TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
co-s-tim-sedesatym-osmym
James Ensor. Skeletons Fighting Over a Pickled Herring. 1891. Výřez. wikiart.org

Co s tím šedesátým osmým?

Memento kruté pravdy o naší nepoučitelnosti.

Moje jediná osobní vzpomínka na srpen 1968 se datuje tak někdy z roku 1970. To mi byly 4 roky a tehdy ještě malé děti mávaly vojákům v nákladních automobilech, tzv. „vejtřaskách“. Když jsme jednou jeli s rodinou někam autobusem, mával jsem jako obvykle jedné vojenské koloně, načež mě máma dost prudce pleskla přes ruku. Když jsem se ptal proč to, odpověděla mi, že to byli Rusáci a těm že se nemává. Těžko dnes uvěřit, jak silně jsem musel podvědomě pochopit, že to je veliký rozdíl, ačkoliv jsem přirozeně nerozuměl důvodům – pak jsem si totiž už nikdy českou a ruskou uniformu nespletl…

Osmičkové zkameněliny: srpen 1968

Bohumil Doležal publikoval zde na Přítomnosti článek Horko na práci.[1] Vyjádřil se v něm mj. takto – cituji: „Živé, krvavé dějiny, o něž je třeba se přít, se mění ve zkamenělou šaškárnu. Historie je pojímána jako soustava posvátných pravd a floskulí. Pečují o ni historičtí a novinářští velekněží s politickým krytím. Vyrovnání s dějinami se děje řadou sakrálních obřadů: nejdřív ovládaly jen období od května do června, letošní „osmičkový rok“ znamená velkou extenzi. Nakonec nejspíš vznikne obludný kamenný útvar počínající pradávnou Slovanskou epopejí a končící mýtem o tom, jak „obyčejní lidé“ zatočili s politiky, co nemakali a kradli. Mocně se angažují babišovská média. To, co vzniká, připomíná aztécké náboženství. Jen na lidské oběti zatím ještě nedošlo.

Pokud jsem text správně pochopil, tak zrovna v 21. srpnu osobně vidím jednoho z horkých kandidátů pro onu petrifikaci mýtů některých kapitol českých a československých dějin, o nichž p. Doležal hovoří. Reformní pokus KSČ byl od počátku do hořkého a tvrdého konce naprostou politickou chimérou. A Pražské jaro, jakkoliv bylo obdivuhodné tím, jaké fenomenální výkony v oblastech od umění, přes akademické úspěchy až po neuvěřitelně rychlý pokrok v restauraci občanské společnosti, nemohlo mít dlouhého trvání a skončit jinak, než jak skončilo, tedy snad nejtupější fází naší historie – normalizací.

S celým rokem 1968 je to o to složitější, že pozornost je skrze ono osudové srpnové datum neustále upřena na akt ruské agrese, přirozeně zcela neospravedlnitelné. Přitom se však jen málo hovoří o tom, co k ní vedlo. Na počátku totiž stál prachobyčejný stranický puč v KSČ. Značně zjednodušeně řečeno podnětem k němu bylo, že i přes nizoučké standardy v KSČ pro inteligenci se stal Antonín Novotný, šéf Ústředního výboru strany (ÚV) a prezident republiky pro svou legendární blbost nadále neúnosným jako vrcholný představitel strany a státu. U moci ho držela tenčící se klika jeho nejvěrnějších. V té chvíli vycítila příležitost nastupující generace komunistických kádrů, která v dané situaci viděla i šanci na vlastní vnitrostranický vzestup. Souboj dvou komunistických frakcí nakonec vynesl – velmi těsně – do pozice šéfa strany Alexandra Dubčeka.

Prostou výměnu soudruhů v čele ÚV si česká společnost vyložila jako signál změny politického kurzu KSČ směrem k liberalizaci společnosti, po níž tak toužila. Nesprávně sice, což jí však nelze vyčítat.  (Na Slovensku to bylo jiné a mnohem komplikovanější, takže slovenský osmašedesátý musím ze svých úvah vynechat.)  Zkresleným vnímáním skutečného pozadí personálních změn uvnitř komunistické strany byli s. Dubček a jeho reformní spolustraníci zcela nezaslouženě vyneseni na piedestal jako nositelé společenských změn.  A Alexander Dubček, přestože dobře věděl, že Rusové budou zuřit (což mu dali pocítit už někdy v dubnu či květnu), nedokázal odolat své popularitě, když se načas stal miláčkem národa. Dvacet let skrývané nenávisti vůči komunistům, a cvak – během dvou, tří měsíců z něj, předsedy této strany (!), byla najednou hotová celebrita!

