TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
neverim-na-politicka-hnuti
Serge Poliakoff. Composition brune et rouge. 1964. Výřez. wikiart.org

Nevěřím na politická hnutí

Ohlédnutí bez hněvu I.

Nejsem nijak reprezentativní a v každém ohledu spíše soukromá osoba než politická figura. V Rusku jsem se nenechal zapřáhnout do služeb žádných politických cílů – tím spíš bych se tomu chtěl vyhnout zde. Nejsem ani novinář, ani reportér, nemám k dispozici žádný senzační materiál a nemám ani v úmyslu „urbi et orbi“ rozhlašovat, co je Rusko anebo někomu otevírat oči.

Rusko jsem neopustil dobrovolně. Těžko vysvětlit, proč se to všechno stalo. Snad kvůli tomu, co jsem psal, i když v tom nebylo nic „proti“. Na druhé straně ovšem ani nic „pro“. Spíš, mírně řečeno, něco docela jiného. Snad proto, že doslova každý stát se na své občany dívá jako na otroky a právě na nepřátele. Vím, jak se to fyzicky stalo, nechci se však pouštět do dohadů, kdo a co stálo za tím.

Dostal jsem pozvání k výjezdu a přijal jsem je. V Rusku nejsou taková pozvání běžná. Je-li však jednou vysloveno, znamená to jedinou věc. Pochybuji, že by někoho těšilo být vyhozen ze své vlasti. Dokonce ani dobrovolný výjezd by nebyl důvodem k radosti. Ať ji opouštíte za jakýchkoliv okolností, vlast přece nepřestane být vlastí. Přitom je docela jedno, zda jste v ní žili dobře nebo uboze. Nemohu prostě pochopit, jak to, že někteří ode mne očekávají a jiní dokonce požadují, abych teď její dveře mazal smolou. Rusko je moje vlast, žil jsem tam po celý život a za všechno, co mi leží na srdci, jsem zavázán Rusku, jeho lidem a zvlášť – jeho jazyku. Jazyk je něco staršího, než každý stát a člověk se z něho nemůže vymanit. A zvláštním způsobem právě jazyk pomáhá spisovateli vyhnout se mnoha společenským fikcím.

Je to pro mne dosti podivný pocit, analyzovat svůj jazyk a dívat se na něj zvenčí – právě proto, že tento jazyk podmínil můj jaksi odcizený pohled na svět a celou společenskou strukturu. Přirozeně je jazyk vystaven jistému tlaku okolního světa a společenské struktury, je však v tom mimořádné tvrdý a nepoddajný; neboť kdyby jazyk a literatura závisely na vnějších faktorech, neměli bychom už dávno nic než holou abecedu. A pro spisovatele je jen jedna forma vlastenectví – jeho postoj k jazyku. Vlastenectví spisovatele se dá měřit tím, jak píše v jazyce lidí, mezi nimiž žije. Tak je špatná literatura formou zrady. Rozhodně svým jazykem nemůžete pohrdat, jazyk vás nemůže urážet, na jazyk si nemůžete stěžovat. Mohu říci, že moje země mi nikdy žádný zármutek nezpůsobila. Ani teď nepociťuji hněv. Prožil jsem tam mnoho zlého, ale jistě právě tolik dobrého. Rusko je nezměrně veliká země a všechny přednosti i chyby jsou této nezměrnosti více méně úměrné. Rozhodně jsou rozměry předností i chyb takové, že jim žádná individuální reakce nemůže být přiměřená.

Tak když pomyslíme na všechny ty, kteří zahynuli ve Stalinových táborech a vězeních, na ty miliony mrtvých duší – kde bychom mohli nalézt přiměřené pocity? Může být můj hněv, zármutek či hnus přiměřený tomuto závratnému počtu? Možnosti soucitu jsou velice omezené a daleko pozadu za možnostmi zla. Nic nedám na spasitele lidstva, kongresy a rezoluce odsuzující masové vraždy. To je jen mlácení prázdnými slovy a pokus vyhnout se osobní zodpovědnosti a pocitu, že já sám žiji a oni jsou mrtví. To je všechno jen rub zapomínání, nejpohodlnější forma amnézie.

Nevěřím na politická hnutí. Považuji je za velice nebezpečná, spíš psychologicky než politicky. Neboť každé politické hnutí je prostředek, jak obejít osobní zodpovědnost za to, co se děje. Neboť kdo bojuje proti zlu navenek, ztotožňuje se automaticky s dobrem a začíná se sám považovat za nositele dobra. Život – tak, jak skutečně je – je ne boj mezi dobrým a zlým, nýbrž spíš mezi zlým a hrozným. A lidstvo dnes nemá volbu mezi dobrým a zlým, nýbrž spíš mezi zlým a strašným.

Z důvodů, které vypočítávat by trvalo dlouho, byla v Rusku církev, školství, soudnictví a řada dalších společenských institucí vždycky v krajně neuspokojivém stavu. A tak se stalo, že se literatura cítí nucena převzít mnohé z těchto funkcí. Tato situace je, pokud vím, jedinečná. Literatura vzala na sebe úlohu „vychovatele”. Stala se ohniskem duchovního života národa, rozhodčím jeho mravního charakteru. Časem se tato tendence poučovat a hodnotit změnila v tradici.

Taková tradice skrývá pro spisovatele nejen výhody, ale i vážná nebezpečí. Představa, panující v povědomí ruského čtenáře, že máme velkou literaturu, byla setrvačností zavlečena z 19. století do naší doby. A více či méně automaticky jsme začali jsoucí vydávat za žádoucí. Během půlstoletí bylo neméně než tucet autorů, jejichž dílu se z toho či onoho důvodu objevila v zorném poli veřejného zájmu, z oficiální, či neoficiální strany stavěno na roven našim největším básníkům.

