Perverze lákavá, žádaná, vymáhaná

Poznámky k televizním zprávám.

Je mimořádně pitomé, když veškeré „zprávy o sexuálních skandálech kněží“ (u řezníků už to tak zajímavé není) jsou ilustrovány v televizních raportech záběry z Posvátné Liturgie jakožto nutnou „kulisou“, jakýmsi vizuálním doprovodem, současně však uboze prostředkovaným pokusem „ilustrovat“ činnost, ba vůbec existenci-smysl Církve, na stejné úrovni, jako když jakékoli hovory o hospodaření domácností jsou „ilustrovány“ neměnně rotujícími počítacími strojky na bankovky. Vulgarita tohoto způsobu „ilustrace“ v případě katolické Liturgie, pouze kvůli jejíž kráse a hlubokému ponoření do existenciality života člověka na zemi vůbec, a veškerých důvodů k tomu všemu, konvertovali ke katolicismu takoví lidé, jako byl Henry James nebo Chesterton, je udivující. Zde v televizních zprávách však Posvátná Liturgie jen jako maska pro něco zcela mimoběžného, lidsky ubohého, a se samotným životem Církve svaté souvisícího asi tak, jako ptáček posměváček souvisí s kondorem peruánských And či chrostík s mamutem.

Perverze je lákavá, žádaná, vymáhaná a freneticky zásobující tímto zbožím bulvár. Důstojnost nikoho nezajímá. Hloupost odbývá vše žvástem o „patosu“ a „bigotnosti“, aniž by zapojila kritické (a historické) myšlení. To je náročnější, než sledovat veřejnou popravu oběti, kterou jsme se sami také mohli velmi dobře stát, kdybychom zkrátka jen podlehli podobným slabostem, resp. měli-li bychom k něčemu takovému příležitost.

Nechce se mi ani psát o tom, jak je to hloupé, bezesmyslné, nízké, neporovnatelně vyšinuté. Vůbec nechápu, co zůstane takto z krásy a životní radosti, když nastavíme jediný filtr pro televizní zprávy o Církvi (a jiný jsem u tohoto způsobu „zpráv“ v poslední době vůbec nezaznamenal) – dva paralelní „informativní toky“: Starostlivé a farizejsky pohoršené mluvení o „sexuálních skandálech“ plus záběry na Posvátné církevní obřady, bez jakéhokoli odstupu či nadhledu, čistě „ilustrativní“ (tak takto žijí tito zvrhlíci! takto se dokáží ty zrůdy přetvařovat!). A přitom se zpráva toho, co je zobrazováno, naprosto netýká.

Profánnímu světu zcela uniká veškerá krása a všechny důvody, proč se člověk vůbec člověkem nazývá. Nechá se otročit k pustému peněz vydělávání, a ty pak využívá především ke své vlastní záhubě. A krása světa a radost života mu uniká za bílého dne, kdy není nic ze životního štěstí schopen najít ani se svíčkou v pravé poledne. Život se stává nekončící, otravnou a nesmyslnou nudou. Kdyby měl aspoň tento s ničím nespokojený znuděnec sílu a odvahu se oběsit, mělo by to aspoň jistou (pochybnou) důstojnost jako projev odvahy. Kde ji vzít, když není? Takto je jen ubohost a nízkost, vyhlašovaná za „lidství“. A idiotský moralismus, který odnikud nikam nejde. Který je pouze dalším týráním hovádka Božího. „My víme, my známe,“ tvrdíme nabubřele. A žijeme v zmatku a v chaosu. A v bezmezné nudě a marnu. Ne, díky. Vašimi párátky nenaberete z Církevní moudrosti a pokladů nic. Nutno k tomu vzít pořádnou, poctivou jídelní lžíci, jakou jedí poutníci ke Svatému Hrobu (protože jinam putovat nemá smyslu). Bez ní zůstaneme o hladu. Duchovně i fyzicky.

Uši a vítr.

Joan Ponc. Suite Perversitats. 1949. wikiart.org