V mých očích celý rok 1968 v sobě skrývá jednu krutou pravdu. Výjimky jistě byly, ale celkově zavládl společenský konsensus komunistické strany a společnosti. To znamená, že ani dvě dekády předchozí bolševické hrůzovlády nezbavily českou společnost iluzí o socialismu. Z toho na mě padá ohromný smutek.  Dvacet let politických procesů, lágrů, rozkulačování, PTP, uranových dolů, teroru StB/KGB, cenzury, perzekuce a emigrace národní elity, „převýchovy“ intelektuálů ve výrobě a vůbec celého toho balíku svinstev, jichž se komunisté dopustili, byly odsunuty stranou, když komunisté začali řešit kvadraturu kruhu v podobě skloubení vedoucí úlohy strany s občanskou svobodou. A z druhé strany pak této myšlence přicházela vstříc společnost, která byla po relativním uvolnění útlaku v předcházejících letech připravena KSČ podporovat a společně s komunisty hledat nový společenský modus vivendi.

To může znamenat jediné – ČEŠI V SOCIALISMUS VĚŘILI DÁLE, JEN MU CHTĚLI DÁT LIDSKOU TVÁŘ.  Contradictio in adiecto  přímo z učebnice, ale říká se tomu tak dodnes.  To je pro mě v souvislosti s osmašedesátým nejhorším zjištěním a zklamáním. 

Důkaz za jiné? Přeci slavných Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka! Manifest vydaný den po zrušení cenzury (se stal doslova národní mantrou, přestože jeho autorem byl komunista (od r. 1945). Jakkoliv si pana Vaculíka vážím jako literáta, ve svém textu prokázal drzost pro komunisty tak typickou – nejprve přiznal, že KSČ 20 let devastovala zemi, přesto si pro ni žádá opět pozici „společenského předvoje“: „Především budeme odporovat názorům, kdyby se vyskytly, že je možné dělat nějakou demokratickou obrodu bez komunistů, popřípadě proti nim. Bylo by to nespravedlivé, ale také nerozumné. Komunisté mají vybudované organizace, v těch je třeba podpořit pokrokové křídlo. Mají zkušené funkcionáře, mají konečně pořád v ruce rozhodující páky a tlačítka.[2] A děsivá bolševická zvěrstva, jejichž mnohé oběti v tu době stále hnily v kriminálech? Ty jsou odbyty pouhopouhou jedinou kratičkou zmínkou jako „zločiny na nevinných lidech“ (sic).

Zbývá už jen krátce dodat, že L. Vaculík v jednom ohledu pravdu přeci jen měl. Komunisté i v době celého roku 1968 drželi opratě moci. Jen a pouze oni jsou tak zodpovědní za invazi vojsk Varšavské smlouvy k nám. A jelikož logika totalitních režimů se vždy sbíhá u jednoho člověka, nelze než konstatovat, že vinu za krach „obrodného procesu“ je nutno přičíst Alexandru Dubčekovi – selhal politicky (ač měl všechny předpoklady, aby se tak nestalo) a po srpnu bohužel i mravně. Jeho degradace k morální nule završená podpisem pod „pendrekovým zákonem“ vzbuzuje až lítost.

Výročí o mnoho živější, než by se mohlo zdát

Pendrek ostatně vyvolává nepříliš komplikovanou asociaci ke stavu společnosti, v níž dnes žijeme. Drzé čelo, s nímž se dral Zdeněk „Mlátička“ Ondráček se svou „odborností“ příslušníka pohotovostního pluku SNB na pozici předsedy sněmovní komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS)  byla již monstrózní. Soudruh Ondráček nakonec tlaku veřejnosti ustoupil, ovšem jeho kauza předznamenala faktický návrat českých komunistů k podílu na moci ve státě, když je současná Babišova vláda závislá na její tiché podpoře.