Ale velký básník je jen ten, kdo staví do světa nějakou novou duchovní koncepci. Jako Dostojevský, který řekl, že v člověku jsou dvě propasti – dobro a zlo – a  že člověk nevolí, nýbrž kmitá mezi nimi sem a tam jako kyvadlo. Nebo Melville, který řekl, že v boji mezi dobrem a zlem není vítězů, protože se navzájem zničí – a který to chápal jako zničení obou nejvyšších lidských kategorií, přesněji jako tragédii člověka jakožto svědka tohoto zničení. V tomto smyslu nepřinesla ruská literatura 20. století nic zvláštního, snad s výjimkou jednoho románu a dvou povídek Andreje Platonova, který skončil své dni jako metař. Všechno ostatní je spíš historiograficky a pro západního čtenáře skoro jen etnograficky zajímavé. Je to literatura, která vyniká vybroušeným stylem nebo ostrostí společenského pozorování, někdy obojím současně, ale ve zmíněném smyslu se nedá nazvat velkou literaturou.

***

Pro Die Zeit, 24. 11. 1972, česky vyšlo v samizdatovém časopise Vokno č. 13 roku 1987. „Jako připomínka letošního udělení Nobelovy ceny za literaturu ruskému a americkému básníku Josifu Brodskému“ s touto „Magorovou poznámkou“:

Upřeli mu i jméno

Poté, co v roce 1980 dostal básník Czeslaw Milosz Nobelovu cenu, napsala o něm v Rudém právu 23. června 1981 značka IH: „...emigrant Czeslaw Milosz, který jako celkem neznámý básník přičiněním mezinárodní reakce a Vatikánu dostal loni Nobelovu cenu... zuřivý antikomunista, zavilý nepřítel Sovětského svazu a socialismu, bigotní katolík...“

Tentokrát komentoval udělení Nobelových cen v Rudém právu Jaroslav Kojzar. V článku „...kdo si je nejvíc zaslouží“ takto napsal o básníku Josifu Brodském: „O to víc se nás dotýká, když se dnes cen za literaturu a mír často zneužívá k politickým účelům. Také letos zvítězily politické motivy, když v jedné z disciplín byl vybrán za laureáta sovětský emigrant Josip Brodskij, žijící posledních patnáct let ve Spojených státech. Jde o básníka i na Západě málo známého, vyznačujícího se spise svým „sveřepým antikomunismem“, jak napsal francouzský list Le Matin, než skutečnou literaturou. Tento emigrant, který se dnes, jak zdůrazňuje agentura AFP, cítí Američanem, prohlašuje, že „patřím realitě a realita mého života, to je můj jazyk, to jsou Spojené státy“. Brodskij nepochybně nepatří do řady velkých literárních osobností našeho století, ani do řady velkých osobností, které byly Nobelovou cenou oceněny letos.“

Je to pořád stejná odrhovačka. Ignoranti a nenávistníci klasifikují největší básníky, jací v našem světě žijí. Milosz  celkem neznámý básník, i Brodskij – i na Západě málo známý. Že byly básně Josifa Brodského publikované před pár lety i v našem časopise Světová literatura (rok si nepamatuji) Kojzarovi zjevně uniklo. Ostatně, jestli jsou u nás tito básníci „celkem neznámí“, není to rozhodně jejich vina, je to důsledek zrůdné ediční politiky, kdy o vydávání knih rozhodují právě takoví lidé jako značka IH nebo Kojzar.

Josif Brodskij je básník, ke kterému cítím velký dluh. Když jsem byl ve vězení v Ostrově nad Ohří, opisovala mi moje žena do dopisů různé verše – také řadu básní Josifa Brodského. Jsou to jedny z nejkrásnějších, které znám. Číst si takový klenot světové poezie, jako je Velká elegie, v tom duchovně zcela vyprahlém prostředí, je zážitek nesdělitelný. Všechny básně jsem si přepisoval do zvláštního sešitu. Jednou když jsem byl v práci, mi sešit vybral při filcuňku bachař Metelka. Spolubydlící muklové mi pak vyprávěli, jak seděl u kamen, četl báseň po básni a házel je do ohně. Nicméně, když se mi pak přišel pochlubit, co udělal, říkal: „To byly dobré básně!“

Bachaři a Rudé právo mají zřejmě totožný vztah k některé poezii, ačkoliv Metelka na rozdíl od Kojzara alespoň uznal, že Brodskij je básník. ... 6. listopadu 1987

Ohlédnutí bez hněvu z roku 1972 a báseň Červencová noc v Kovtunově překladu převzato ze Svědectví 31 z roku 1967.

***

K dispozici elektronicky nebo fyzicky k nahlédnutí v knihovně  Libri Prohibiti[1].

Tehdejší medailon Brodského:

Josif Brodskij – narodil se 1940 v Leningradě, židovského původu, do školy přestal chodit v patnácti letech, brzo začal pracovat jako spisovatel a překladatel, sám se naučil polsky a anglicky; po kampani, kterou proti němu v tisku zahájili leningradští funkcionáři a někteří komunističtí literáti v listopadu 1963, byl soudem v Leningradě v březnu 1964 odsouzen k pěti letům nucených prací jako příživník“  přes protesty a intervence některých významných osobností jako K. I. Čukovskij, S. I. Maršak a D. I. Šostakovič. S transportem zlodějů a vrahů ho odvezli do archangelské oblasti, kde asi dva roky vykonával těžkou fyzickou práci v pracovním táboře. V roce 1972 Brodskij odjel ze Sovětského svazu do Spojených států.

30 7 2018

Serge Poliakoff. Composition brune et rouge. 1964. wikiart.org

 


TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1