodu Opuštěné společnosti, že „nejde o historickou práci, ale knižní esej.“ Proto se vnucuje otázka, proč se těmto zlomovým obdobím i zjevným chybám významných osobností, jež formovaly český národní charakter, vyhnul? Je to proto, že Masaryk, Havel a konec konců i Beneš patří k otcům zakladatelům a velkým humanistům, jež ve svém díle dává za příklad?

Taberyho ochota kriticky zkoumat češství i koncepci československého státu pouze po určitou hranici, jasně vynikne u citovaného postřehu historika Tesaře. „Bylo-li budování samostatného státu uskutečňováním všelidských ideálů, jak věříme, musíme bohužel konstatovat, že se udělalo jen málo pro to, aby těmto ideálům a této snaze byly získány sympatie národů. Čeští historici a publicisté citují s pobouřením výroky Chamberlainovy, Hendersonovy atd. o „neznámé zemi“ a podobně ještě mnohem horší – ale nechtějí vidět vážnou výstrahu, která je v nich obsažena. Autor knihy k tomu napíše, jeho slova znějí tvrdě až necitlivě.“ Ano, tak to může znít lidem zapouzdřeným do svého češství a vnímající své okolí i svět pouze tímto prizmatem. Proč by však mělo být Tesařovo varování možná nespravedlivé, jak píše o pár řádků dál, když sám uznává, že „člověk nemůže být o druhé se nezajímající lenoch a spoléhat se přitom, že druzí se přetrhnou v péči o jeho bezpečí a blaho.“

Této ochotě nebo spíše myšlenkové nedůslednosti, která na věcech či osobnostech, jimž fandíme a jsou nám sympatické, se snaží vidět jenom pozitiva, se dnes říká politická korektnost. Autor Opuštěné společnosti si ji ale vědom být nemůže, neboť se sám bezelstně přiznává, že vlastně neví, co to je. Na str. 66 totiž během svých úvah, zda u nás vládne či ne politická korektnost, mimo jiné uvádí: „Spojené státy mají s politickou korektností jisté problémy, ale co se nesmí říkat u nás? Český soud například rozhodl, že komunistka Marta Semelová může prohlásit, že komunisty popravená Milada Horáková se ve svém monstrprocesu přiznala ke svým činům dobrovolně. I když to není pravda.

Soud nedávno rozhodl, že Miloš Zeman může říkat, že Ferdinand Peroutka byl fascinován nacismem. I když to nebyla pravda. Soudy správně konstatovaly, že každý má právo na interpretaci dějin a je na společnosti, aby dokázala pravdu obhájit. Stejně tak je to s dalšími tématy – uprchlíci, Evropská unie či Spojené státy… Cokoliv vás napadne, vše je kritizováno bez jakýchkoliv hranic. Politická korektnost u nás zkrátka nevládne.“ Je nutné dodávat, že zmíněné příklady (Semelová, Zeman) se týkají svobody projevu a ne politické korektnosti? Ta přece nespočívá v kritice „bez jakýchkoliv hranic“, ale ve vědomé autocenzuře, vyhýbání se kritice, jež se nám nehodí do krámu.

Kniha končí portréty Miloše Zemana a Andreje Babiše. Tady je Tabery se svou kritikou nekompromisní. Ostatně nemá, co ztratit. Oba totiž prezentují to, co se snaží označit od začátku svého díla za jedno z hlavních zel dnešního a nejen českého světa – populismus, demagogie, manipulovaní s občany, posilovaní moci na úkor ústavy, zákonů. Avšak i tady se autor dopouští určité selekce, tentokrát sám na sobě. Jestliže v Babišovi dnes vidí smrtelně nebezpečné ohrožení demokracie, měl by v Otevřené společnosti přiznat, proč a jak ho tento politik rovněž okouzlil? Od šéfredaktora předního týdeníku a dlouholetého komentátora tuzemské politické scény by to jistě bylo podnětné čtení. V Respektu publikovaném 14. ledna 2017 totiž napsal i tato slova: „Jenže Babiš si nakrást nepřišel. Ano, využívá své moci, aby se firmám v jeho holdingu dařilo lépe, ale on je hlavně misionář, cítí se být otcem národa a především – on to myslí dobře. Ať se to někomu líbí nebo ne, je naprosto evidentní, že chce Česku pomoct.“

I Erik Tabery chce své opuštěné společnosti pomoct. Osud českého národa mu jistě není lhostejný, jinak by svůj opus na toto téma nenapsal. Škoda, že se to úplně nepovedlo. Knížka se ale dobře prodává a byla oceněna i Magnesií Literou. Početná čtenářská obec se tak sice dozví zajímavé dílčí informace i úvahy, avšak jako celek dostává polotovar, jenž vzhledem ke zmíněným absencím i nedůslednostem citelně pokulhává za skutečnou českou cestou od Masaryka po Babiše. Optimistické zvolání „Od budoucnosti nás dělí jediný krok. Váš, můj, náš krok,“ jímž kniha končí, by proto mělo být varováním. Na problematických a nejistých základech stavěná budoucnost totiž není než zárukou, že staré známé chyby se budou zase opakovat.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big