Je velmi pravděpodobné, že tento tragický okupační milník mine bez zájmu širší části české veřejnosti. Nelze očekávat, že příznivci ruské vlivové osoby na postu prezidenta republiky, stejně jako otevřeně prokremelských stran KSČM a SPD, případně příznivci těch, co makají na „vládě jedné firmy“, se vyhrnou do ulic, aby bouřlivě protestovali proti zákeřné ruské agresi. Když to dobře půjde, tak si snad třetina nebo alespoň čtvrtina národa nějakým způsobem 21. srpen 1968 připomene. Sobě, dětem, vnoučatům.

Kdo ale bude rozhodně hýřit aktivitou, jsou Rusové. Jak budou připomínkové akce ruského vpádu lhostejně sledovány z gaučů s lahváči v ruce (nic proti pivu), tak o to větší frmol zaznamenají internetové diskuse, kde zazní zejména ruskou tajnou službou připravený jejich „klasický“ mix lží, polopravd, falzifikací a relativizací události.

Rusko již dlouho systematicky pracuje na restauraci své imperiální pozice. Zatím je geopoliticky omezena jen na bývalý postsovětský prostor a jeho bezprostřední okolí. Rusové ale míří výše a dále. Přitom pochopili, že hrubou silou to nepůjde, tak se vrátili ke své oblíbené, levné metodě, takto ideologické a dezinformační válce proti Západu. Nemontovali se jenom do USA, ale – a to už možná trochu upadlo v zapomnění – i do Francie a Německa.[3]

V. Putin v roce 2006 o sovětské invazi do ČSSR prohlásil: „Neneseme žádnou právní odpovědnost, ale mravní odpovědnost tady je“.  Přešlo 9 let a Rusko pracující na imperiálním zmrtvýchvstání změnilo tón.  Jak jistě zůstalo v živě paměti mnohých, ruská státní televize Rossija 1 připravila roku 2015 dokumentární film, kde vpád označovala za prevenci kontrarevolučního převratu, intervence NATO a jiné výmysly, některé hrubě urážející. V podobném duchu vyzněl i článek v armádním časopise Zvezda, tedy v oficiálním časopise ruské vlády, který „shodou okolností“ vyšel v době návštěvy prezidenta Zemana v Rusku. Ten takřka zamumlal, že invaze byla zločin, ale místo toho, aby se na protest okamžitě vrátil domů, servilně se kolem prezidenta Putina motal dále. To ponížení!

Tyto dvě epizody nejsou jen tak nějakou zprávou, kterou lze druhý den pustit z hlavy. Jde o svého druhu vyhlášení války, třebaže zatím jen hybridní, která v sobě nese zatím „jen“ ideovou a hodnotovou diverzi. Přeloženo to neznamená nic jiného než něco v tomto smyslu: „Z hledáčku jsme vás neztratili, vy blbci. A můžeme to říct i nahlas, protože s tím stejně nemůžete nic dělat. A my si umíme počkat. NATO tu nemusí být věčně – už na tom pracujeme.“ 

Každý, kdo vyjde jednadvacátého srpna na výstavu, pietní akt, demonstraci nebo jen tak do ulic, aby byl s lidmi, nebo si doma o samotě pustí zopakování autentického rozhlasového vysílání z onoho smutného dne, neměl by obracet zrak jen o padesát let nazpět, ale i na další půlstoletí dopředu. Kdo totiž podceňuje velkoruský šovinismus a imperialismus, ať už v jakékoliv době a formě, nedělá dle mého soudu dobře.

20 8 2018

James Ensor. Skeletons Fighting Over a Pickled Herring. 1891. wikiart.org


[1] Bohumil Doležal. 2018, Horko na práci Přítomnost (psáno pro E15): přístupno na http://www.pritomnost.cz/cz/politika/3171-horko-na-praci

[2] Daniel Růžička. Text manifestu 2000 slov, totalita.cz: přístupno na http://www.totalita.cz/txt/txt_2000slovt.php

[3] Edward Lucas. 2017, Putin has new ways to destabilise the West, The Times 22. 9. 2017: přístupno na https://www.thetimes.co.uk/article/putin-has-new-ways-to-destabilise-the-west-v0klrs088

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1